24. Noční výlet

Když dojeli do Dolánek, šli oba do ordinace. Franta dopsat poznámky k návštěvám a Lojza potřeboval taky sepsat nějaká hlášení, tak si tam půjčil psací stroj.
Franta byl hotovej dřív a šel i dřív spát.
Kolem půlnoci zvonil telefon, načež Franta sešel do ordinace, kde Lojza stále procházel nějaký papíry. „Kam vyrážíš?“
„Rozražená hlava ve Lhotě,“ řekl doktor a kontroloval si, zda má v kufru všechno potřebné na šití.
Lojza vypadal potešeně: „Že by si chlapi v hospodě dali přes hubu?“
Franta jen kývl.
„Jedu s tebou,“ spokojenost z něj jen čišela. „Tak to vypadá, že mi přece jen ty čtyři piva asi k něčemu byly.“
Franta jen kroutil hlavou nad Lojzovou logikou.

Franta jel přes Petrovice. V noci to po prázdných silnicích bral pěkně svižně.
„Teda ty jezdíš rychle. To jsem nečekal,“ okomentoval to Lojza.
„Jedu jen sedumdesátkou,“ řekl Franta věcně.
„To nebyla výtka, jezdíš dobře. Tady se to v těch serpentýnách ani přes devadesátku jet nedá.“
Franta neklidně dodal: „Ale trochu mi to leží v hlavě, bojim se, abychom nedojeli k něčemu, co nebudu moct zvládnout. Kdo ví, co se tam stalo. Hospodskej řeší spíš to, aby neměl polízačku s policajtama. Měl volat normálně pohotovost. Z Bukoviny by tam byla sanitka rychlejš.“
„Ten bude čumět, až mě uvidí,“ protáhl se Lojza spokojeně.
Franta zase zavrtěl hlavou: „Některý tvý reakce fakt nechápu, je vůbec něco, co tě vyvede z míry?“ Pak se zarazil. „To je asi blbej dotaz na někoho, kdo byl na frontě.“
„Možná to je tím,“ připustil Lojza. „Ale nemysli si, že nemám strach. Spíš bych řekl, že to je naopak, že hlavní moje životní klika bylo to, že jsem věděl, čeho se mám bát. To že jsem se dožil dneška tam, kde jsem, mělo spíš ten důvod, že se mi vždycky podařilo se v klíčových okamžicích pohrom někam včas uklidit.“
„Jako po šedesátým osmým do Žamberka s tuberou?“
„Tak tohle mě hlavně naučilo bejt v životě vděčnej za všechno, i třeba za tu tuberu. Myslím třeba to, že jsem před válkou vlez z blbosti ke komunistům, a i když jsem pak po válce na rozdíl od ostatních věděl, že toho nic dobrýho nekouká, tak jsem nikdy neměl odvahu na to tu legitimaci někomu hodit pod nohy. A že bylo pár pěknejch okamžiků, kdy by to mělo správně teatrální efekt a punc hrdinského činu.“
„No, kromě Františky jsem viděl i na pár dalších lidech, jak bys asi dopadl. To by to ta tvá tubera asi vzala hopem.“
„Popravdě tubery se asi leckde v kriminálech dost báli, protože s pár lidma, co se jim to rozjelo v kriminále, jsem se tehdy v tom prvním kole tuberkulózních léčeben potkal. Musím říct, že mě to v utváření vlastního světonázoru taky poměrně výrazně posunulo.“
„Ne že by mě tenhle záchvat soudružské logiky nějak zvlášť uklidňoval. Když jsem zjistil, co se teď stalo Růže, tak jsem se o ni vážně bál.“
„Buď v klidu, nejsou padesátý léta.“
„Stejně jsou lidi zavřený.“
Lojza se chvíli rozmejšlel: „Chtěl bych ti říct něco, abys byl víc v klidu, ale Růža ti nic neřekla, tak to taky dělat nebudu. Že ti řikám svoje věci, to je něco jinýho, nepředpokládám, že se tě na to někdy bude někdo ptát, a kdyby jo, a nakonec to z tebe někdo vylámal, což je taky nepravděpodobný, tak je to jen a jen moje blbost. Na tu Růžinu věc by se tě mohli ptát spíš, a jestli si to myslím správně, tak tam by na to mohlo dojet daleko víc lidí, proto bude lepší, když nebudeš vědět nic.“

Chvilku jeli mlčky: „Když tak mluvíš o životě, nechtěl bych chtěl bejt vlezlej, ale…“
„Chceš vědět, proč jsem vlezl do KSČ?“
„No, tak že je komunista schopnej se modlit, to mi celkem…“
„Chceš říct, že to jsem ti vysvětlil celkem uspokojivě, ale proč tak katolík před válkou vleze do KSČ, to je složitější.“ Lojza vypadal spíš pobaveně než, že by mu ten dotaz vadil. „Za krize přišel táta o práci, žili jsme fakt z ruky do huby – nakonec umřel na tuberu malej brácha a hned po něm máma. Vychovávat se mě snažila matka mojí mámy – typická svíčková bába a starší brácha byl na studiích, přišel mi tehdy úplně mimo realitu. Prostě doznávám, že já tomu komunistickýmu bláblolu tehdy fakt věřil. Opravdu jsem si myslel, že kdyby táta nepřišel o práci, že to dopadlo všechno jinak… No a za protektorátu mě jako komunistu málem sebrali, tak mi pak nezbylo než zdrhnout na frontu, to je celý hrdinství…“
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné,“ řekl na to Franta zamyšleně.
„To teda jsou.“

Chvíli zase jeli potichu. Franta se snažil soustředit na rychlou jízdu tmou. Až kousek před Lhotou řekl: „Mimochodem, než jsem večer usnul, tak jsem přemejšlel o tom, kdo by si tak mohl pamatovat starý věci ve Lhotě. A napadla mě Maruška Tauchmanová. Nevím, jestli bydleli ve Lhotě před válkou, ale Josku znala určitě hodně dlouho.“
„Díky. Potřeboval bych někoho mimo rodinu, co to tu zná dlouho. Pokud budeme předpokládat, že obě věci – jak Joska, tak ten Vojtěch spolu souvisí, tak tam ty příčiny můžou bejt zasutý hodně hodně daleko do minulosti.“

Zastavili před hospodou.
Uvnitř schlíple seděl celej stůl štamgastů a hostinskej Jiráček.
Rozražená hlava patřila učitelskýmu, ale dost pocuchaně vypadali i oba Vaňáskové.
Doktor se začal věnovat svému a Lojza zavelel: „Tak, pane hostinskej, kafe pro všechny, ať nám to tu trochu prostřízliví.“
Poměrně brzy bylo jasné, že se naštěstí nic moc hrozného nestalo. Vaňáskové Vladimír a Martin přiznávali, že za tu rvačku můžou oni, ani se nehádali, kterej z nich si začal. Učitel se tam prej jen připlet. Pokud se dalo při stavu jejich opilosti spolehlivě soudit, tak to vypadalo, že se jen snaží to co nejrychleji vyžehlit a vypadnout. Nicméně důvod potyčky se z nich moc dostat nedal, tak je nakonec Lojza nechal sedět nad kafem a k jinýmu stolu si vzal střízlivější část osazenstva, což byl Franta Mečíř s hostinským
Hospodskej vypadal hodně rozhozeně, že tu má policajta. Lojza tedy začal směrem k němu: „Nemyslete si, že mě na vás doktor poštval. On mě má jak blechu v kožiše. Taky je ze mě celej šťastnej.“ Nicméně pokračoval k oběma: „Tak mi vyklopte, o co tady šlo, a budete mít ode mě pokoj. Přece chlapi, co spolu leta mastěj mariáš, se jen tak z ničeho nic nepoperou.“
Franta Mečíř povzdechl: „Vláďa s Martinem jsou horší než malí kluci. Jeden den se porafaj, druhej jsou nejlepší kamarádi.“
Lojza trpělivě nadhodil: „A o co se porafali tentokrát?“
Pokračoval zase Mečíř: „Jak jste se tu vyptával, tak nějak jsme se začali bavit, jak to tu bylo po válce, a to si o tu hádku zrovna říká. Joska tady přesunoval lidi z baráku do baráku, jak se mu to zrovna líbilo. Vláďa přišel v tý první vlně se mnou a zabral si tu pěknej statek, no a pak přišel Martin a Joska od něj něco potřeboval, tak na vejboru zařídil, že Vláďu vyšoupli do horšího a ten lepší statek přiklepli Martinovi.“
Lojzu to zjevně nepřekvapilo. „A co s tím měl učitelskej? Ten přišel až dlouho po tom. A nevykládejte mi, že se ty dva snažil uklidnit. Kibicoval a schytal to, co?“
Tentokrát odpověděl hostinskej: „On už je takovej. Ještě je popichoval, proč že si to nechali líbit.“
„A to mělo důvod jakej?“ rozhlédl se po nich Lojza. „Netvrďte mi, že to ten Vladimír nevyřvával na celou hospodu.“
„Prej to tenkrát zařídila Martinova žena.“
„V posteli?“ řekl Lojza, jak kdyby to byla ta nejvíc samozřejmá věc na světě.
Mečíř s hostinským svorně přikývli.
„A byla to pravda?“
Hostinskej spěšně odpověděl: „Já tu tehdy ještě nebyl.“
Mečíř pokrčil rameny a dodal: „Tou dobou byl Joska ještě svobodnej.“
Doktor byl s učitelem pomalu hotovej.
Lojza se otočil na hostinskýho. „Přemejšlím, jestli by fakt nebylo lepší to dneska oficiálně sepsat.“
Hostinskej se nadechoval k odporu, ale Lojza pokračoval: „Kdyby si dali po hubě jen ty Vaňásci, tak bude klid, ale koukněte na soudruha. Šlinc nad okem, který se mu do zejtra ještě pěkně vybarví, a takhle s tím bude muset jít učit do školy. Ten až vystřízliví, tak z toho ještě něco udělá, a budu mít průser já i vy.“

Lojza se přesunul k učitelovi, kterej hned začal: „Soudruhu… příslušníku… Vidíte to? Vidíte, co mi udělali?!“ Ztěžklým jazykem sotva vyslovoval.
„Chvilku se prosím nehýbejte, potřebuju to ještě zalepit,“ snažil se ho doktor trochu zklidnit.
„Ještě moment, já se podívám,“ řekl Lojza klidně. „No jo, to je hodně vážný,“ pokejval rozvážně hlavou, „To je pět stehů, že?“
Franta kývl a Lojza pokračoval: „No, když je to teda takhle závažný, tak já zavolám pro kolegy, aby vás všechny vzali nejdřív na záchytku a potom, aby se to zejtra sepsalo na služebně. Nebojte se, do školy někdo zavolá, aby vás omluvil.“
Soudruh učitel během téhle rozpravy postupně přešel z pokyvování hlavou nad vážností situace do naprostého zděšení. „Na záchytku?“
Frantovi cukaly koutky.
„No, asi by stačilo tam vzít jen vás a oba Vaňásky. Pan Mečíř vypadá střízlivě, toho tam brát nemusíme, co doktore?“
Franta už ty Lojzovy strategie znal a měl problém udržet dekorum.
To hostinskej ne, ten byl vyděšenej skoro stejně jako učitelskej: „Ale soudruhu, je to opravdu nutné? Vlastně tu ani nic nerozbili.“
„Tady soudruh učitel z toho asi bude mít následky, tak to se nedá nic dělat.“
Učitel se zarazil, „no já…“ Nevěděl, jak dál.
„No, kdybyste se tady se soudruhy domluvili, že to byla nehoda, protože jste toho moc vypili, a když mi tady všichni tři před svědky slíbíte, že si příště u mariáše víc než tři piva nedáte, tak to sepíšu, že se to vyřešilo domluvou, a vy si to jen zajedete do Bukoviny někdy zejtra odpoledne podepsat.“
Učitel i oba Vaňásci to přislíbili.
Vaňáskové odešli společně a sotva jdoucího učitele naložil doktor s Lojzou do auta. Nakonec vzali i pana Mečíře, aby je navigoval.