24. kapitola – Další lekce

24. kapitola
Další lekce

Královští i všichni ostatní vznešení hosté odjeli, ale vojáci na stráži zůstali.
Celý hrad stál v pozoru. I šikmější korouhvička na jižní věži Šárce připadala jaksi rovnější. Jen Klára klopila hlavu a vzdychala smutkem nad Oldřichovým zmizením.
Jednou k ránu, když Šárka nemohla spát, měla pocit, že na chodbě zaslechla královnin hlas. Čekala, co bude, ale kroky se vzdálily. Něco ji po chvíli přimělo vyhlédnout z okna a číhat. Venku už bylo dost světla, aby spatřila vysokou postavu v doprovodu pár dalších. Těch pár dalších se na pokyn vzdálilo a Blanka pokračovala v obchůzce sama. Rázovala vztekle pryč.
„Kdybych chtěla utéct, teď by to šlo,“ napadlo Šárku. „Kde jsem přišla na takový nesmysl?“ kárala se v duchu. „Ale je to i řešení,“ uznala a podívala se na skříň.
Probrala oblečení a na hromádku nachystala pevné boty, bytelné spodní prádlo, které nedřelo, teplé oblečení, protože letní noci mají sklon se časem měnit v podzimní noci.
Byla to hloupost, ale zabavila se jí, a za svítání, když pro ni přišla Anna, seděla spořádaně na posteli s rukama v klíně a s pocitem dobře odvedené práce.
Přistihla se, že začíná pracovat na novém seznamu. Co by se jí mohlo hodit? Nůž, křesadlo…? Nevšimne si někdo jejího lupičství?
Ke svému pátračskému seznamu, seznamu kouzel z Knihy a seznamu nebezpeční musela přičíst ještě čtvrtý.
Bude potřebovat seznam seznamů.
Aspoň ji to v úvahách odvedlo od té ostražité atmosféry. A od magických nezdarů.
Po prvním pokusu s vykouzlením světelné koule následované praktickou zkouškou z hašení (Ty staré přehozy na starých židlích v knihovně měly přece jen své využití.) usoudila, že by se měla cvičit na nějakém méně riskantním místě.
Problém bylo ho najít.
„Kde najdu tajnou chodbu nebo kamennou komnatu, kde by nevadily očouzené zdi?“ Pěkný oříšek. „A pokud se dostanu do lekce 76, může dojít na oživlý nábytek. Hlavně aby mě nikdo neviděl.“
Předešlí kouzelníci nepočítali s tím, že bude potřeba Knihu přenášet, a tak pro ni sehnali těžkou vazbu s mořem stránek. Máminy poznámkové papírky měly sklony vypadávat a nechat se unášet průvanem k blízkým škvírám a myším dírám.
Dobrá, v tomhle Šárka trochu přeháněla, ale události z poslední doby jí dávaly dost důvodů k různým podezřením a úzkostem.
Kniha ji málem zavalila, když se nečekaně otevřely dveře knihovny.
Šárka s vyjeknutím padla po ten obří kožený stan a na nose jí ulpělo kouzlo k přenášení předmět. Šárka se snažila dotyčnou stránku odfouknout a neunikla jí ironie celé situace. Lezla by z ní po zdi, kdyby se předtím nemohla vysoukat zpod té bichle.
„Šárko, jsi tam?“ zeptala se zdola Klára.
Šárka vyhrála souboj s Knihou kouzel a vyhlédla pod zábradlím.
Klára na ni přátelsky zamávala, jako kdyby se ten den neviděly už třikrát.
„Co je?“ odpověděla Klára, která byla v bojovné náladě.
„Maminka tátovi navrhla, že bychom se mohly cvičit s ní!“
Šárka byla zmatená. „V čem?“
„To se táta ptal taky a maminka říkala něco o pěstním souboji a mečích a lukostřelbě!“
Šárku v tu ránu bojový duch opustil.
„Není to vzrušující?“ jásala Klára, která v případě, že se nedočkala adekvátní reakce, ji neváhala doplnit. „Co tam děláš?“ zajímala se živě.
Šárka vysunula hlavu zpod zábradlí, čímž zmírnila dojem pranýře, který by scéna mohla vyvolávat. „Jen si tady čtu?“
„A co? Ta kniha, kterou mi půjčil mistr, je trochu nudná.“ Klára začala cupitat ke schodišti.
Šárka se zazmítala jako ryba na suchu a spěšně vlekla svazek zpátky ke skrýši.
Klára nabrala rychlost.
Šárka rozhodila sukni a posadila se na Knihu kouzel.
„Promiň, promiň, vážně se moc omlouvám,“ chrlila v duchu směrem ke svým spoďárům.
Její sestra vyhopkala po schodech jako veverka stižená „Ranních energií pramenem zurčivým“, kouzlem ze strany 25, které se Šárkou nic neudělalo. Ale možná za to mohl nedostatek křenu, jak pod návodem poznamenal jakýsi předek.
„Že jsi našla mistrovu tajnou skrýš cukrlat?“ prohodila Šárka, aby změnila téma. „A vyjedla jsi ji do posledního drobku.“
Klára vykulila oči. „To by bylo nanejvýš nešlechetné.“
Šárka zvedla oči ke stropu.
„A navíc mi cukroví z druhé zásuvky svého stolu klidně dá sám, když ho o to požádám,“ pronesla Klára. Vzala Šárku za ruce a s nadšením jimi potřásla. „Zdravím,“ odpověděl Šárka bezmyšlenkovitě.
„Tedy, meč nám maminka nepůjčí,“ upřesňovala sestřička situaci. „Vlastně nám nepůjčí nic ostrého, protože se saněmi člověk bojuje až při závěrečné zkoušce.“
„Hlavně v zimním pololetí,“ dodala Šárka a snažila se nevrtět. Měla obavu, že ji Kniha v rámci sebeobrany kousne do zadku.
Klára se zarazila, a Šárka začal počítat „jedna, dva…“ a vzápětí se zastyděla, protože sestřička byla ještě nevinné dítko nestižené pokročilým temňáctvím a ironií.
A navíc se jí rozzářily oči a rozesmála se. „Jé, to bude tak báječné, když se budeme učit spolu! Bude legrace.“
„Počkat, co ty ostatní? Karolína a ta ostatní drobotina? Ty se s námi učit nebudou?“ Ne že by ostatní urozené holčičky nějak přispěly k legraci, kterou si od toho, co na ně Blanka chystala, její sestra slibovala, ale mohly posloužit jako štěbetavé pohyblivé štíty.
Od plesu se Šárka snažila Blance… ne přímo vyhýbat, to dost dobře nešlo…, ovšem nechtěla s ní trávit chvíle o samotě.
Klára zavrtěla hlavou a kadeře jí poletovaly kolem ramen jako roj zlatých mušek. Šárce docházely příměry a Knize nejspíš trpělivost. Ještě chvíli a odpálkuje ji těžkými deskami ven oknem.
„Maminka se na to taky moc těší. Prý to bude zábava jen v nejužším rodinném kruhu.“
Šárka přikývla a přitom si vzpomněla na strýce z rodové kroniky s jejich neblahými daty.
„Určitě bude užitečné… naučit se bránit,“ odpověděla vyhýbavě.
Když její sestra odtančila z knihovny pryč, Šárka sklouzla z Knihy a padla před ní na kolena. „Musíš mi pomoct!“ pošeptala jí.