Malé lži

My dva si nelžeme.
Můj strach je jako zvíře, marně bije o mříže mé tváře. Rychle sbírám artefakty, na Markétině tváři krví kreslím ochranu, kterou déšť nesmyje.
Nenechám ho ti ublížit.
Vycházíme do tmy. Dva muži s pochodněmi, jeden nese Markétu. A já, oděná do své moci, zasloužené i ukradené, vybojované i darované.
My se nesoudíme.
Martin chtěl jít též. Odmítla jsem ho. Stojí opodál, strach – o koho? – mísí s prosbou. Měla bych odpustit, zapomenout. Zaslouží si to...
My dva si nelžeme.
Opouštím jeho tvář. Zbrojnoš pokládá děvčátko na promočenou zem před obludným dubem, oteklým mocí.
Nezapomenu. Ale zachráním vás.