Pojeďte s námi!

Jak se tak dívám na pravidla, sepsaná před téměř sto padesáti lety, mnohá z nich platí neustále... Ovšem v jakém stavu cestující do cíle dopraví, se společnosti radši nezmiňovaly.

Jedna z prvních dostavníkových tratí vedla z Cheyenne-Deadwoodu ve Wyomingu přes Fort Laramie, War-Bonnet Creek, Cheyenne River, Red Canyon a Custer. Zahájena byla v roce 1875 a zůstala v činnosti do roku 1900, tedy pouhých 25 let.
Kolem roku 1870 dopravní společnosti obstarávaly dopravu na pěti tisících kilometrech, měly přes dvěstě padesát dostavníků, asi tisíc zaměstnanců a přes osm tisíc koní.
Dostavník byl tažen šesti koňmi, pobral až jedenáct cestujících a jejich zavazadla. Korbu měly zavěšenou na silných kožených pružinách, okna nebyla zasklená – sklo by se vysypalo při páté či desáté obrátce kol – ale byly vybaveny záclonami ze silného režného plátna.
Ve špatném terénu se silně kymácel, nebyla výjimka, že cestující dostali mořskou nemoc.
Na střeše byla usazena hlídka, měla za úkol varovat před útokem indiánů či desperádů.
Při prvním výstřelu kočí práskl do koní a zvítězila většinou ta strana, která měla lepší střelce a lepší koně. Problém byl, pokud byl zasažen jeden z koní, ostatní v plném cvalu padali přes něj a to byla většinou pro dostavník smrtelná rána. Pokud byl raněn kočí, ujal se opratí jeho soused a jelo se dál.
Pokud byl dostavník dostižen, bandité bílé rasy většinou (pokud nebyl odpor příliš silný) většinou pobrali poštovní pytle, cennosti, šperky a zbraně cestujících (někdy i oděvy). Osazenstvo pak přijelo do nejbližší stanice pouze v košilích. Ale pořád to byl lepší případ, než když byli přepadajícími indiáni – ti většinou zavazadla vyloupili, lidi pobili a dostavník zapálili.
Doba dostavníků skončila s nástupem železnice, kde vagóny poskytovali cestujícím pohodlí – i bezpečí – v mnohem vyšším standardu a kvalitě.

Zdroj: Joe Hamman, Po stopách Divokého západu