Měsíční symfonie

Noc.
Kulatý nepřítel neprotne ani paprskem mračna nad Azkabanem, přesto o něm vím.
Vítr se prohání schodištěm nahoru a dolů a kvílí přitom tak, že se v nových trestancích musí zachvívat srdce. I já se takhle bál.
Než přišel první úplněk a já poznal větší děs.

Skučení, jak by se někdo vytrhnout chtěl z těla, lámal si kosti, trhal kůži, sípal a vzlykal...
A ticho, z nějž se zvedlo první zavytí.

Vlkodlačí zpěv se mísí s tóny větru do strašlivé symfonie hrůzy.
Připojím se k ní a marně křičím do nebe. Pomoc! Vysvobození! Polibek, ať tu hrůzu nemusím už vnímat!