Sedíš-li, ulpíš

Kdo postaví se, už nesedí.
Zadky rozložité, držíme se svých židlí jak klíšťata, dokud pod sebou, nezasednutelné, přivandrovalci chodí po ránu a večer, nitrozrádci milují čas oběda a dovolené, seď a nepolevuj, upřednostníš-li potřebu, nevážíš si; ulevíš sobě v hrobě.
„Musíš odrazovat,“ řekl jsem té své, „průjem vyvolávej!“
„Není problém,“ odvětila mi, „ale jsem nestranná.“
Nosím plínky, mohu se však přebalovat, než se kdo rozhoupe, jsem zpátky.
A prý jsou i křesla, říkal mi švára, pokušitel, blázen a střelec, těká odnikud nikam, hubenější, jak každou chvíli stojí.
Ale já nemám proč vstávat, přirůstám ke své sesli a ona ke mně.