Tak bohatá, tak chudá...

V české epistolární literatuře je soubor 32 zachovaných dopisů, které posílala nešťastná Perchta z Rožmberka svému otci a bratrům naprosto unikátní. Negramotná šlechtična je diktovala svému věrnému písaři, který text nikterak neupravoval, proto se v dopisech lze dočíst stížností na manžela, jeho matku či sestry, na poměry, vládnoucí na mikulovském zámku, i na hlad a zimu. Je těžko pochopitelné, že takto strádala dcera jednoho z tehdejších nejbohatších rodů na půdě druhého, neméně bohatého. Příčinou byly, jak jinak, peníze. Otec Perchty, Oldřich II. z Rožmberka, přislíbil dceři velké věno. Doufal, že výměnou za příslib peněz (o dceři asi až tolik nepřemýšlel) mu budou mocenské kontakty budoucího zetě. Navíc doufal, že bohatý Jan z Lichtenštejnu nebude věno potřebovat tak rychle, protože hotové peníze na okamžitou výplatu neměl. Ženichovi však bohužel nešlo ani tak o Perchtu a propojení se s rožmberským rodem, jako právě o to věno, jehož pomocí hodlal řešit své dluhy. Jenže věno přicházelo jen po kapkách a Lichtenštejn si svůj vztek vyléval na nebohé Perchtě. Došlo to dokonce tak daleko, že jeho do nebe volající zacházení s manželkou si vyžádalo zásah samotného Jiřího z Poděbrad.
Perchta svého muže přežila o tři roky.
Vše další už patří do říše legend. Jan na smrtelné posteli prosil Perchtu o odpuštění, ale nedostal ho. Proklel tedy svou ženu a ta je nyní odsouzena po nocích bloudit rožmberskými hrady jakožto známá Bílá paní. Na jednom obraze na Rožmberku je vidět smutnou ženu, jak hůlkou píše do písku jakýsi nápis. Až prý někdo nápis rozluští, bude ze svého prokletí vysvobozena a sám zachránce získá velký poklad.
Na té pověsti mi nesedí jen jedna věc… Paní Perchta neuměla číst ani psát…
Zdroj: Rožmberské kroniky, krátký a summovní výtah od Václava Březana, Děti pětilisté růže - Jiřina Doležalová, Listy bílé paní rožmberské - Anna Skýbová