„Já prostě nemůžu. To nejde. Nedokážu to!“
Zhroucená Hermiona seděla na zemi, rukama si objímala kolena a kývala se ze strany na stranu.
„Je to kvůli tomu kočičímu chlupu?“ zeptala se tiše Lenka.
Hermiona mlčela, ale kývání se zpomalilo.
„Stejně bys to neměla pít. Jsou v tom krvaví hampejzníci. Ukaž.“ Bez námahy jí sebrala lahvičku s mnoholičným lektvarem a naklopila ji do sebe. „Neboj, za chvíli jsme zpátky.“
Hermiona se za ní nejistě dívala a v obličeji se jí zračil vděk.
„Kde jsi a co ti tak dlouho trvalo?“ zeptal se jeden z mužů, ve kterém tušila Harryho. „Nech ji, Harry, má trauma z toho, jak se tenkrát proměnila v kočku, pamatuješ?“ řekl s nečekanou empatií druhý. „Půjdeme?“ obrátil se na Lenku.
...
„Skvělé, že jste tady. Máme spoustu práce.“ Zapištěla zavalitá ministerská úřednice. Stály krok od sebe ve výtahu, který se řítil šachtami ministerstva.
„Máte krásný medailon“ pronesla Lenka, „můžu se podívat?“
„Rodinná památka“ přitiskla si Dolores dlaní šperk k mohutnému hrudníku.
...
V soudním amfiteátru Dolores provedla sérii výslechů. Potom dorazili i kluci, samozřejmě ne ve své podobě. Z Rona crčela voda a Harry předstíral, že ho ohrožuje hůlkou. Lenka si uvědomila, že jim utíká čas.
„Nevykládejte lži!“ zařval náhle Harry, omráčil Dolores kletbou a dal se na útěk.
Lenka opatrně sundala Dolores medailon.
„Dám vám ho vyčistit, ty larvy klubíčkovců by vám nalezly do uší,“ řekla jemně.
Potom se rozběhla za ostatními.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit