Moje články

„Arrrgh! No to snad... To snad není možné, to mi byl...“ zelené stvoření na chvíli ustalo ve zlostném mumlání a ze všech sil zabralo. Ozvalo se hlasité heknutí a potom zvuk jako když se tučná žába rozplácne na chodníku. „Čert dlužen,“ dokončilo a pomalu pohlédlo dolů. Kdyby mělo potní žlázy, určitě by mu už studený pot zalil čelo. Kůže, do které se právě soukalo, byla natržená. Jak jen to ta Blon říkala? Nejprve nazout botu a pak teprve kůži... Zatrnulo mu. Jen jestli to nebylo naopak, pomyslel si mladý Slitheen a dál se pokoušel nasoukat do kůže příliš malého pozemšťana.

„Už je tady zas,“ zaúpěl Lister, jakmile ráno přišel k sobě. „Stalo se to znovu, že jo? Kdo z vás přišel s tím idiotským nápadem tentokrát?“ zeptal se vyčítavě a zpod peřiny vytáhl dopravní kužel. „Kde se vůbec tyhle věci berou?“
„Mě se neptej,“ řekl otráveně Kocour. „Ale plechová hlava by o tom mohla něco vědět,“ ukázal na Krytona, kterému hověl na hlavě krásný nový fez.
„Jo, pardon, ten je můj,“ ozval se ze dveří neznámý hlas. „Mimochodem, pěkný kužel,“ řekl, když si nasadil fez na hlavu, a než se kdokoliv z posádky Červeného Trpaslíka zmohl na slovo, byl pryč.

„Opravdu sis s sebou musel brát všechny svoje knihy, Remy?“ zeptal se opatrně Sirius a při představě, že bude muset všechny ty bichle po mudlovsku odnosit do jejich nového bytu, se mu protočily panenky. Proč je vlastně neočarovali už před tím? Ulice, ve které stáli i s hromadou krabic, se teď hemžila mudly...
„Tohle zdaleka nejsou všechny, Tichošlápku.“
Sirius zavyl. „Schválně jsem je počítal – je jich 142 a dohromady váží asi tunu!“
„Zapomněl jsi k tomu přičíst dalších dvacet, co mám v kufru,“ usmál se Remus sladce. „A při nošení šetři síly. Potom mě totiž budeš muset přenést přes práh.“

„Pozzzlyš, tady je ale krázzzzně,“ rozplývala se moucha domácí, vlastním jménem Stáňa.
„No já nevím, mě se to tu moc nezzzdá,“ odpověděl skepticky moucha Alfons.
„Co se ti zzzase nelíbí? Pořád si jen stěžuješ!“ osočila se na něj Stáňa.
„Smrdí to tu jako vlčí lejno.“
„A jak by vlčí lejno mělo asi smrdět? Po fialkách?“ otřásla se při té představě Stáňa.
„No já nevím... Raději bych se vrátil k mojí rodné hroudě.“
„No jizzztě! Odtud vítr vane! Zzza maminkou byzzz letěl! Já věděla, že ti žádné hovno, které vyberu nebude dozzzt dobré... Proč jsem si já nešťastná nevzzzala masaře Boba...“

„Hej, ty tam,“ sykla Mařka směrem k vedlejšímu záhonku.
„Co je?“ odpověděla podrážděně Růženka. Ostatní růže neviděly vůbec rády, když se s ní vybavovala. Ach jo, měla ji ignorovat hned od začátku.
„Proč tak pichlavě?“ zeptala se Mařka a sama se uchichtla svému vtipu. Byla to veselá kopa, to o ní říkaly všechny rostlinky ve skleníku.
„Nechci se s tebou bavit. Jsi ošklivá. A květina má být především pro potěchu oka,“ řekla Růženka namyšleně.
„Dovolím si nesouhlasit. Ze mě budou mít lidi mnohem větší radost než z tebe,“ zasmála se Mařka. „Ostatně už brzo uvidíš. Jde sem dvounožec s nůžkami.“

„Byl to ten největší hardcore, kámo! Tos v životě nezažil. Ještě teď mám zbytkáč,“ líčil nadšeně a hlava se mu trochu motala.
„Fakt, jo?“ pronesl kamarád nezaujatě a dál hleděl do učebnice anatomie.
„Nebudeš tomu věřit, ale Katka si to hustě rozdávala s Anetou. Fakt, úplně se tam po sobě plazily. A víš, co mi ráno napsal Honza? Že našel na gauči jedny kalhotky. Červené, takže musely být Anety. Zahlídl jsem je na ní už večer, když si zavazovala tkaničku,“ pokračoval a téměř viditelně při tom slintal.
„Hmm,“ pronesl Marek nevzrušeně.
„Teda povím ti, vedle na koleji se jinak paří...“

„Tichošlápku, mně se to moc nezamlouvá. Z toho kouká malér,“ zašeptal Remus a rozhlédl se kolem.
„Moony, Moony, ty to zase moc hrotíš,“ odvětil Sirius a dál se snažil vloupat do Křiklanova kabinetu. Velké masivní dveře se však dál tvářily nezaujatě a nezdálo se, že by si marných pokusů černovlasého Poberty vůbec všimly. „Kde se fláká náš vrchní zámečník? Já toho Jamese roztrhnu.“
„A na co vůbec potřebujete kůži z hřímala?“ řekl Remus a zarazil se. „Mnoholičný lektvar!“ vyhrkl.
„Pššt, Remy,“ zasyčel Sirius a přitiskl mu ukazováček na rty. „James slíbil, že nám uvaří speciální polévku. Přece bychom ho neodmítli.“

„Dneska bychom to měli pořádně roztočit!“ zavrávoral Peterson a před upadnutím ho zachránily jen Listerovy dredy, kterých se stihl chytit. Když se mu nedostalo žádné odezvy, jen nepřítomného „au“, usoudil, že nastala jeho chvíle. „Měl by sis pořídit tetování.“
„Co?“ zeptal se nepříliš chytře Lister.
„Jo, na to teď holky letí. Je to retro, víš? Na to jich sbalíš miliony. Milionový nápad, baby!“
„Co?“ nechápal Lister.
„K tobě, kamaráde, by se hodil delfín. Nebo orangutan. Po zuby ozbrojený křeček! A holub.“
„Co?“
„Anebo,“ pokračoval Peterson a po tváři se mu rozlil ďábelský úsměv, „by sis mohl nechat vytetovat portrét dutohlava!“

„Kryťáčku, co se ti stalo?“ vypravil ze sebe s námahou Lister a málem se při tom výkonu zadusil. S plnou pusou indických placek se totiž neartikuluje úplně nejlépe.
„Co myslíte, pane?“
„Co myslím? Neviděl ses snad v zrcadle?“ zakoulel Lister očima.
„Ale pane, to už jsme si vyjasnili, proč má moje hlava tvar legrační kostky ledu.“
„Já myslím ty jakoby čtverečky, co máš na čele.“
„Ach, pana Rimmera zase popadl záchvat brachiální agrese.“
Lister na něj chvíli nevěřícně zíral a pak zlehka potřásl hlavou. „Co že to popadl?“
„Paličku na maso, pane. A teď mě omluvte, jdu si vyklepat hlavu.“

„Víš, Doktore, já oceňuju, že se o nás tady tak pěkně staráš,“ začala Amelia Pond opatrně.
„Jsem skvělý společník, že?“ skočil jí ihned Doktor do řeči. „A taky kuchař. Co bys řekla na rybí prsty s pudingem?“
„Popravdě jsem jich docela přejedená, promiň,“ dodala provinile, když se na ni Doktor podíval jako ztracené štěně. „Ale umíš je vážně skvěle! Jen je nemusím mít každý den.“
Doktor pokrčil rameny a zatvářil se uraženě.
„Ale je tu jedna maličkost. Od té velrybí pohromy strašně vržou panty v mém pokoji.“
„Tak řekni Rorrymu,“ štěkl. „Jako poslední centurion si s tím musí umět poradit.“

Ó jak tě zbožňuji! Tvé nekonečně dlouhé nohy, které se zelenají jako něžná květinka po letním deštíku. Tvůj pevný stisk, který nasvědčuje, tomu, že i ty opětuješ mé city a vášeň, kterou přímo planu. Tvé tělo! Za celý život jsem neokusil nic tak skvostného a nikdy již takovou nádheru nepocítím. Vím, co mě čeká, ale naše láska je silnější než obavy o moji budoucnost. Vrchol našeho spojení se blíží. Zalykám se slastí a naposledy pohlédnu do tvých očí. Když se do nich dívám, mám pocit, že se utápím v nekonečných hlubinách. Pak mi jediným pohybem utrhneš hlavu a já umírám.

„Co to sakra?“ zaklela Amelia Pond, když vstala z postele a místo do chundelatých bačkor šlápla do kaluže. Ačkoliv výraz „kaluž“ byl v tomto případě poněkud nepřesný. Celou podlahu pokoje totiž pokrývala souvislá vodní hladina. Amy vytřeštila oči. Zdálo se jí to, nebo se v rohu místnosti mihnul nějaký stín?
„Doktore!“ zaječela a raději si sedla na postel.
Doktor se přiřítil ve žluté pláštěnce a v holínkách. „Co je?“
„To se chci zeptat já tebe! Je snad obleva, nebo co?“
„Jo tohle,“ odkašlal si, aby zakryl zvuk až příliš podobný velrybímu zpěvu, který se ozýval zpoza dveří. „Problémy s bazénem...“

Jakmile toho večera přišel Sirus do jistého nebelvírského pokoje, okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Remus seděl na posteli jako hromádka neštěstí a popíjel horkou čokoládu. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Bez denní dávky čokolády sice nebyl jeho kamarád schopen normálně fungovat, ale jakmile byla v tekutém stavu, bylo jasné, že se Remus utápí v záchvatu melancholie a špatné nálady.
„Tak co je to tentokrát?“
„Mám velké zuby...“
Sirius se snažil udržet vážnou tvář. „To abys mě mohl lépe sežrat.“
Remus uraženě zabořil nos do hrnku.
„Ale taky máš velké ruce, abys mě mohl lépe obejmout,“ mrkl na něj.

Život kapitána Jacka Harknesse se vymykal všem statistickým údajům. A každopádně nebyl nudný. Pravda, například pouhým čištěním zubů strávil kolem tisícovky let, ale pokud jeden žije věčně, péči o chrup se musí věnovat důkladně.
V průměru také umřel (což byla VÁŽNĚ nepříjemná záležitost) a narodil se (o tomhle ani nemluvě) víckrát než obyčejný člověk. V tomto ohledu mu šlapali na paty jen hinduisté, ale ti se rozhodně nenarodili do tak okouzlující podoby jako Jack. Tedy alespoň většina z nich.
Jack se pousmál a objal kolem pasu vedle něj ležícího Ianta. Pro některé okamžiky však stálo za to umírat pořád dokola.

Jsme nejsilnější rasa ve vesmíru. Naše zbraně jsou ta nejničivější věc, která kdy spatřila světlo světa. Naše obrněná těla jsou naprosto nezničitelná. Jakákoliv pošetilá duše, kterou by snad napadlo pokusit se nás zahubit, lehne popelem. Spolu s ní by byla rozdrcena na ten nejjemnější prášek i planeta, kterou ten pošetilec dříve nazýval domovem. Naše mozky jsou tak vyvinuté, že se nevlezou do lebky. Každá forma života je oproti nám jen odporný slintající shluk buněk.
Tak... Proč jsme tak oškliví? A proč s tím někdo něco neudělá? Vždyť by stačilo pár plechovek barev.
Dalek se krátce zamyslel a vykřikl: „ZKRÁŠLIT! ZKRÁŠLIT!“

„Johne, myslím, že byste měl začít psát blog. Opravdu by vám to pomohlo přenést se přes vaše trauma. Stačí, když tomu budete věnovat patnáct minut denně.“
John se křečovitě usmál a přikývl. Asi by si mohl konečně pořídit počítač.
A o tři hodiny později přísahal, že na ten pekelný stroj už nesáhne.
***
„Pane, támhle můžete použít samoobslužnou pokladnu. Není tam taková řada,“ usmála se na Johna prodavačka.
A o pět minut později odcházel poníženě z prodejny. Bez nákupu.
***
„Zaplatíte přes PayPal?“
„Ne!“ vykřikl do telefonu. Stal se ve svém názoru neoblomným. John Watson by všechny ty počítače a internety zakázal.