Moje články

Dlouhé věky tady byla tma. Pak se něco změnilo. Na počátku bylo Slovo.
„Ksakru!“
Křach!
„Kde to jenom může - “
Prásk!
„Přísahal bych, že - “
Bum!
„Tady někde to přece musí…“
Cvak.
„Budiž světlo!“
Rozhodil vítězně rukama a pak začal urovnávat nepořádek kolem.
Atmosféra napjatého očekávání konečně opadla.

Ačkoliv jsem byla nucená kvůli technickým potížím v půlce dubna upustit nejenom od drabblení, ale i od jakýchkoliv jiných internetových aktivit, stejně si dovolím vybrat jedno drabble z těch více než 14-ti, co jsem napsala. Účastnila jsem se této akce první rok a můžu s jistotou říct, že pokud na to opět nebude mít technika jiný názor, budu se jí účastnit i příště. Je zde spousta lidí, co skvěle píše a i jenom čtení ostatních drabble stojí za to. Samotné tvoření už je o něco vyší level a musím konstatovat, že ne vždy se mi dařilo. Někdy prostě múzy vypověděly službu a já musela horko těžko dolovat nějaký nápad, co napsat. Tohle drabble není z těch případů. Napadlo mě někdy okolo půlnoci, kdy jsem se neklidně převalovala v posteli a snažila se usnout poté, co jsem shlédla v originále celého Olivera Twista, a ve chvíli, kdy se tak stalo jsem na nějaký spánek, než zapnu počítač a celé to sepíšu, mohla rovnou zapomenout. Snad aby mi to vykompenzovalo, se ale tohle drabble psalo skoro samo a narozdíl od naprosté většiny svých kamarádů jsem ho místo ořezání musela nakonec vykrmovat, což je rozhodně lehčí a méně srdcervoucí práce. Z těchto důvodů (ikdyž nejen) mu patří tohle místo. I s Kašparovem.
Téma: Zprava dobrý
„Tak jo chlapi, hlaste situaci, ať víme, kdy zastavit.“
„Východ dobrý.“
„Západ taky.“
„Jihovýchod! Pěší pluk!“
„Ještě o jedno! Teď?“
„Zprava dobrý!“
„Západ taky.“
„Taky.“
„Čisto, šéfe!“
Kapitán se s úlevou opřel o nejbližší výstupek a s upřímným úsměvem se rozhlédl kolem.
„Jsem na vás hrdý, chlapi! Zvládli jsme to.“
Na věži zavládla uvolněná atmosféra, plná přátelského poplácávání po zádech. Západní hlídka nabídla kolegům cigarety. Přijali všichni. Východní hlídka se s uspokojením obrátila svým směrem a po krátkém prohledávání kapes vytáhla mosazný zapalovač. Následně jí vypadl z ruky.
„Jezdectvóóó!“
„Sakra!“
„Kde se tam vzalo?! Pohotovost!“
Garri Kašparov spokojeně odklepnul stopky.

Zatím moje největší BJB
Šéf přímo běsnil. Snažil se přijít na to, čí to byl nápad.
Pokusil jsem se zalézt pod stůl, ale díky tomu, že jsem poněkud více prostorově výrazný, skončil tento brilantní plán fiaskem a tak jsem aspoň zavřel oči, sepjal ruce a byl ochotný konvertovat ke kterémukoliv bohu, který by šel zrovna kolem.
Dveře byly násilně rozraženy a já zíral do jeho rudé tváře. Vyváděl tak, že jsem to ještě nezažil. Bylo mi jasné, že tentokrát to jedna tekutá bonboniéra nespraví. Nakonec mě chytnul pod krkem a zařval něco o velkém zrzkovi s blonďatou botou.
A pak mě na hodinu vyrazil.

Lišil se od ostatních chlapců, kteří byli vylosováni. Nejspíš to byl nějaký náboženský fanatik. Slova jako hosana, aleluja, nebo gloria, používal tak často, jako jiní sprostá slova.
„Pošuk,“ uchechtl se jeden z ostatních.
Na padesáté míli podepřel kluka se dvěma varování, který padnul na zem a dál ho podpíral. Chlapci zacloumala vlna obdivu a nepochopení.
Když se dostal do čela pochodu, jejich pohled na něj se změnil. Cítili k němu jistý druh posvátné úcty. On, podpírající toho hocha, je teď vedl.
„Pojďte se mnou bratři. Spolu se zbavíme tohoto utrpení a dojdeme království nebeského.“
Na osmdesáté míli je oba zastřelili.

A/N: Podle původní verze příběhu matka Achilla při máčení nedržela za patu, ale za jinou, poněkud intimější část těla. Což sice vrhá nějaké světlo na dobu, po kterou ho nebyl schopen nikdo porazit, ale vyvolává spoustu otázek ohledně jeho smrti.
Varování: V textu se vyskytuje sprosté slovo.
Voják se opatrně plížil kouřem smíšeným s ranní mlhou a hledal svůj cíl. Nabral do plic ledový vzduch a zaměřil se na mlhu otvírající se před ním. Konečně se objevil. Nedaleko od něj se v mlze rýsoval holý zadek. Muž natáhnul ruku dozadu ke svému mladšímu kolegovi.
„Podej mi to.“
„Ale rozkaz zněl přeci jinak!“
„Na tohle místo jsem se nedostal proto, že bych poslouchal rozkazy, jasný? Přece ho teď nebudu obcházet. To by dělal maximálně sebevrah.“
Zezadu se ozvalo nesouhlasné zamumlání, ale o pár vteřin později mu v ruce přistál luk.
Napnout tětivu, zamířit, pustit.
*boing*
„A do prdele!“

Svírala v ruce zapalovač. Byl to dárek od jejích spolužáků. Vtípek. Chodili s ní do školy devět let. Ona jediná ani jednou nepopotáhla.
Proč by si měla začít ničit plíce? Nebylo to logické. Na machrování byla příliš hrdá. Ale teď měla logický důvod. Logika byla v jejím životě vždy hlavní.
Byla závislá na cukru. Viděla, jak jí to ničí. Každý den v zrcadle. Nedokázala to zastavit sama. Věděla to, už se snažila. Prostě to nešlo. Rozhodla se nahradit jednu závislost druhou. Jen dvě cigarety denně, jednu ráno a jednu odpoledne. To jí přece nemůže ublížit.
Téměř obřadně zapalovač pozvedla.
*cvak*

Zpráva budoucím věkům o lítém souboji dvou mistrů umění svého, jejž jsem na vlastní oči viděla a zachovati o něm zprávu se povinna cítila.
---
I stalo se jednoho dne, že vedle vietnamců krámku skromného otevřen byl krámek větší velikosti, názvem Žabka oplývající. A toho dne, páni milí časů budoucích, započal onen dlouhý boj.
Prvního týdne toho velkého klání, zdály se síly vyrovnané. Vietnamci, sic krámkem bíle vykachličkovaným a obsluhou česky hovořící neoplývaje, usmívali se na zákazníky i očima, což jim nutno připočítat k dobru. Některým však lidem oči jejich s výskytem očí vhodnějších začali vadit a tak i lidé z útrob zelené příšery si přišli na své.
Naši vietnamští přátelé však nasadili zbraň, která přinesla zisky nemalé a přitáhla na jejich stranu nejednoho příznivce. Nechť je pro příští generace psáno, že tou zbraní prodej látek všech omamných bez přihlédnutí k věku byl, jakožto i jejich široký výběr, čehož se žabákům nepodařilo docíliti ani po měsících práce usilovné.
Doufá-li snad ctěný čtenář, v rozřešení sporu odvěkého a určení vítěze, bude zklamán, neb nakonec vyhrála voda ledová, nahrnuvší se do krámků při každoročních záplavách. Budiž mu však útěchou, že do týdne zde byl otevřen krámek nový, pod záštitou žabí s trhovci vietnamskými.
A slovo na závěr - doufám, že ctěný čtenář bude schovívavý, k tomuto textu a jeho autorce. Nejsem příliš zběhlá v užívání přechodníků a podobných jazykových libůstek a tak, pokud najdete chybu, upozorněte mě na ní prosím.

Navazuje na drabble Kostlivci.
Dveře pracovny se rozletěly směrem k protější stěně, ale v půli letu je zastavila zemská přitažlivost. Za nimi stál Smrtislav.
„Číno, potřebuji s tebou mlu- Ty máš dvojče?“
Duch Číny Smolné se zamračil.
„Na to bych se měla zeptat spíš já tebe.“
Smrtislav si teprve teď všiml druhé postavy.
„Hmm? Nějaký tvůj přítel?“
„Nebuď směšný!“
„VY MĚ VIDÍTE?“
„Jasně, křišťálově.“
„OH. ALE JSTE ŽIVÝ, ŽE?“
„Teoreticky vzato.“
„TAKŽE JSTE MRTVÝ?“
„Teoreticky vzato.“
„OH.“
„Tak je to tvůj příbuzný, nebo ne?!“
Smrť byl důkladně zrentgenován pohledem.
„Někdo s tak příšerným stylem? Ani náhodou!“ Pravil kostlivec a upravil si svou růžovou kravatu.

BJB těžkého kalibru
Judr. Mudrlant seděl nad svou kopií smlouvy a důkladně jí pročítal. Po třetím přečtení objevil to, co hledal.
O pět minut později zabrzdilo jeho auto před školkou, kam chodili jeho malý svišti. Zrovna demolovali klouzačku. Radši se jim obloukem vyhnul.
Vychovatelka byla sice poněkud překvapená, že od ní chce mermomocí odkoupit kopací míč, ale padesát dolarů zaplašilo všechny její obavy o jeho duševní zdraví.
Zbytek odpoledne strávil tím, že z něj pilně loupal koženou vrstvu.
Vzteklý ďábel za sebou prásknul dveřmi a mrštil gumovou duší o stěnu, zatím co se v duchu zapřísahal, že už nikdy nepodepíše smlouvu s advokátem.

Bylo krásné sobotní ráno.
Azirafal stál uprostřed svého antikvariátu s kakaem v ruce a spokojeně přemýšlel, co dnes bude dělat.
Anaténa Novotriková klidně spala a jednou rukou svírala Knihu. V druhé ruce měla baterku.
Newton Pulsifer už byl vzhůru. Potom, co večer vyhodil v domě pojistky, ho maminka poprosila, aby pracoval přes den.
Carmina se vzbudila uprostřed Kumbolalandu. Začala válka.
Temnis Hladmore si naplno užíval dalšího pracovního dne.
Pan White spokojeně pozoroval herbicid vylévající se do moře.
Lidé stále umírali.
…
Co by mohlo narušit tak krásnou sobotu? Azirafal si byl jistý, že nic. V antikvariátu zazvonil telefon. Volal Crowley.

„Tak jo chlapi, hlaste situaci, ať víme, kdy zastavit.“
„Východ dobrý.“
„Západ taky.“
„Jihovýchod! Pěší pluk!“
„Ještě o jedno! Teď?“
„Zprava dobrý!“
„Západ taky.“
„Taky.“
„Čisto, šéfe!“
Kapitán se s úlevou opřel o nejbližší výstupek a s upřímným úsměvem se rozhlédl kolem.
„Jsem na vás hrdý, chlapi! Zvládli jsme to.“
Na věži zavládla uvolněná atmosféra, plná přátelského poplácávání po zádech. Západní hlídka nabídla kolegům cigarety. Přijali všichni. Východní hlídka se s uspokojením obrátila svým směrem a po krátkém prohledávání kapes vytáhla mosazný zapalovač. Následně jí vypadl z ruky.
„Jezdectvóóó!“
„Sakra!“
„Kde se tam vzalo?! Pohotovost!“
Garri Kašparov spokojeně odklepnul stopky.

Fandom je originální, akorát si ještě nejsem úplně jistá názvem.
Drabble obsahuje sprosté slovo.
Ještě jednou se zhluboka nadechla a pak…
Skočila.
Vítr proletěl jejími vlasy, jak jí začala přitahovat gravitace a pak…
Přestala fungovat.
Zůstala jen tak viset ve vzduchu. Pootevřela jedno oko a podívala se na silnici pod sebou.
Takže to byla pravda. Sebevraždu systém nepovoloval.
Nenechala se tím vzrušit. Obrátila se na bok a vytáhla z kapsy krabičku cigaret.
Teď si tak půl hodiny počká, než přijedou bílé pláště.
Pokusila se jednu cigaretu vyklepnout.
Ťuk. Ťuk. Ťuk.
Celý obsah krabičky skončil třicet metrů pod ní.
Pulzující žilka na čele.
Zatnuté zuby.
„Tak už mě, kurva, někdo sundejte!“
Vydržela to čtvrt minuty.

Čína Smolná byla unavená. Dnes měla náročný den. Zase bylo třeba zachránit svět. Naštěstí se jí povedlo hodit tu práci na někoho jiného. Jako vždycky. Stačilo pak jen přijít a sesbírat pár cenností, do své sbírky. Samolibě se usmála a zaklonila hlavu, zatímco šátrala po svém stole, hledajíc misku s bonbóny. Bohužel jí nenahmatala. Zato ale našla jeden zatoulaný. Začala ho spokojeně cucat. Pak se v křesle znovu narovnala. V zrcadle na protější stěně si všimla postavy, která se nacházela za ní.
„Smrtislave? Tohle je vážně špatný vtip.“
Za jejími zády zaznělo nervózní odkašlání.
„OBÁVÁM SE, ŽE MI UNIKLA POINTA.“

„Ale otče, je to správné? Copak to také nejsou boží děti?“
„Ale jistě bratře, jistě že jsou, ale je to naše matka, pokud nezasáhneme, tak jí dříve či později zabijí. To oni způsobují tu nemoc, kterou trpí, moc dobře to víš.“
„Ano, ale přeci, stvořil je Bůh, musel mít s nimi tedy nějaký záměr.“
„Jsou zkouškou, bratře, sám Bůh se je pokusil kdysi vyhladit.“
„Nepovedlo se mu to?“
„Jsou odolnější, než se zdá.“
„Dobrá otče.“
„Bůh ti žehnej.“
Boží voják, hlavní generál spojených vojsk, částice viru H1N1 vyšel z kostela a zamířil ke svým. Nákaza se dala znovu do pohybu.

Ze začátku jsem ho měl opravdu rád. Měli jsme pěkný vztah. Mohl jsem se k němu večer přitulit, sešli jsme se každý den u večeře, vždycky tu pro mě byl. Dokázal naslouchat jako nikdo jiný. A pak se to zvrtlo. Z tichého společníka se stala noční můra. Začal mě v noci vytlačovat z postele, nikdy nevařil, ale často snědl i moji porci. Stále nemluvil, ale když mě poslouchal tak se šklebil. Pořídil jsem si psa, doufajíc, že se budu cítit líp. Toho začal terorizovat taky. A nejhorší na tom všem je, že se na toho kocoura ani nedokážu skutečně zlobit.

Od pláče rozmazané linky kolem očí. Okousané nehty. Depresivní atmosféra. Zlatovlasá dívka zvedla hlavu a jako už tolikrát se zadívala ven, na krajinu za oknem. Slunce pomalu zapadalo za obzor, zatím co si rukou upravovala dlouhé vlasy. Byl čas jít spát. Ve vysoké věži není příliš místa ke skladování svíček. Zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Vypadala skutečně otřesně. Narychlo odstranila důkazy pozdního smutku a dala se do převlékání. Přikryla se peřinou a zadívala se do stropu. A zítra znovu. Líčení a oblékání. Nová naděje. Obrátila se na bok. Zase jeden z těch dnů, kdy se princ na bílém koni nedostavil.

Seděla uprostřed louky na balvanu a propalovala očima do stromu díry. Nikdy by to nepřiznala, ale nevěděla, co dál. Její mladší sestra, Lily, utekla. Ale to nebylo to nejhorší, ó né. Stále v duchu slyšela tu starou babu. Malinko se ošila. Už byla téměř v půli stromu a pořád nevěděla, co s tím. Díry se prohloubily o další centimetr. Ještě kousek a ten strom padne. Esme Zlopočasná se zvedla. Uvnitř mladé dívky se zrodilo odhodlání. Udělá, co bude muset. Nasadila si klobouk. Udělá, co bude potřeba. Rázně vykročila směrem k vesnici. A hlavně, už nikdy jí nikdo nenazve zmoklá slepice!

Varování: drabble obsahuje sprosté slovo a otravu
Obrazovka automatu zablikala.
„Konec hry. Vložte další minci.“
Muž do něj vztekle kopnul.
„Zasranej krám!“
Tohle ho dokázalo vždycky rozčílit. Obrátil se k baru, hledaje u něj útěchu.
„Ale, copak, sluníčko, špatný den?“ ozvalo se vedle něj, když dosedl. Opodál kouřil jakýsi muž. Z jeho úsměvu ho mrazilo.
„To je na mě,“ přisunul k němu neznámý sklenici whiskey. Okamžitě velkorysou nabídku přijal. Opět ten podivný úsměv. Muži pomalu klesla hlava na barový pult. Všude zavládla tma. Po chvíli v ní něco zablikalo. Bílý neonový nápis se vynořil přímo před ním.
„Konec hry. Vložte další minci.“
Tohle ho dokázalo vždycky rozčílit.

Fandom: Hellblazer - Ďábelský kabát
Varování: V příběhu se nachází jedno sprosté slovo a vražda
Přitahuju jí. Neví, jak je to možné. Ležím vedle muže, kterého srazila motorka. Nebyl mě hoden, už ho nepotřebuji. Je to láska na první pohled. Opatrně mě zvedá a prohlíží si mě, starý kabát ušpiněný od krve. Zkusí si mě obléknout, samozřejmě, že jen na zkoušku. Ale není to ona, kdo zkouší. Věřím, že ho dokáže nahradit. A kdyby ne, po světě chodí spoustu lidí. Zasraných šest miliard. Jeden z nich toho přece musí být schopný. Zkouška může začít. Zkouška, která o pár dní později skončí průstřelem hlavy. Po světě chodí spoustu lidí. Ale jenom jeden z nich je Podvodník.