Moje články

I just killed him a little. He didn't even bleed much, that's how sharp my tools were. I took the parts I wanted and then sewed him back together, you know?
I'm not some crazy psychopathic monster. I don't kill for fun, I do it because I need things. I usually sedate them, too, so they don't know what's going on, they don't feel a thing.
Only sometimes they piss me off, when they are truly evil - like that man who always parks so sloppily, with his car across the lines. Those I cut up while they can feel everything.

The world is a terrifying place, full of dangers Kay is not ready to face. Every morning, he tries to convince himself that maybe today is the day, that it would be worth going out, especially on bright summer days. He imagines the sun could be wonderful.
Then Kay concludes that no, it's too scary and really, he would just get sunburnt, what with his stupid complexion.
And so he crawls back under the covers and returns to his books, living many lives vicariously and putting his own on hold, the way he has done for the past thirty years.

Leželi spolu pod jednou dekou, protože mrzlo a protože jeden druhému byli jedinou spřízněnou duší, daleko v nepřátelském území. Byli nazí, protože každý voják ví, že oblečení jen zbytečně izoluje.
Povídat si nemohli a vlastně už nebylo co říct - jejich mise byla sebevražedná, jejich osudy zpečetěné. Co na tom záleželo, kdo na ně doma čekal, kým byli, než přišli sem.
Když voják T přitisknul své rty na rty vojáka M, šlo jen o zoufalý kousek osamělé duše toužící po útěše. Když se pod dekou dotýkali jeden druhého, byla to ta nejjednodušší cesta k úlevě. Anebo se možná milovali už dlouho.

Většina z nás neměla na co psát a i kdybychom si nějakým způsobem obstarali tužku a papír, většině z nás nezbývaly síly k zapisování toho, co se dělo. Pár z nás by si možná přálo napsat dopis příbuzným, přátelům… Ale všichni jsme věděli, že dopisy skončí tak, jak nakonec skončíme i my - na hromadě, kterou potom spálí.
Já vám však píši, drazí známí, neznámí, živí i vy, kteří teprve přijdete na svět, abyste věděli, k čemu dochází, čeho jsou lidé schopní. Píši v naději, že se podobné tragédie vyvarujete - a že má generace bude jediná, která umírá v koncentračních táborech.

I'm writing to you from the last bastion of our race, as the last survivor of our species. We have been a great civilization, the likes of which the universe had never seen before. We came from the oceans, crawled ashore and over the course of millenia, we have risen to the stars.
We had never learned one crucial thing, though - namely that all people are equal, that all deserve to live. And so we fought until there was nothing to fight over.
Our home planet is gone, as are our colony planets. Humanity finally reached the end it deserved.

K první invazi došlo, aniž by ji vůbec někdo zaregistroval, již kdysi dávno ve starém Egyptě. Podle všeho byla mimozemská civilizace, která pronikla na naši planetu, velmi úspěšná už při tomto prvním pokusu - mimozemští agenti pronikli až do srdce egyptské společnosti, získali si přízeň a postavení v domácnostech vznešených Egypťanů, ba dokonce i faraoni jim podle důkazů byli nakloněni.
V druhé fázi došlo na postupné rozmnožení mimozemských agentů a infiltraci ostatních civilizovaných zemí.
V dnešní době můžeme s jistotou prohlásit, že si mimozemská civilizace podmanila minimálně 30% pozemšťanů, přestože jejich metody jsou primitivní - měkký kožíšek, korálkovitá očka a jemné předení.

You've never been so helpless before, wrists and ankles tied, blindfolded, naked. It's terrifying and you love it.
He leaves you like this at first and though you can't see, you're sure he's watching. You feel yourself grow wet in anticipation.
Then his mouth is on you, exploring every curve with lips and tongue and teeth, squeezing your tits hard enough to bruise, teasing at your pussy with the tip of his finger, until you arch your back and beg him to fuck you.
He does, claiming the last bit of you, and it's the sweetest invasion you've ever felt.

Byla temná noc. Krysa služebnice probudila svého pána, Netopýra, z dlouhého spánku. Netopýr roztáhl křídla a vprostřed noci letěl světem, rozsévaje hrůzu a děs. Kluzcí hadi vylézali ze svých skrýší, aby se poklonili pánu Netopýru.
Netopýr planoucíma očima slídil po krajině, hledaje jediného, kdo se mu mohl postavit - Lva, poslední naději. Když Lva našel, nevrhl se Netopýr přímo na něj, protože věděl, že Lev by se obětoval pro větší dobro, ale na jeho přátele.
Lvu nezbylo než jít vstříc vlastní smrti.
Láska a přátelství však zvítězily nad nenávistí a nesmrtelný Lev se vrátil, zatímco Netopýr padl a zůstal mrtvý ležet.

Nekonečnými lány vede cesta. Rovná, čistá, bezpečná - dobrá cesta na výlety.
Na jednom konci cesty stojí město. Všichni bychom si rádi vyrazili na výlet, protože změna prostředí nikdy neuškodí. Člověk by měl vidět kus světa. Problémem však je, že ve městě na konci cesty, podél které bychom se vydali, žijí samí zlí, hloupí a nabubřelí lidé, což nám každý výlet zkazí už předem. Takže radši nikam nechodíme.
Na druhém konci cesty stojí naše město. Žijí tu jen samí dobří, chytří a skromní lidé. Ještě štěstí, že k nám nikdy nechodí výletníci z druhémo města! Určitě by totiž naše město zkazili.

Once upon a time, a goddess walked the streets of a vast city. It was a city of a thousand colors, in a land of a thousand smiles. The goddess wore the face of a girl, so she could observe life undisturbed.
Within the city lay two more. The city of concrete and glass, where perfumed ladies hid their unhappiness with whitening creams. And another city, where people worked in sweltering heat, cheeks sun-burnt and eyes happy.
It was there in the streets the goddess chose to dwell, not in a golden temple, because that was where true life was.

She was the most beautiful woman I have ever seen. I saw her in the garden, sitting on a bench. When I walked past, she smiled.
I joined her on the bench and we talked until the sun started to set and she had to leave.
*
I visit him every day and every day is the same, even though he doesn't realize it. It is a marvel, the way each day appears fresh to him, fading from memory when he lies down to sleep.
It is a curse, knowing that I'll always be just a beautiful stranger to my husband.

Naše krásná neznámá je důvodem, proč jsme tady a ne jinde, v tomto okamžiku a ne v jiném. Proč jsme to všichni přežili.
Vědci vypočítali, jaké množství energie je nutné k vystřelení naší kocábky daleko do kosmu. Rychlost, kterou budeme putovat, je daná - samozřejmě nejrychleji, jak to jde, protože máme trochu naspěch - stárne se i v hybernaci, sice pomalu, ale přece, a k Alfa Centauri je to štreka.
Potíž byla až s tou neznámou, protože nikdo se o podobný kousek ještě nepokusil. Vyletěli jsme, pomyslné pytle s pískem na palubě…Naštěstí nedošlo na odhazování členů posádky. Našli jsme ji, naši neznámou.

The old school stands empty, because nobody wanted to return and rebuild - too many painful memories are attached to it, too many ghosts lurk the old battlefield.
It doesn't mean that nobody comes anymore - just no children do, they all get sent elsewhere, to Bulgaria, France or to the new school in the north of Scotland. The boy who keeps coming back is definitely not a child anymore.
He often sits among the ruins of the Great Hall and listens to the wailing wind, head on his knees. Sometimes, The Boy Who Lived feels as empty and dead as Hogwarts.

Tony byl ze starý školy. Tehdy se s nováčkama nikdo nemazlil - buď jsi se uměl postarat sám o sebe, anebo tě po týdnu někdo oddělal. Tehdy neplatilo, že kdo má tuhle strýčka a támhle bratrance, je šéf - tehdy byl král ten nejlepší, s nejrychlejší pistolí a nejtvrdší pěstí.
Dneska to je samá politika a technologický harampádí. Když dneska přijde skupina nováčků, člověk se pomalu bojí někomu rozbít hubu, aby to náhodou nebyl něčí oblíbenej syn. Někomu to chceš napálit a místo ruky ti zůstane pahýl - pitomý silový pole.
Škola už není to, co bývala. Ale vojáci maj bejt furt stejný.

It had been a phase, Harry told himself afterwards.
His friends, the three of them who knew, anyway - namely Hermione, Neville and Luna - told him to keep his chin up, that it would pass.
Ginny told him she loved him. Ron told him to marry his sister or else.
It would get better, Harry thought, as he said Yes and signed the papers.
He still dreamt of those nights after the war when they were so angry, so desperate, so vulnerable. So in love.
It didn't get better. He still had nightmares about Draco dying in a flash of green.

Hlavu vhůru, Harry. Bude líp. Chce to čas, Harry.
Po pár měsících Harrymu všichni začínali znít stejně, jako když se v mudlovském stereu zasekne cédéčko. Harry věděl, že to jeho přátelé myslí dobře.
Jenže to nikdy lepší nebylo. Od konce války - a Harryho "smrti" - uplynul rok a půl a noční můry nezmizely. Behěm dne si připadal, jako by byl zůstal na bílém nádraží…
A tak se Harry vrhl na věc, která mu přišla normální, která se nezměnila. Vrhl se na Malfoye.
Rozbitý nos na předávání cen. Kletby v Příčné ulici. Vzteklý sex v chodbě Malfoyova bytu.
A bylo to lepší.

You've always liked trains better than buses or cars. And so when you decide to move to Madrid, it's on a train that you load all your modest belongings and head towards your new life.
You watch the rolling hills, the slowly moving rivers, orchards with apples still unripe in mid-summer, the lazy small-town stations.
You watch the train on the other pair of tracks, moving in the opposite direction. You imagine its passengers leaving their lives behind, the way you are leaving yours, their futures. Then the wrong lever switches on the tracks and their futures crashes into yours.

"Na kolej číslo tři přijede rychlostní vlak z Plzně," ozývá se nádražím. Lucka stojí na peróně a ovívá se letákem, protože je srpen a vedro k nevydržení. Vlak má pět minut zpoždění; Lucka na nádraží čeká již dobrých dvacet, protože nechtěla příjezd zmeškat a navíc se nemohla dočkat.
Neznají se. Tedy osobně ne. Valérie by klidně mohla být plešatým padesátníkem, který si ho na druhé straně chatu tajně honil, zatímco se na monitoru objevovaly Lucčiny fantazie.
Vlak zabrzdí a z něj se vyvalí lidé. Přes vedlejší koleje - přes které se nesmí - přeskakuje holka, do které je Lucka tak trochu zamilovaná.

There are many locks guarding the passages of the realm. Some keep invaders out, some keep citizens from sticking their noses where they don't belong. The Locksmith cares for them all, but his main job are the three locks on the Gate to Nothing.
Nothing is where negative emotions dwell and nobody has needs those in the realm. "Nothing," says the wife when the husband asks what is wrong, even though something, perhaps everything, is wrong. Nothing is that kind of place, full of feelings that don't belong in the Realm of Perfect Happiness. Nobody wants reality in the realm.

Labyrint má mnoho dveří, ale jediný východ.
V labyrint vstoupili kráska, rytíř a zámečník. Krásku zaklel čaroděj. Rytíř jde zabít draka. Zámečník hledá klíč ke svému srdci, který by daroval mlynářově dceři.
Kráska bloudí, až najde zlaté dveře. Uvnitř spatří tisíce zrcadel a nemůže odtrhnout oči – zůstane do smrti.
Rytíř se proklestí zarostlou chodbou ke dveřím. Za nimi drak a tisíc obdivovatelů. Rytíře rozsápe drak anebo dav.
Zámečník jde od dveří ke dveřím, až najde ty zamčené, které nepovolí. Tu se zámečník rozpláče, protože již nikdy neuvidí mlynářovu dceru. V té chvíli zámek zacvaká a otevře se východ z labyrintu.

Křup, křup, křup, ozývá se za tebou a ty máš chuť dotyčnému zakroutit krkem. Když chroustání nepřestane ani během nejdramatičtějších scén, obrátíš se a zasyčíš, že na večeři se chodí do restaurace - do kina ovšem shlédnout film.
Křup, křup, chrupká to pod nohama, když se procházíte zasněženou Prahou a on ti vysvětluje, proč je nesmírně těžké změřit rychlost částice v hadronovém urychlovači. Půlku sice nechápeš, ale líbí se ti, jak mu planou oči.
Křup, křup, chroupeš oříšky, protože jsi nervózní. Už pět dní spolu nemluvíte.
Křup, udělá talíř, když ho číšník hodí na zem, abyste pak společně mohli zamést střepy.

They weren't an easy organization to join, because nobody knew who they were, where they were or what they did. Most members were recruited from the ranks of other secret organizations, but when such a transfer happened, the candidate's former colleagues seemed to forget where their friend had gone.
Not even all the members of the Professional Intelligence-Filters Keepers' Association were informed of all its work. When somebody learned something they shouldn't know, the knowledge was simply filtered out from their memory.
Knowledge is the most powerful of weapons. P.I.F.K.A.'s job was to place the weapon in the right hands.

She presses herself against you and you can feel the silk of her skin, the faint scars along the lines of her tattoos, the beating of her pulse when you slide your tongue down her neck.
Soft in all the right places, she's pliant under your touch and her mouth falls open as she gasps for breath. Your lips wander and you flick your tongue against her nipples, making her jerk at the scarf tied around her wrists.
You slide a thigh between her legs, rocking against her, sweet friction until she can't take it… and that's when you stop.

Vesmírná loď plula ke hvězdám. Znělo to romanticky a asi by v tom i trochu romantiky bylo - výhled do nekonečna z pilotní kabiny, tichý praskot přístrojů, stav beztíže… Jenže romantiku nikdo neoceňoval, protože celá posádka byla již 56 let v delta spánku uvnitř hibernačních kapsulí - a spát měla ještě 35 let, zbytek cesty k hvězdnému systému Alpha Centauri.
Romantická by určitě byla i chvíle probuzení, kdy lidé poprvé spatří světlo cizího "slunce".
Naneštěstí k tomu nikdy nedojde. Loď byla mimo kurz, aniž by počítač cokoliv zaregistroval. Vědci totiž nevěděli o tření při tak vysokých rychlostech. Loď plula vstříc černé díře.

Is anyone there?
Who is it?
Just a man…
Makes two of us, then. What's your crime?
I stole bread. My little sister hadn't eaten in three days…
These are hard times…
What's yours?
I murdered.
…
It's always the same. You don't know anything.
No, I suppose I don't.
(sighs)
How many?
How many what?
How many did you kill?
Does it matter?
Not anymore, I guess.
How many years did you get? For stealing.
Fifteen. Maybe they'll let me go sooner?
(laughs) It's always the same.
What do you mean?
We're all dead.
I'm not dead!
As good as.

Všichni kolem něj chodili po špičkách a "Honzo tohle a Honzo tamto" a nechtěl by náhodou ještě jeden polštář? Ze začátku to bylo skoro příjemné - tedy alespoň tak příjemné, jak člověku v jeho situaci může být. Takový menší ego boost - Honza si připadal jako nějaký šejch s celým stádem komorníků. Časem mu ta pozornost ale začala lézt krkem, protože každá nabízená úsluha mu jen připomínala, jak bezmocný a neschopný je.
Když o něm v jeho přítomnosti začali mluvit jako by ani nebyl v místnosti, nevěděl Honza, jestli se vztekat nebo plakat.
Nejsem mrtvej!, chtělo se mu řvát. Jenom mrzák, krucinál.

Tehdy se ti to zdálo jako skvělej nápad… Ono ale když je člověku šestnáct, se hodně věcí zdá bejt skvělejch; až časem přijdeme na to, že to tak báječný neni.
No ale nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem, takže si stáhneš vlasy do culíku a vrhneš se na hromadu prádla, kterou je třeba vyžehlit, zatímco mimčo spí. Pak rychle uvařit, přebalit mimino, na Facebook narozdíl od svých vrstevníků nemáš čas, protože manžel přijde domů a bude mít hlad…
Když se večer snažíš číst ve svitu linoucím se z manželova počítače, si říkáš, jestli by tehdy ten potrat nebyl lepší nápad.

There's kids and then there's kids. While the usual kind spend their free time hanging out with friends, shopping, drinking, playing football, basketball or some other more or less team-oriented sport, the latter kind of kids don't do any of that, because they simply don't have time to spare, to think of "usual".
It's because there's an idea floating around their heads and filling them so completely until they're brimming over with it - an idea that, one day in the not-so-distant future, will be worth a million, a billion dollars. Zuckerberg was yesterday. They are the now… and the tomorrow.

The banquet is a grand affair, fitting for a royal wedding. Chandelliers fill the hall with golden light, silverware gleams on tables ladden with food from all across the kingdom. Wine flows among the guests in finest silks.
Ariel sits at the newlyweds' table, but the guests don't bother talking to her, the prince's strange mute. She doesn't care anymore. All she sees is the platters of seafood, pincers and shells cracking as creature after creature from her kingdom is devoured… A single tear slides down Ariel's cheek as she wonders if Sebastian is over there, on a silver plate.

Když si představujeme mimozemské bytosti, má naše mysl sklon ubírat se směrem, který nám je i přes rozdíly v detailech povědomý. Dvě nohy a ruce, vzpřímený trup, hlava s očima, která ač jsou například mandlová, přecejen připomínají oči lidské.
A tudíž si při prvním kontaktu s mimozemskou civilizací lidé ani neuvědomili, že jsou svědky historického momentu. Nejen kvůli nekvalifikovanosti jedinců, kteří mimozemšťany spatřili - také kvůli tomu, že si cokoliv, co je nám tak cizí, interpretujeme po svém a podvědomě hledáme spojení s něčím známým.
Tak došlo k tomu, že první mimozemšťané skončili v hrnci s vřící vodou vedle pozemských humrů.

A single fignerprint on a kitchen counter, that was all they had. It didn't match anyone in the database, so it must have been a foreigner, most probably an illegal immigrant, because most Americans, tourists or legal immigrants had to go through the scanning process.
When investigation finally lead them to a girl barely ten years of age, they couldn't believe it. Surely there had been a mistake. They put Xenia under arrest, watched her, talked to her. She seemed a perfectly normal child. Everybody liked her.
Until she cut their throats and escaped. And Xenia was only the beginning.

Xian štetečkem pečlivě odmetla poslední nános prachu.
"Neuvěřitelné!" ozvalo se zpoza jejích zad.
Xian vzhlédla. Piri na nález zíral s výrazem, který odrážel její vlastní pocity.
"Je to autentické?"
"Všechno napovídá tomu, že ano. Asi dva tisíce let staré, podle stavby kostí jde o samce, podle lebky homo sapiens."
Piri se široce usmál. "To je objev století! Existence homo sapiens je přece jen teorie. Všichni vymřeli skoro najednou, v rozmezí pár měsíců, žádné pořádné pozůstatky…"
Xian hleděla na dokonalý otisk kostry v kusu horniny, která kdysi musela být hlínou, blátem…
"Asi ho to pohřbilo před výbuchem… než zničili sami sebe."

Armáda usmrkanců, říkali nám za našimi zády. Vlastně to ani nebyla urážka, protože co jsme byli my v porovnání s nabušenci v profesionálním vojsku? Obrýlení kluci, bledí od nedostatku slunce, ve směšném nerdovském oblečení - ano, došlo i na košile z polyesteru.
Samozřejmě nás podceňovali. Nikdo nás nebral vážně. A to se stalo jejich zkázou. Ona je to smůla, když celý systém stojí na počítačích, do kterých se umí hacknout každý amatér - tedy amatér podle našich měřítek.
To byla ale ostuda, když najednou všechny armádní radary zhasly. A pak nás přišel prezident prosit o pomoc. Protože někdo ten svět zachránit musí.

There is only one enemy, but it's worse than a battalion of foes, more terrifying than hordes.
Every hour is a battle - sometimes you're fearless and determined, but sometimes, when the pain becomes nearly unbearable, you curl up and whimper and are sure you're going to give up. But you never do.
There are things worth fighting for. Your little family - the husband who loves you beyond death, the beautiful baby daughter you're raising together, your parents, your brother, your friends, the strangers you might encourage by winning…
Cancer is a formidable enemy but the war is not over. Yet.

Většina zázraků se stává o půlnoci, ale ten můj, ten se stal v pravé poledne.
Ležím si tak ve své měkké teplé postýlce a cumlám svůj oblíbený prst. Všude jen obvyklý příjemný šum, tu a tam nějaké zvuky, ale jinak příjemně ticho - ideální prostředí pro relax.
No a pak najednou zemětřesení! Stěny se začnou třást, ozývá se rytmické dunění, zvenčí slyším lidi pokřikovat a dupat okolo… Mám strach a hledám, čeho bych se přidržel, ale než se stihnu chytit, mě to začne vcucávat.
Táhne mě to úzkým tunelem a najednou ostré světlo a hluk…
V pravé poledne jsem se narodil.

It is noon when, in the middle of a busy street in the middle of a busier city, person X meets person Y. They briefly shake hands and then walk in oposite directions. It's not an encounter of friends, for the handshake is cold and impersonal.
A casual observer would forget the meeting. But we know better. We watch and we understand.
The information transfered in the brief touch is what governments would kill for.
We don't kill. We simply wait for X to deliver the key to the world's most advanced technologies.
Our time has come. We are Anonymous.

Klesám anebo snad padám - všude samé modro a ticho, to ticho, jen tlukot mého srdce. Tam… tam…
Tam je! Rudá plápolá na obzoru. Bílé paže mě objímají a ze rtů jí splyne šepot, proč, můj princi?
Protože tě miluji, chci říct, ale mluvit se zdá nemožné, jako by mi na prsou ležel mlýnský kámen - dýchat nemohu.
Snad pláčeš, lásko? Chutnám sůl na svých rtech, když ji líbám, a její oči se třpytí jako drahé kameny.
Kameny… balvany, kterých mám plné kapsy - přinesl jsem ti celé hrsti na náhrdelník, lásko!
Zajíkám se něhou a zavírám oči. Dobrou noc, malá mořská vílo.

Foukal vítr, ale Miu stejně nechala otevřená okna, i když tabulky drnčely a rozvrzané panty kvílely ostošest, jak se do nich opíral vítr. Co kdyby dneska konečně…
Miu už zde, v babiččině starém domě, žila léta. Žila a čekala a čekala, až občas zapomínala žít - to pak v lednici zkyslo mléko a pošta se hromadila ve schránce.
Když bylo Miu deset let, babička jí před smrtí prozradila tajemství. Tajemství, kterému by nikdo nevěřil. Ale Miu věděla své - věděla, že i pro ni přijdou víly z Nerealu, jako pro babičku, že je jejich ztracenou královnou…
Nejtěžší bylo to vysvětlit sociálním pracovníkům.

The door creaks open and there's nothing but blackness pouring in from the hallway; she expected light and her mom with a good-night kiss. Anna hates the dark, so she pulls her covers up to her nose, clutching her purple comfort light, too scared to move, too scared to look towards the creaking door.
But look she does, because Anna is eight and little girls like her are as curious as monkeys. And there they are, glowing in the almost-dark of Anna's room - two eyes!
Anna shrieks, but then a black kitten peels out of the darkness and starts purring.