Moje články

První byla brunetka s kudrnatými vlasy. Hlasitě sténala, když ji Marek obšťastňoval. Druhá byla ostříhaná na kluka, s laníma očima. V záchvatu vášně Markovi podrápala záda. Třetí byla přismahlá, cizinka s lámanou češtinou. V posteli vykřikovala nesrozumitelnou hatmatilkou. Čtvrtou, pátou a desátou si Marek snad ani nepamatuje.
Každá jiná, ale všechny jako přes kopírák – Marek nic necítil, tedy kromě ryze živočišné potřeby. Všechny ojel, nechal přespat, ráno zpakoval do taksíku ještě před snídaní. Všechny jako nekonečné možnosti proměnné v rovnici, libovolně zaměnitelné. Žádná pravá.
Pak přišel Kryštof. Na něm libovolného nebylo naprosto nic. A Marek konečně našel řešení své rovnice.

“Don’t look,” Potter said, wand pointed at Draco’s forearm.
Draco snorted. He did not take orders from Potter.
“Don’t freaking look now, I said!” Potter pushed his free hand against the back of Draco’s head, forcing it to the side. His fingertips felt like burning coals against Draco’s scalp.
So Draco stood there, quivering, eyes downcast, and listened to Potter’s Parseltongue hisses, peppered with the occasional curse in English, as Potter worked on Draco’s throbbing Dark Mark.
Draco only realized how impossibly hard he was once Potter released him. Curious, he thought, that submitting to Potter should be so... satisfying?

“Teď se nedívej,” řekne Milada. Jan sebou cukne, ani neví proč. Pak zavře oči. Křup, křup, ozývá se, jak Milada porcuje kuře. Tuk, tuk, sviští nůž. Ty zvuky zná, klidně by se mohl dívat - nebojí se.
Protože Jan si narozdíl od Honzíka nic nepamatuje.
To Honzík se tehdy s Miladou tiskl v koutě.
Nedívej se, položila mu Milada ruku přes oči, ale Honzík skrz její prsty stejně viděl. Křup, udělala maminčina ruka, jak s ní tatínek flákl o zem. Tuk, tuk, svištěl kuchyňský nůž, jak ji táta bodal.
Některé věci je lepší zapomenout. Jednoho dne je ale Honzík Janovi připomene.

Byli jsme neporazitelní. Nezničitelní. To, že nám ustarané mamky neustále opakovaly, ať někam nechodíme, něco neděláme, ať jsme opatrní, nás jen pohánělo. Žijem přece jenom jednou!
Vstup na vlastní nebezpečí, hlásala tabulka u strže. Věnovali jsme jí asi tolik pozornosti, jako maminkám. Řeka se klikatila hluboko pod námi, lákavě modravá, chladivá.
„Že to neskočíš?“ hecovali jsme jeden druhého a pak se s hlasitým rykem – YOLO! YOLO! – vrhali do hlubin.
Bylo to skvělé léto. Byli jsme nezranitelní. Klíčové slovo: byli.
Každý někdy dojedeme na svoji blbost. Já dojel tehdy – tedy spíš dopadl. Jeden nezdařený skok a teď už si neskočím nikdy.

“I want you bareback,” the john says and pulls a thick wad of cash out of his pocket. The man is sharply handsome, with piercing black eyes and an attractively square jaw, but even if he wasn’t - it’s not like me to refuse a paying customer. Fuck my squirming conscience.
“At your own risk,” I nod and lead him to the room. I rent it - as if safety actually mattered.
I don’t know whether to laugh or cry as he pounds into my ass, then spills himself inside.
He’s going to cry once they tell him he’s positive. I did.

„Hlavně opatrně,“ vzdychne maminka.
„No jo,“ zakoulím očima. Alespoň, že tentokrát maminka nevolala hasiče. Strčím ruku do úzké štěrbiny mezi zdí a chladnoucími kamny.
„Máš štěstí, že na to jde Klára před obědem,“ žertuje z kuchyně tatínek. „Po mé svíčkové bude naducnutá jako kulička, pak už by se tam ruka nevešla.“
Maminka odfrkne. „Já nevím, proč tam ten blbec pořád leze.“
„Teplo,“ konstatuju suše. Po chvilce šátrání nahmátnu něco malého, hebkého a chlupatého. „Tak pojď.“
Kotě zamňouká, ale nechá se vyprostit celkem bez škrábánců.
„Příště žádný kamna se slevou. Ať jsou až ke zdi,“ zahrozím a vrátím toho blbce mamince.

9x drabble, ze kterých vám přejede mráz po zádech
1. Gerda - Kleio.
2. Úcta k životu - se.id
3. Alespoň kousek - petrulka
4. Dokonalost - Ness
5. Na útěku - Quiquilla
6. Umělkyně -Suzanne
7. První noc -Gwendolína
8. Doma - Aplír
9. Hotel na rozcestí - Smrtijedka
9x drabble k zamyšlení... anebo k uronění slzy
1. Rostlinopis - kytka
2. Květiny obstará sama - Julie
3. Cena štěstí - swarrow
4. V cizím těle - Quiquilla
5. Poslední kniha - se.id
6. Slepý život - Gwendolína
7. Stesk - Danae
8. Jiskra - Danae
9. Stála lipka v širém poli - Ebženka

I see my brother beside me, so tiny and peaceful, my mirror image. Our time together is drawing to a close – I can feel it, there's not enough space for both of us anymore, it's time to leave.
Suddenly terrified, I touch my brother's arm with the tips of my fingers, kiss him lightly – he looks back at me, large eyes blown larger by fear.
Goodbye, brother. I look at him one last time, cocooned in our cosy private sanctuary, and then I'm gone, quickly losing sight of him.
I was born first. My twin brother followed five minutes later.

Maminko, tatínku, nezlobte se na mě.
Nic necítím, jen si připadám trochu ospalá, ale to může být i tím včerejším ponocováním – odvahu jsem sbírala do pěti do rána.
Není to vaše vina, vy jste na mě byli vždycky hodní. Připadám si ale tak hnusná a k ničemu, ve škole mám samý hrozný známky.
Trochu mě bolí břicho, ale to je asi jen tréma. Ležím na posteli, poslouchám své nejoblíbenější písničky a prostě čekám.
Teď se mi začali posmívat i kvůli Terce – jako bych už tak nebyla dost jiná.
Motá se mi hlava, neudržím oči otevřené.
Pac a pusu, vaše Verča

“Nelo?” Nic. Zkusím to tedy znovu. “Nel?”
“Mmm,” ozve se.
A jéje. Už je to tady zas. Nakouknu do ložnice - Nela (rozcuchaná, v pyžamu) leží na posteli, nos v knížce.
“Jedlas dneska?” zeptám se. Nepřítomně zavrtí hlavou. Příběh, do kterého je zažraná, má přednost.
V sobotu to Nela dočte - poznám to, umyla si totiž vlasy, udělala nám snídani. Už už si chci oddychnout -
“Má to ještě dva díly,” oznámí.
Ve středu odloží Nela poslední knihu, celá ubulená.
“Tak to skončilo?” ptám se shovívavě.
Nela přikývne. Usměju se a jdu ji políbit.
Nela mi úsměv vrátí. “Teď jdu na fanfikci,” špitne.

Harry’s eyes burn as he scans the pages of Breaking the Curse: Practical Approaches to Healing Dark Curses. Arriving at the last page, he takes off his glasses and stifles a yawn. Sometimes he thinks becoming a Healer wasn’t the best idea - then he remembers people’s relief when he saves their loved ones. It’s worth it.
And unless he wants his loved one to spend the rest of his life in dark agony, he needs to keep going.
He looks at the last page, flips it - only to move on to the next tome waiting just beyond that last page.

It’s sweltering hot - the perfect excuse for getting naked. Skin on skin, they lie on the bed, tongues entwined. Laila slides her hand down the curve of a breast, squeezes a nipple, lets a fingernail graze the moist cleft between her thighs, eliciting a gasp.
“What is it?” Laila asks sweetly, pushing the tip of her finger just barely inside.
A moan. “Please.”
Laila bites her. “What do you want? You’re going to have to ask for it, baby.”
“Eat me!” her girl finally orders. Laila grins and obliges, slithering down her body to dip her tongue into wet pussy.

Sněz mě, našeptává ti jahodový dortík se šlehačkou. Jsem jemný jako hedvábí, těsto vláčné, jahůdky čerstvé jako právě otrhané, rozplynu se ti na jazýčku.
Sněz mě, lká pravá italská pizza z pece na dřevo. Jsem křupavá a do zlatova vypečená, plná sýra a šťavnatých rajčátek, obložená uzenou šunkou.
Sněz mě, láká tě i salát. Jsem bio, ze zahrádky, samé vitamíny, s porcí grilovaného dietního kuřátka.
Celý den a pořád dokola. Večer stojíš před zrcadlem ve spodním prádle.
Jsi tlustá, říká zrcadlo. Podívej se na ty nechutný stehna, na ten špek na bocích.
Zavřeš oči a i dnes jdeš spát hlady.

We travel for days and find no signs of life. This planet seems dead - mostly arid, wide stretches of desert connecting small bodies of salty water. We uncover remnants of long-gone civilization in the sands - pieces of clear polyethylene.
Then we find an odd artifact - a well with a pump in the middle of a desert.
Why is it there? Who put it here? The questions haunt us.
When we set the ancient mechanism into motion, an explosion makes two things clear. 1. Some civilization is still here. 2. We are not welcome.
This must be Old Earth, we realize.

“Tati, co je tohle?” ptá se Filípek a malým prstíkem ukazuje na jeden z přístrojů.
“To je pumpa,” řekne tatínek a posadí si Filípka na klín.
“A proč je tady, ta pumpa?” vyptává se Filípek dál.
“Ta pumpa pomáhá mamince, víš?” vysvětlí tatínek. “Její srdíčko je nemocné a pumpa mu pomáhá fungovat tak, jak má.”
“Aha,” přikývne Filípek a zadívá se na spící maminku. “Tak to je hodná pumpa.”
*
“Tati!” řekne vyplašeně Filípek, když ho sestra přivede do pokoje. “Co se stalo s pumpou?”
“Odnesli ji pryč, Filípku,” hlesne tatínek.
Filípek vykoulí oči. “Ale co maminka?!”
“Maminka už ji nepotřebuje.”

John was not a little lamb, little lamb,
Johnny was a Satan spawn,
he went to church, but gave no damn,
and by the way, he was gay.
Johnny found a pretty girl, pretty girl,
brought her home like a good sweet son,
bought her a ring with a shiny pearl,
that he’s a fag, he’d not say.
Built a house and bought a car,
still the wife nagged on, oh John come on,
he thought he’d run, didn’t get far,
he knew he couldn’t stay.
Hung himself on his fancy tie,
his whole damn life, it was a lie.

Svatební den.
Úžasný sex až do rána.
1.
Lásko, mohl bys prosímtě zvedat prkýnko?
Jasně, miláčku.
Skvělý sex dvakrát týdně.
2.
Honzo, mysli na ty ponožky, jo?
Jo, promiň.
Sex každý týden, před nedělní snídaní.
3.
Musím všechno dělat já? Nejsem tvoje služka!
A myslíš, že já se v práci flákám?
A já na mateřský nedělám nic?!
Sex maximálně jednou na dva měsíce, zotavujeme se po porodu - už půl roku.
4.
Kdyby ti na mně záleželo, přines bys mi aspoň občas kytky.
...
Sex?
5.
...
...
6.
(Buď se s ní rozvedu nebo se zabiju.)
7.
Dva podpisy a razítko od notáře.

Je jaro, včely bzučí, potoky hučí, jak roztává sníh, holky vytáhnou minisukně – a já? Vstávám v pět, modlím se na kamené podlaze, potím se pod černým hábitem. Tohle jsem si vybrala, připomínám si, sama jsem ze sebe udělala sestru Radku.
Doopravdy? Přemýšlím někdy, když se budím z nočních můr (otec s roztlemeným poklopcem, vedoucí na letním táboře se rty na mé šíji).
Je jaro a najednou toužím být prostě jen Radka; příroda volá a v klíně cítím horko – krásné, žádné noční můry.
Svlékáme hábity, já a sestra Jolana, přírodě se nedá říct ne – a příroda je přece taky od Boha!

Harry wakes up screaming, then slips into his Animagus form intuitively, like many nights before – away from the terrors, into a simpler existence. The call of nature is plain – run, hunt, sleep, mate. He should stay this way forever.
A white ferret crosses his path; he spends hours toying with it, pummeling, giving chase, until it finally escapes.
That morning, Draco Malfoy is sitting on Harry’s porch, smoking. “Could’ve been gentler there, Potter,” he says. Bruised, he looks vulnerable… human, somehow.
Dropping down next to Malfoy, Harry starts crying. If Malfoy can be simply human, then, perhaps, so could he.

Páteční večer, 23:00, mířím domů – už mi není dvacet, ponocování mi nesvědčí. Hledám právě klíče od auta, když se přede mnou zjeví vysoký muž, s rohatou helmou ještě vyšší. Je dost pohledný – kdybych nebyla na holky, začala bych slintat.
„Jsem Loki z Asgardu,“ pronese. Měla bych zdrhat, ale stojím jako sloup. „Ty jsi Lucy, superčlověk? Konečně se snad jeden z vás ubohých Midgarďanů přiblížil naší úrovni. Budu potřebovat tvá vajíčka, abych z našich genů stvořil vládce vaší planety.“
„Myslím, žes tu špatně,“ špitnu. „Já jsem LucIE. Super jsem jedině v posteli.“
Loki se zamračí a zmizí. Asi je na chlapy.

Once a Death Eater, always a Death Eater - yes, right. I don’t care what they think, but it’s inconvenient to be thrown into Azkaban for doing nothing for the third time this year.
This time it’s over an article in the Prophet that revealed my scandalous romance with Potter. There is no way the Golden Boy would waste time on vermin like me - obviously I must have ensnared Potter with Dark Magic!
When Harry arrives forty minutes later, shouting and throwing hexes at the blubbering morons, all flushed and gorgeous, I almost think this trip to Azkaban was worth it.

Poslední dobou se Milan vracel pozdě - vymlouval se na mítingy. Začal nosit květiny. V jeho mobilu Hanka našla číslo jakési Romany Šťastné, které pravidelně volal. A pak - dlouhý vlas na jeho saku!
“Ty hajzle! Jaks mohl? Plánovali jsme rodinu!”
Nakonec Hanka Milana opustila.
Milan začal s terapií, protože se chtěl zbavit strachu z otcovství - plánovali přece rodinu a on se děsil, že nebude dobrým otcem. Hance nic neřekl, nechtěl jí přidělávat starosti. Kvůli sezení s doktorkou Šťastnou se vracel pozdě - na usmířenou tedy nosil květiny. Po posledním sezení ho psycholožka objala a popřála mu hodně štěstí do nové životní etapy.

He was the quiet one, the one who did as he was told and didn’t ask questions. He was a tool.
He provided feedback for the Führer’s speeches, but in meetings, sat in a corner - he didn’t have an opinion. They thought him a coward, scared shitless by the real work they did out there, ridding the world of the Jewish menace.
They weren’t there when the Führer asked his opinion on the Russian operation, when he encouraged him to invade.
Russia was the first step.
Nobody realized when Germany fell, it was largely due to the Führer’s silent secretary.

Jako malý se Míša všeho bál - bouřek, tmy, psů, borůvek. Nebuď takovej posránek, utahoval si z něj brácha.
V pubertě se styděl za akné, které schovával za dlouhými vlasy. Sám doma, jako druid ve WoW, se cítil líp.
Našel už sis konečně holku, vyptávali se rodiče každý víkend, když byl na vejšce. Musíš být trochu sebevědomější, brácha, radil Matěj.
Kdybys nebyl furt takovej přizdisráč, tak by z tebe třeba něco bylo, vmetla mu do tváře první přítelkyně, když i s diplomem pracoval v supermarketu.
Jednoho dne Michal konečně našel odvahu dokázat, že přizdisráč není. Už se nebál. Podřezal si žíly.

Katolická rodina, samé dobré ovečky. Tedy až na strýce Romana, černou ovci žijící v hříchu. V jakém hříchu, Marek pochopil, když strýce potkal na školním výletě do Prahy - s přítelem. Maminka z toho týden nespala.
Když mu bylo šestnáct a při tělocviku pokukoval spíš po svalnatých pažích než po poskakujícím poprsí, si Marek uvědomil, že v něm asi bude více strýce Romana, než tušil.
Mamince ani muk; rychle si našel hodnou pobožnou Olinku. Když odmaturoval, se maminka už těšila na svatbu. Marek z toho týden nespal.
Ve dvaceti dal Marek Olince sbohem a začal chodit s Pavlem. Nebyl žádná ovce.

"Uncle Draco" is what Potter’s kids call him now. It makes Draco cringe - it sounds so... common.
It started when Scorpius befriended Albus Potter and was practically adopted by his family. Draco couldn't risk leaving his heir alone with the Potters, so he found himself in Potter’s company regularly. Then when Al insisted that "Uncle Draco" come more often, who was he to say no?
"Uncle Draco" sounds common, not at all like the torrid romance he and Potter are finally having, after years-long denial. But maybe it’s not so bad, Draco thinks as he watches their children laughing together.

Když jsem byla malá, smáli se mi. Rodiče netušili, že existuje možnost terapie, která by mi ušetřila bolestivou pubertu - ani nevěděli, že bych terapii potřebovala.
Vypadala jsem příliš jako holka, abych byla kluk, takže mi kluci ve škole nadávali do buzen. Zároveň jsem ale vypadala moc jako kluk, takže jsem se nemohla kamarádit s holkama.
Od těch dob se hodně změnilo. Svůj odraz v zrcadle zdravím skoro s úsměvem. Před přáteli jsem otevřená a divné pohledy cizích lidí ignoruju.
Příští týden mě konečně čeká poslední operace na dlouhé cestě k mému skutečnému já. Pak už ze mě bude pravá ženská.

“Do you believe in love, Betty?” asks Dora, filling her lips with crimson so bright it would be vulgar anywhere but here. She is new, has only been at the cabaret a few weeks. All new ones are like that, filled with romantic delusions they read about in silly books for sillier girls.
“No,” I say. I know better. The first time a visitor breaks the polite ruse, treating you not like a star to be cherished but a whore to be had, you learn that lesson.
“Then what do you believe in?”
“What all women should believe in. Diamonds.”

Jaroslav platí za všechno. Za krásnou vilu v dobré čtvrti, takže už se nemusím bát večer vystrčit nos z domu. Za oblečení kvalitních značek - už nenosím oblečení po starším bráchovi. Za boty z měkké kůže namísto mých sešlapaných kecek. Za exotické dovolené místo kempu na Lipně. Za večeře v luxusních restauracích, kde mi servírujou steaky - stokrát lepší, než těstoviny s kečupem. Máme i paní na uklízení, takže to u nás nevypadá jako v brlohu. Časem mi snad koupí i auto.
Žiju si líp než naprostá většina mých spolužáků. Je to dobrá transakce - Jaroslav platí všechno, já platím jen svým tělem.

Stasia waited while Alex, the model scout who discovered her, collected his reward - a thousand dollars in crisp bills that the agent, Henrik, counted out onto the small coffee table. Alex took the money, stashing it into his bag, said: “Goodbye, Stasia.”
It was the last time Stasia heard her own language. From then on, it was Henrik’s yells in German (which she didn’t understand) when he brought food or took her out of the apartment to the “clients”, and her johns’ multiple languages, though they mostly just grunted as they fucked her or forced her to suck their dicks.

Generál se zahleděl do dáli. Na obzoru se tyčilo hejno kruhových budov, od jejichž stříbro-šedého povrchu se odráželo slunce. Odhadoval, že v každé z nich je několik tisíc lidí, možná podstatně víc, pokud se vládě nepodařilo zadržet zoufalé davy z okolních měst.
Města už samozřejmě neexistovala, nukleární exploze je smetly. Kruhové budovy stály jen díky svým olověným protiradiačním štítům.
Generál se usmál. Chvíle vyzkoušet tajnou zbraň nastala. Do budov se zabodl jediný paprsek. Budovy jakoby zmizely – na obzoru se mihotalo jen rozprášené olovo. Olověné kruhy se pomalu rozplynuly ve vzduchu a s nimi i poslední naděje jedné ze světových velmocí.

“Za mýho mládí měli lidi jiný móresy,” usměje se, zatímco na staré hubené nohy natahuje punčocháče. “Tehdy se na nás lidi dívali hůř než dneska, s odporem - teda pokud o nás vůbec věděli.” Zapne si sváteční šaty, začne s make-upem. “Schovávali jsme se - báli jsme se nejdřív katolíků, potom komunistů.” Zamračí se, pak se mu úsměv vrátí. “Ale tvoje babička byla už tehdy pokroková ženská. Věděla o mně - asi na to přišla, když jí občas zmizela rtěnka nebo punčochy. Ale věděla, že jí mám rád. Do ničeho jsem jí nenutil, bylo nám spolu pěkně,” zakončí děda a mrkne umělýma řasama.

Víte o nás, asi jako zvířata vědí, že se blíží zemětřesení. Instinkt vám říká, že nejste sami, přestože nás nevidíte a neslyšíte. Někdy jsme si tak blízko, až nás srdce bolí: když hledíte na hvězdnaté nebe a přemýšlíte o smyslu života, když si s posledním nádechem vzpomenete na to, co jste vlastně vždy věděli. Jsme tu s vámi.
I přesto dál ničíte to, co jsme vám dali, sami sebe i svou planetu, jako byste byli jediní, na kom záleží.
Zvířata tušící přicházející pohromu jsou chytřejší než vy, lidé. Vy slepě pokračujete po svém, ačkoliv vám posíláme jedno varování za druhým.

The cellar room they were hiding in was cold and dank and it smelled faintly of pickles.
“Are we going to stay here long?” asked Ruth, the youngest, her eyes wide and scared.
“I don’t know,” her brother Isaac said. He sat slouching against the wall, knees hugged to his chest. “We’ll just have to wait and see.”
“But what if they find us?” Ruth’s voice quivered.
“They won’t,” said Isaac.
“What if they already know about us?” whispered Madelene.
“They don’t.” Isaac sighed.
“How can you be so sure?” snapped Madelene.
“If they did, we’d all be long dead.”

The dancefloor is teeming with men. Like bees around a particularly beautiful flower, they gravitate towards him. Harry watches from afar as man after man dances up to him, swaying to the beat. It’s only by power of will - the one that helped him resist the Imperius - that he doesn’t join the swarm.
Or perhaps Harry has an unfair advantage. It wasn’t quite like this at Hogwarts - the Veela gene only demonstrated later - but he had always been obsessed with Draco. Over the years, he must have built up resistance. The question is - how long can he keep it up?

“Jdeme na to, klucí!” vykřikne kdosi a všichni najednou vystartujeme s hlasitým povykem. Závodní dráha se náma jen hemží, strkáme jeden do druhého a navzájem se předháníme.
“Nečekal jsem, že tu bude taková konkurence,” zasípá stařeček po mé levici a zpomalí. Dav se přes něj převalí jako vlna - o jednoho míň, šance na vítězství se zvyšují.
“Já už nemůžu,” zastaví se další - rychle ho předběhnu a deru se dál. Závodní dráha se zužuje. Cítím únavu, ale nedám se - upaluju dál.
Řítím se k cíli. A je to tady, protlačím se do cíle - vítězství!
Spermie splynula s vajíčkem. Závod úspěšně skončil.

Ding, dong, rang the leaden bell on the church, its sound disturbing the midday quiet like ripples on water. Each ring brought me closer to tears.
On the third ring, I took a deep breath, a first hesitant step towards my destiny. On the fifth, I entered the church. Ten rings in, I was kneeling by the altar, unveiling a face as pale as my dress.
We didn’t have gold - we sealed our vows with gray rings of lead. The bell stopped ringing, the circles of sound dissolved in the air and with them, my freedom. I was married now.

Pavlík seděl u stolu a zarytě zíral na ubrus s autíčky - a to se Pavlík už několikrát dožadoval "normálního”, třeba s kytkama. Samý autíčka. K narozeninám od tatínka dostal autodráhu.
“Maminko,” začal nesměle, když před něj maminka postavila svačinu. Pavlík měl pocit, jako by byl ve zpovědnici, jako v kostele.
Maminka si přisedla.
“Jak byl u nás včera Martin...” Pavlík zrudl. “Hráli jsme si na rodinu. Já byl jako maminka, Martin jako přišel domů z práce... no a dal mi pusu.”
Maminka se usmála a pohladila ho po vlasech. “Na tom přece není nic zvláštního,” řekla. A Pavlíkovi se ulevilo.