Moje články

Collinse a Shawa se pořád ptali na Profesionály.
Stewartovi kapitána Pickarda taky nikdo neodpáře.
Spielberga se vždycky zeptají na E.T. nebo Čelisti, Camerona zase na Terminátora nebo Titanic.
Jenže Profesionálové měli sedmapadesát dílů, Star Trek asi tak milión a jednu řadu, a páni režiséři už můžou pozlaceným trofejím pořizovat nový byt. Mě za těch patnáct minut slávy dali málem jen pytlík bonbónů, koneckonců, byl jsem kluk.
Jenže mě to taky pronásleduje dodneška. Rodina, přátelé, kdykoliv se to ozve, zmocňují se mě pocity jako býka, který vidí rudý hadr.
"Statistiká nudá je…"
A můžu vzít jed, že si vždycky někdo vzpomene.

Stůl byl příliš krátký, aby se na něj ta rozvrzaná katana vešla. Taky byl příliš malý, aby na něj mohla rozložit dva nože vrhací a jeden kuchyňský. Ten byl nejúčinnější, ostří pod silou dokázalo rozpůlit kost. Ještě železný boxer, tu starou rodinnou památku. A nakonec, ovšem… Nůžtičky na manikúru. OSTRÉ.
Arsenál to byl poměrně působivý, když se na něj dívala. Co na tom, že katana nebyla k praktickému použití, symbolický účel plnila dokonale. A navíc to bylo efektní.
K čertu s nájemnými zabijáky, co si člověk neudělá sám…
Usmála se. Odraz v zrcátku jí úsměv oplatil.
Ještě balzám na rty.

"Musíme se jen dostat na druhou stranu, ke strojům! Zmáčkneš červený tlačítko a hotovo!"
"Tak jednoduchý? Válku vedeme desítky let!"
"No a?" Pod nohama jim zakřupal štěrk. Snad.
"Není to trochu absurdní?" zeptal se s jiskřičkou naděje.
"Jak se to vezme. " Jeho spolubojovník znenadání vystartoval a začal do něčeho zběsile dupat. "Prostě stačí jen zmáčknout to debilní červený tlačítko!"
Zahlédl cosi, co kdysi snad bylo nějakým modelem z lega, snad autíčkem… Červeným.
James Cameron se probudil zpocený. Jeho teploměr ukazoval třicet devět.
Ale už teď věděl, že jen dostat se ke strojům a zmáčknout červené tlačítko je až moc jednoduché.