Moje články

Třásla se mu ruka. Vůbec nemohl zamířit. Vlastně ani nevěděl, proč to pořád zkouší. Odevzdaně si povzdechl. Stejně to nikdy nedokáže.

Opatrně odložil samopal na lavici. Opřel se rukama o dřevěné zábradlí a pozoroval postavu plížící se směrem k ostnatým drátům. Ten muž neměl šanci. Nejspíš ho budou mučit. Mohl by mu to usnadnit, stačil by jediný výstřel. Znělo to tak jednoduše.

Nechat někoho projít se rovnalo sebevraždě. Nechtěl ani vědět, co by mu udělali, kdyby zjistili, že nesplnil svou povinnost. Ale tentokrát to byl poslední člověk, kterého nechal projít.

Psal se rok 1989. Pohraničník ani netušil, že má pravdu.

Potkala ho na trhu. Julie zaskokovala za svou matku a prodávala u stánku s jablky. Byla neopatrná a jedno jablko se odkutálelo. Tržištěm procházel mladý muž. Řešil důležitou pracovní schůzku a o jablko zakopl. Hrozně se ozčílil a začal na Julii křičet. Mile se na něj usmála a zeptala se, jestli něco nepotřebuje. Po chvíli ho nadávání omrzelo a normálně se spolu bavili. Dokonce se omluvil. Další den přišel znovu. A pak zase.

,,Julie Pospíšilová, berete si zde přítomného Erika Beránka za svého právoplatného manžela?"

Julie dojatě pohlédla na muže po svém boku.
,,Ano"

Až sem je dovedlo jediné jablíčko.

Zasněně se dívala za odcházející postavou. Byl z ní určitě unešený! Viděla jeh obdivný pohled. Milovala, když ji idé obskakovali a žasli nad její krásou a vůní. Musel si myslet, jaká je ohleduplná, že ho ani nepopíchala, když utrhl ten nejkásnější květ. A přitom byla takový sobec! Nezáleželo na tom, jestli si ten člověk ublíží, hlavně když její květ vystaví v nejnádhernější váze. Všichni, kteří ji spatří, pak budou chtít pěstovat růže! Zvěst o její kráse se ponese světem a ona bude tak schovívavá, že dovolí těm podřadným lidským bytostem spočinou na ní zrakem a dýchat vzduch prosycený vůní růží.

,,Tak co, jak to šlo?" Lupin strčil loktem do Siriuse.
,,Jo, povídej, přeháněj!" z druhé strany se k nim připojil James. Sirius se zatvářil zdrceně.
,,Copak? Že by první odmítnutí v životě slavného idola Siriuse Blacka?" ušklíbl se lišácky Lupin. Sirius si povzdechl
,,Byl to totální krach kamarádi. Normálně mě setřela. Prý si raději nechá porůst hlavu lišejníkem!"
,,To je mi líto. Budeš si muset najít jinou kořist." poplácal ho po rameni James. Ale srdce mu zběsile bušilo. Lili Evansová odmítla Siriuse! Mělo by mu být kamaráda líto, ale...Nevěděl, co se to sním děje. Nemohl na ni přestat myslet.

A máme tu opět pořad Hlouběji do pohádek! Dnes jsem se podívali do hostince Podsvětí, kde se schází všichni pohádkový padouši. Bohužel zákon o vyzrazení pohádek nám akazuje ukázat záběry. Tak vám alespoň povíme pár zajímavých historek. Věděli jste, že o roli vlka z Červené Karkulky nebyl vůbec zájem? Dokonce jediný herec na prvním konkurzu byl vegetarián! Ale nezvládl Karkulku sníst. No, možná kdyby ji zamaskovali hlávkou salátu...

Ale pojďme k další historce. V pohádce Popelka si režisér nezkontroloval velikost bot všech hereček a jedné Popelčině nevlastní sestře padl skleněný střevíček jako ulitý. To byl malér. Chudák princ úplně zpanikařil.

Vítejte opět u pořadu Hlouběji do pohádek! Dnes máme jedinečnou příležitost sledovat naživo známou pohádku Tři prasátka. Zlý vlk se pokusí sežrat tři nevinné čuníky. Pozor! Už to začíná.
Na scénu přichází vlk. Dnes působí obzvlášť strašlivě. Chválíme kostymérku. A už fouká do prvního domečku ze slámy. Fouká a fouká, ale domeček ne a ne spadnout! Takhle ta pohádka přece probíhat nemá! Něco se muselo pokazit. Ale už spěchají na pomoc všechna tři prasátka. Panečku, to je pořádný vichr! A domeček už leží na zemi. Ale co to? Prasátka se dávají s vlkem do tance! Teď klidně může zazvonit zvonec.

Dobrý den. Máme tu další díl televizní show Hlouběji do pohádek. Přivítejte našeho dnešního hosta Jonáše Jahodu! Asi ho neznáte, ale bez něj by pohádky nebyly, co jsou teď. Zastává práci všeho druhu. Jonáši, povězte nám, co přesně vaše práce obnáší.

Vy jste sice říkal práce všeho druhu, ale já jsem tu spíše přes design a to estetické hledisko. Navrhuji šaty, doplňky a občas i architekturu.

Na jaká svá díla jste nejvíce pyšný?

Dlouho jsem pracoval na skleněném střevíčku Popelky. Na ten jsem obzvlášť hrdý. Nebo na kostýmu Červené Karkulky. Ta bláznivá holka ho chtěla modrý! Naštěstí jsem byl tvrdohlavější.

,,Takže ti prašíví kojoti ze sousedního klanu nám ukradli a zakopali válečnou sekeru?!" starý indiánský náčelník byl opravdu rozčilený.
,,Náčelníku, byl to pes. Zakopali našeho psa. Tesáka. Pamatujete? Byl už starý a lezl vám do náčelnického teepee. Nakonec jste ho vyhnal. Asi pošel poblíž jejich tábořiště, tak ho zakopali. Víte jací jsou bohové", uklidňoval náčelníka hlavní šaman.
,,Nemají si ho přivlastňovat! Byl to přece náš pes! Jenom my máme právo ho zakopat. Takže teď, všichni muži na koně!"
,,Náčelníku, máme jenom lamy."
Náčelník se zarazil. ,,Opravdu? Na tom nesejde. Tak na lamy!"
Šaman si povzdechl. Bylo na čase vyměnit náčelníka.

,,Babičko, proč máš tak velké oči?"
,,To abych tě - Počkat, ty máš plnovous?"
,,To jsou vlasy", zasmála se nervózně Karkulka.
,,Vlasy nerostou z brady", ušklíbl se Vlk. Falešná Karkulka si strhla z hlavy čepec a mrskla s ním o zem.
,,Ach jo, zase nic", odmaskovaný trpaslík se zklamaně posadil na postel.
,,Jak zase nic?" nechápal Vlk.
,,Ty nevíš, co tady dělám?" Vlk zavrtěl hlavou.
,,Takže: Každý rok pořádá Pohádková federace Festival masek. Můžeš si zkusit jinou pohádkovou postavu. Ti, co se dobře namaskují a pohádku zvládnou, jsou oceněni. Jednou jsem zkusil Jeníčka. Tehdy jsem zjistil, že mám alergii na perník.

„Ahoj, jsem doma!“
„Rychle zavři dveře, nebo všichni utečou!“
Z obývacího pokoje se ozvalo dětské zapištění: „Jedničko, neokusuj ten koberec! Jdi pryč! Nebo seš Trojka?“
„Už zase utekli králíci? Copak jim jeden pokoj nestačí? Ať tě to ani nenapadne!“ nově příchozí se vrhla po chundelaté kouli, která již očichávala její kozačky.
„Opravdu jsme je měli vykastrovat. Nebo nekupovat samce a samičku a už rozhodně je nestrkat do jednoho pokoje. Já věděla, že to nedopadne dobře. Tahle naše „opatření“ vedla leda k podpoře porodnosti.“
„Jak jsme měli tušit, že králíci mohou mít osm mláďat?“
„Nestěžuj si a pomoz mi je pochytat.“

Surikata se zastavila u velkého kamene. Musela si připustit, že se ztratila. Honila se za malou ještěrkou a teď se ocitla v poušti sama. Znovu se rozběhla směrem, kde doufala, že najde bezpečí hluboké nory. Stmívalo se a večer vyrážel na lov jeden z jejich největších nepřátel - kobra obojková. Musela se dostat do úkrytu.

Pak zaslechla ostré zapískání. V dáli se vztčila malá silueta. Ztracená surikata zapískala v odpověď a vyrazila po směru zvuku. Přeskakovala překážky, kličkovala mezi kameny. Už tam skoro byla. Přeskočila klacek a uklouzla na něčem hladkém. Ozvalo se šustění doprovázené rytmickým hadím zasyčením. Surikata neměla šanci.

Běžíš zasněženým lesem. Čerstvý sníh ti skřípe pod nohama, kolem tebe se míhají stromy a vytváří magické pruhy. Vycházející slunce probleskuje skrz listoví a vrhá na zem tančící skvrny. Vdechuješ svěží vzduch a prostupuje tě chlad a adrenalin. Stále zrychluješ, vybíháš do kopce. Na vrcholu se náhle zastavíš.

Před tebou se rozprostírá jezero. Sluneční paprsky prosvítají skrz cáry mlhy, líně se převalující nad hladinou. Malé vlnky naráží do písčité pláže poseté balvany. V mlze mizí i břehy jezera a vytváří tím dojem, že jezero nikde nekončí. Celé toto místo působí neskutečně a tajemně. Kéž by i tato chvíle nikdy neskončila...

Čauky! Já jsem sušenka. Čerstvoučká, právě upečená. Za svůj kratičký život jsem se dozvěděla jednu zajímavou věc. Ty velké bytosti které mě připravili, všichni do posledního měli přes ústa kus látky. Říkají tomu rouška. Podle mého názoru vedli celkem rozumný rozhovor, že kvůli nějakému koronaviru musí mít tu látku přes ústa když jsou blízko u sebe. Ale teď jsem v jiné místnosti na nóbl stole s pány v oblecích. Pořád vykládají a já jim nerozumím, ale roušku nemají! Takže těm, co mluví dlouho o nějakých zákonech, ale moc toho neproberou, je povoleno nenosit roušku i hodně blízko sebe? Mám pravdu?

,,Ticho prosím! Takže jsme se dohodli? Potřebuje rekonstrukci od základů?" s nebezpečný výrazem se rozhlédl po shromáždění. Ostatní se po sobě zahanbeně dívali. Věděli, co si všichni myslí, ale nikdo se neodvážil nic namítnout. Vypadalo to, že nemají na výběr.

,,Otče, není to přece jen trochu krutý trest?" namítl po chvíli ticha opatrně Apollón.

,,Chci lidstvo celé zahubit. Protože jejich chování si zasluhuje trest. Ze světa zmizela poctivost a lidí se zmocnila touha po majetku. Obelhávají se a podvádí navzájem. Poznají hněv mocného Dia. Ale nebojte se. Vytvořím pokolení nové, zcela odlišné od dřívějších lidí. Svůj slib stvrzuji nejsvětější přísahou."

Laura se dobelhala do svého pokoje a svezla se na pohovku. Bolely ji nohy z pózování a ústa z falešného úsměvu. Taky jí kručelo v břiše. Prý zdravá strava především! Jestli jíst zdravě znamená nejíst vůbec, tak raději skončí v nemocnici s nadváhou. Co by dala za něco sladkého!

Opatrně se postavila. Zatočila se jí hlava a podlomily kostnaté nohy. Vztekle zaskřípala zuby. Tak dost! Ona se nikoho o práci modelky neprosila. Tohle musí skončit. Pomalu se vydala za vedoucím agentury. Hned zítra rozjede plán na otevření vlastní cukrárny. Našetřeno měla dost. Usmála se. Už dlouho se necítila tak šťastná.

Tohle že má být další pasažér, kterého ponesu? Vždyť ten nemohl projít výcvikem! Podle mně v životě neletěl. Musel někoho podplatit. Vypadá na pořádného zbohatlíka. Vsadím se, že se mu nepodaří mě otevřít. Jeho smůla. Doufám však, že mě tím pádem neponičí. To by byla hrozná ztráta.

No dobře, zdá se, že jsem se v něm spletl. Skočil a letěl fakt dobře. Asi bych to měl brát jako ponaučení, něco jako nesuď knihu podle obalu. Nebo že bych se měl víc starat o ostatní. Ale stejně je hlavní, že se mi nic nestalo. Takový výkvět moderního parašutingu by těžko spravovali.

Bývaly i lepší časy. Mnohem lepší. My si je dobře pamatujeme. Tehdy nám to ještě slušelo. Dva elegantní černé drátky spojující uši. Dokonale držící. A nezamotávali jsme se. Také nás všichni obdivovali.

Náš majitel nás měl moc rád. Procestovali jsme s ním kus světa. Jaký to byl pocit, když nás všude nosil! Ale taky se mu to šeredně vymstilo. My jsme ten vlak viděli, ale varovat jsme ho nemohli. Byla to hrozná tragédie.

No, a teď jsme rozbitá. Už nás nikdo nenosí. Ale nemůžeme si stěžovat, protože nás pořád ještě nevyhodili. Kupodivu si nás schovávají. I nefunkční. Proč? Nemáme ponětí.

,,Hele, tady je to světlo, které jsem viděl!"zvolal Jeníček. Měl pravdu. Byl tam oheň. A dokonce zářil. Ale nehořel. Mařenka se nevěřícně rozhlédla po velké kuchyni.
,,Přestaňte s tím! My se nedáme!" oznámila sebejistě všem v místnosti. Nic se nestalo. Opatrně zkusila strčit do nejbližší ztuhlé postavy. Mařenka se otřásla.
,,Jeníčku, nejez to! Co když je všechno otrávené! Mně se tady vůbec nelíbí. Proč by někdo stavěl zámek uprostřed lesa a nechal ho zarůst růžemi? A pak jsou tady ti znehybněí lidé. Vždyť ani oheň neplápolá. Pojďme raději pryč." popadla Jeníčka ze ruku a táhla ho pryč ze zámku.

Chudák holka. Zase je nešťastná. Já vždycky poznám, že něco není v pořádku. A i kdybych nepoznal, stejně mi to řekne. Nebo spíš napíše. Píše do mě totiž úplně všechno. Všecičko. Vylívá si do mě srdce. Proto vím, že se něco děje.
Nejspíš jí zase ublížil On. Mluví o Něm jenom s velkým písmenem. Nedávno se našli a ona už si pro ně vysnila společnou budoucnost. Ale podle nedávných událostí to vypadá, že On je jenom pěknej zmetek. A podvádí ji. Kdybych s ní tak mohl promluvit. Poradit jí, ať to s Ním už skončí. Takhle bude pořád jenom smutná.

Hotovo! Konečně! Růženka si znovu prohlédla svůj výtvor. Posbírala všechna prostěradla a povlečení, co ve věži našla. Nevěřili byste, kolik metrů látky se nacházelo na její posteli. Naštěstí věž, do které jí zavřeli, nebyla tak vysoká.
Co si jako mysleli, že bude dělat? Sto let ležet, a nevycházet z věže? Vysvětlovalo by to, proč jí ani nenechali jídlo. Zrovna ona, která vstává nejdříve z celého zámku, by měla spát sto let? Tak na to zapomeňte!
Vyhrnula si rukávy, vyhodila provizorní lano z věže a začala pomalu slaňovat podél hrubé kamenné zdi svého vězení. Vzduchem se nesla opojná vůně stovek růží.