Moje články

Byl horký letní den. Zvířátka přemýšlela, jak se osvěžit. Krtečka napadlo, že nejvíce osvěží meloun. Do města jeli s Myškou na kolech. Jenže v lese Myška píchla kolo o střep. Když se rozhlédli, zjistili, že v okolí je strašný nepořádek. Všude byly odpadky, co tu pohodili lidé: rozbitý hrníček, konzerva, stará pneumatika, kelímek… Krteček s Myškou se proto rozhodli, že les uklidí. Nasbírali dva obrovské pytle odpadků a unavení jeli dál, do města. Tam pytle vytřídili do přeplněných kontejnerů a šli pro melouny. Když jim pak prodavač nabídnul igelitovou tašku, Krtek s Myškou vytáhli síťovky a vrtěli prstíky: „Nene, nene!“

A, támhle už letí náš hrdina! Konečně. Snad i tentokrát zachrání celou situaci… Poslední dobou jako by si bez něj bezpečnostní složky města nevěděly rady. Starosta Banks dokonce navrhnul vystavět Spidermanovi pomník na hlavním bulváru. A zaslouženě!
Ale co to?! Spiderman má potíže! Nějak zvláštně škobrtá a ve vzduchu dělá nohou trhavé pohyby! Ajajajaj, teď se zamotal do vlastní sítě a zdá se, že se jen tak nevymotá. Vypadá to, že náš hrdina v dětství trhal pavoukům nožičky a trochu se mu to vymstilo, hehe. Bohužel, jeho sedm osmin asi rukojmí nezachrání, nezbývá než se modlit a počkat na Batmana...

"Ták maminko, tady máte toho svého krasavce!"
"Vždyť to je holka!"
"Ále prosimvás, jen jsme vám ho rovnou trochu vylepšili, byl takovej neforemnej, buclatej. No řekněte sama, ty lícní kosti, ten pas, doktor Vyžlátko se předved! A vy byste se sebou taky měla něco udělat," vytahuje injekci s botoxem "aby se vás to vaše mimi neleklo, až se vzbudí!"
"No, mně zrovna nějak není dobře, paní doktorko, píchá mě v břiše. Tady…"
(mávne rukou) "No jo, sestřičky říkaly, kolik vody jste vyžahla po porodu, to se nedivte! Odteď jen trochu vodečky a vatový tampon, a budete zase jako tahle jehlička!"

Záblesk z budoucnosti: J. K., věrná to manželka, matka a babička, se od té doby, co je v důchodu, nemusí kvůli četbě zavírat na záchod. Právě ji pohltilo Fulghumovo „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“, a tak z minirománu přesedlává na minikurz španělštiny a objednává letenku do Buenos Aires. Z letiště ji taxi zaveze rovnou do tančírny, kde chvíli oslňuje na svůj věk pružným tělem a bystrým mozkem, bezostyšně si nechává nadbíhat místními muži, a pak už jen tančí a tančí … Dokud tělo neřekne "Tak dost, sundej push-upku, protézu a zkus spát, musíš šetřit síly, na stolku máš ještě Murakamiho."

Koupi oblud v hračkářství zdatně odolávám, občas ale nějakou dostaneme. A zatímco tříleté dítě disponuje záhadnou mírou abstrakce, já u osmi z deseti tvorů nedokážu určit druh. Z našeho bestiáře tedy na nás v noci VALÍ OČI:
Žlutá kočka s veverčím ocasem; žirafa téměř bez krku; kůň, který se pro svou velkou hlavu stále pase; skupinka Safari-zvířátek, řazeno dle velikosti: žirafa, tygr (ano, ten z džungle), lev, slon, zebra, hroch; příšerně vyzáblí osel a kůň (i zvířata už mají anorexii?). Všem velí lemur policajt, s ocasem v britských národních barvách, který by k podepření své obří hlavy potřeboval větší obušek.

"Paní doktorko, paní na sedmičce si stěžuje na bolesti břicha."
"Tak jí vyřiďte, ať se příště tak necpe novoroční čočkou, chamtivka."
"Ale ona …"
"Pichlavá, já fakt nemám čas na zaražený prdy! Během letoška musim otěhotnět s doktorem Vyžlátkem, vdát se za něj, potratit, rozvést se, začít fetovat, přestat fetovat a počít s bratrem doktora Vyžlátka, následkem autonehody potratit, pak znovu počít s Vyžlátkem, mně nevykládejte o bolestech, ještě že jsem gynekolog. Soudy mám letos naštěstí jen dva, navíc vyhrané. A teď mě nezdržujte, doktor Vyžlátko už mě čeká na lékařáku a vy moc dobře víte, že tam nejde topení."
"... rodí."

Vešel do saloonu, svým pevným popředím rozrazil lítací dvířka, o jeho pevné pozadí se záhy zarazila.
„C t bude...“ típnul barman otráveně cigár o pult.
„Jednu Chiquitovu limonádu, prosím.“
„Nemáme.“ vydýchnul barman na Joea obláček ve tvaru palmičky.
„Ale to je škoda. Chiquitova limonáda je bohatá na proteiny, reguluje trávení a její aroma je velmi inspirativní. Například zdejší interiér by zasloužil vymalovat – třeba žlutě…“
„Naser si žlutě.“
„To bych rád, přeci jen, ta změna klimatu, ale jak jsem říkal, potřeboval bych tu limonádu, kdybyste byl tak laskav.“
„Vystřel.“
„Tak dobře.“ Vytáhl své pevné popředí z kalhot a … oloupal si banán.

Jedenáct večer: Tak, teď už jen umazat 100 slov, a mám přesně 100 slov! No jo, ale tady by to ještě chtělo trochu upřesnit. Ale houby, sem choděj intelektuálové, ty pochopěj. (Anebo to taky nikdo nebude číst.) Hm, tady bude lepší „rozplakal se“, než „zaúpěl“. Jo, ale o dva řádky níž zase pláče, debil, tak nic. Ježišmarjá, teď na mě nešahej, když mažu!
Já myslel, že píšeš…?
No to už mám, ale teď to musim zkrátit na půlku! A nedrž mi ruce, nevíš, co je inspirace!
Vždyť nepíšeš, ale mažeš.
Pššt!
Hm, koukám, že doktorát by proti tomu byl hračka…

To je pěkná Mazanice!
řekl si pan Mazanec.
Tuhle šmouha, tmavé líce,
tamhle velký flekanec.
Vy jste přesně pro mě,
přijměte mé rámě!
…
Ale, ale Mazanec,
vy jste ňákej hrr na věc!
Proč si sakra myslíte,
že vy mně se líbíte?
Jste trochu moc nakynutej,
a do strany rozpliznutej.
A ten trouba, co vás pek,
zasloužil by pohlavek.
Hrozinky vám ujídal,
mandle žádné nepřidal.
Takového zmetka nechci,
ani před Velikonoci.
…
A víte co, Mazanice?!
Ani já vás nechci více.
Ze mě by se aspoň najed
ten váš zneuznanej mazal,
co neměl ani na oběd,
dokud si ho Pán Bůh nevzal.

„Kuk!“
„Kluk?“
„Ne, holka!“
Doktor a táta tě viděli první, nespravedlnost. Nevěděli jsme, co budeš, skoro všichni (jsme) tipovali kluka, ale zaskočená nejsem, ani trošku. Jsi tu, zakuklená, takový malý Číňánek. Jako by ti tváře přetékaly z příliš utažené zavinovačky, oči napuchlé a zavřené, na rudých tvářích bílý šlem. Nevím, co říct, tak ze mě vypadne prosté: „Nazdár, tak vítéj!“ Podali mi tě. Nic dechberoucího necítím, jen hrůzu z toho, že nic dechberoucího necítím. Pak tě nesou zvážit a změřit - teď už přece máme být pořád spolu! Z mé hlavy už nikdy nezmizíš, nedáš mi chvilku pokoje. Jsem navěky tvá...

Auto mě neposlouchá. Marně točim volantem a šlapu na brzdu - jedu do haldy odpadků a zrychluju. Chci řadit, ale vrážim do páček u volantu: stěrače začnou kmitat takovym tempem, že nic nevidim. Chci je vypnout, ale z rukou mi najednou padá (nakousnutá) tatranka. Škoda tatranky! Shýbám se, rukou s tatrankou brzdim (vida ji, tatranku!), ale zas hned přidávám plyn druhou rukou, ve který balancuju vařící kafe (k tatrance musí bejt…). Tak dost, chce to plán B: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Volant pustit, nohy nahoru, okýnko dolů, ruku ven, vychutnávat kafe s tatrankou! Auto se vznáší, letímé! Řízení je hračka...

(...) musel jsem do léčebny. A tam jsem se seznámil s panem Pramenem. Slovo dalo slovo, a domluvili jsme se, že se vyměníme, abychom zabránili recidivě. Takže já jsem teď výkonným ředitelem tady, a on v čokoládovně.
Zajímavé, a jak jde takové ředitelování na dálku? Chystáte teď v čokoládovně něco nového, na co budete lovit duše?
No, nechci předbíhat, ale myslím, že pan Pramen je po dnešní ochutnávce nových vzorků veselý a většina Čechů bude brzy nadšená!
Že by nějaká pivní pralinka? Není to podraz na pana Pramena?
Jó, neměl zadávat do výroby to čokoládové pivo. Chápete - takhle riskovat kvůli sekretářce?!

Pane Lindte, na úvod - proč se scházíme tady, v pivovaru?
Víte, já mám problém s čokoládou, tohle dědictví, to mi byl čert dlužen.
Jak to myslíte?
Jen si představte, odmala všude čokoláda…
Aha, tedy poněkud netradiční závislost. Zkoušel jste ji nějak léčit?
Zkoušel jsem postupné snižování dávek: pochopitelně nefungovalo. Pak jsem využil institutu patrona. Jenže během PMS ani manželka neodolala. Ze zoufalství jsem dokonce zkusil svoji závislost přesměrovat, ale ani kokain ani šampaňské mne tak neuspokojovaly.
Ale pořád nechápu, proč pivovar, zkoušíte se teď „přesměrovat“ na pivo?
Kdepak. Poté, co jsem se v deliriu skoro utopil v kádi s čokoládou, (...)