Moje články

Téma: perpetuum mobile
Varování: technobláboly
„Tento biologický stroj prošel úplnou přestavbou na molekulární úrovni – substance oživila spící kódy ve vyšších stupních hadích těl DNA. Říká vám něco Pátá bytnost?“
„Má to co dělat s Homérovou Iliadou?“
„Snad, máte-li na mysli ambrosii používanou k oživení mrtvých hrdinů… Mutací DNA, kterou vyvolala zlatá sůl, se zrychlil zpětný chod za plně funkční paměti.“
„A bude to šlapat?“ zapochyboval rektor.
„Jako hodinky,“ ubezpečil ho a stroj předvedl.
„Úplné perpetuum mobile!“
„Jen jestli ho můj asistent dobře nabalzamoval…“ zabručel Doležal.
„Cože?!“
„Říkals, že potřebuješ démonologa. Já ti ho dám. Takového, který bude pracovat navždy. A dokonce ani nebude vyžadovat plat.“
Pozn. aut.: Zakuklený spoiler k Mrtvým
Postavy: Doležal a kolegium
Tohle drabble možná není tak oslnivě dobré ani třeskutě vtipné, ale přesto k němu mám ze všech svých (dvaceti ?:)) nejblíž. Už pro tajenou hrůzu z toho, co kdyby to fakt fungovalo a umrlec mi podal ruku. Jak říká Stephen King, lidi si prostě chtějí sáhnout pod to prostěradlo...
A když si vzpomenete na mýtické hady Caducea, Yggdrasil nebo třeba Jákobův žebřík - to všechno vypráví o podstatě života. Jen málokdy si uvědomíme, jak doslovně je možné to brát.

Předchozí kapitola Černá studna
----
Teď měl konečně něco v ruce! Ale co je dymej, se už nedozvěděl, protože dveřmi záchodků někdo zuřivě zalomcoval.
S nenaloženým elementálem by si přece Jirka snadno poradil... Byl na tyhle věci eso, takže pokud už používal něco takového, určitě o tom věděl - neudělal by tak pitomou chybu...
Dveřmi prošlo několik ruských nadávek. Kdo je to tam?
Skrz klíčovou dírku Mirek zahlédl kus uniformy sovětského lampasáka a za ním... snad ne tlustého vyšetřovatele z Vyšehradu? Ale ano, ten hlas bezpečně poznal. Byl to špión a Mirkův trumf.
Ten už na nic nečekal a bleskově se přemístil. Nadvakrát - jako do Budče.
----
Pokračování najdete na mém livejournalu a časem jistě i na Budči. ;)
Jo a Viktorín Živsa je telepat z Vyšehradu.
Děkuji ještě jednou všem za krásné a povzbuzující komentáře, byly mi vším...

DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar
----
Předešlá kapitola: Myšlení je dřina
----
Na nádražních záchodcích si Mirek napustil umyvadlo a připojil se ke studni svého bratrance Hugona.
„Potřebuju radu. Sejmuli Jirku…,“ kdo vlastně? Rusové? …Nebo vyšehradští? To se asi dá zjistit jen jediným způsobem. „Zkrátka, dostal jsem po něm černý zrcadlo. …Z onyxu,“ upřesnil.
„…To vím taky, nejsem blbej!“
„Netuším, jak se to* stalo,“ řekl Mirek. „Víš, že jsem nikdy nevyvěštil ani zítřejší počasí… Ty jsi tady krystalomant, tak mi poraď.“
„Jestli, jak říkáš, jeho původní pán zemřel, považuje tě teď možná kámen za pěstouna.“
„Ten šutr mi byl čert dlužen!“
„Hlavně pozor na dymeje… V probuzeném stavu je schopen i zabít.“
----
Následující kapitola Trumf na Živsu
----
* Řeší se stále tatáž část Provolání, které Mirek zaslechl o několik dní dřív, než bylo odvysíláno (viz Zlatá šedesátá). Stalo se tak v den, co u něj Jirka schoval černé zrcadlo a posléze byl zabit. Ten den, co se Mirek poprvé neuhlídal a silným magickým výbojem rozbil maminčino rádio.
Edit: Diemej (staročeský název pro dymeje)

Předchozí kapitola
Na ulicích vířili prach cizáčtí vojáci a vedro jim lepilo košile k tělům. Neuměl si představit otročtější práci…
Přešel koleje bubenského nádraží. Byli i tady. Vztek nebyl k ničemu, dokud Vyšehrad bude dělat mrtvého brouka. Kdyby měl aspoň šanci něco podniknout, než se všechno podělalo!
Sundal si sako. Vize přece nepřišly jeho zásluhou…? Kdyby mu Jirka nepodsunul zprávu zachycenou v zrcadle, mohl by se s tím krámem mořit roky…
Co ta část projevu**, kterou zachytil v rádiu, když Jirka zařval? Nemohl být z toho dne, Provolání odvysílali až nad ránem jednadvacátého, polilo ho horko.
Byla to snad chybějící část zprávy?
---
*Vidím to tak, že jasnozřivostí nejsou nadáni všichni čarodějové. Mohou se jí naučit, ale vždycky bude úspěšnější ten, co k tomu má nadání. Mirek nemá...
**Viz "Zlatá šedesátá"

Předchozí kapitola
Napařili mu sedm dní ochranné vazby. Pustili ho, až když bylo po všem.
V den Jirkova pohřbu.
Bylo tam jen pár lidí – rodiče, známí… V rukou drtili zvadlé červené karafiáty – nejlacinější kytky, který se dávaj matkám k MDŽ. Tři, pět… šest pugétů.
„Zřecové* obvykle moc přátel nemívají…,“ ozvalo se za ním. Stál tam telepat s karafiátem. Sedmým.
„Vím, co chcete říct; že policajty nemá nikdo rád…“
„…a zvlášť ty, co se druhým hrabou v soukromí!“
„Však za to taky platíme…“
„Čím?! Blbým karafiátem?“
Hodil ho na zem. „Jirka byl formát. Nepotřebuje ho“ a znělo to skoro lidsky.
„Byl z hadů.“
Následující kapitola
-----
* Lingvistky, pomoc! Vůbec netuším, jak se slovo zřec skloňuje a v online pravidlech č. p. to taky nebylo. Zeřci jako ševci? To zní blbě. Zřivci jako jasnozřivci? Ale ti svoje jednotné číslo už mají. Přemýšlela jsem i o příbuznosti se slovem žrec, ale to je významem úplně někde jinde. To, co se mi podařilo vygooglit, slovo používá ve tvaru zřeci.
Karafiát – Dr. Mathioli o něm píše, že jest podivno, že ho staří učitelé přehlíželi, přestože tak libě voní a pěkně vypadá. A taky to, že přirozenost karafiátu je horká a suchá, tedy ohnivá. Našla jsem někde zmínku i o tom, že roste z mrtvých těl, což se mi teď znamenitě hodí...

Předchozí kapitola
---
A je to tady.
Zdi z netečného kamene… Vyšehrad byla ta lepší varianta.
V kuželu světla stála židle. Aspoň něco. Světlo byl exaltovaný oheň a oheň je síla, oheň je život…
„Posaďte se,“ řekl jiný hlas než prve. Přijde teď hra na hodného a zlého policajta?
„Znáte Jiřího Moruše?“
„Máte mě za blbce? Oddělali jste vlastního…“
„Nebuďte směšný! Něco vám dal.“
Mlčel.
„Tak to vysyp! Kde je?“
Pokrčil rameny.
Telepat na tlouštíka kývl, opravdu neví. Ušklíbnutí. Ne náhodou hadi platili za elitu…
„A tohle?“ zkoumali spáleninu.
„Pracuju s žíravinami. Můžu teď jít?“
„…někoho varovat? K čemu? Aby bylo víc mrtvých?“
---
Následující kapitola
------------------
Poznámka: Jiří Moruš (1940 – 1968), Mirkův kamarád, pracoval na Vyšehradě v oddělení zvědné magie, profesí zřec

Povídka z cyklu Sál nestvůr navazuje na V pilinách
------------------------------------------------------------------------------------------
Rozbitým oknem v oddělení dracontopedů sem zalétla zbloudilá dlažební kostka…
„Eto bratstvo?“ volali obyčejní a házeli po vojácích kameny.
Ti jim odpověděli střelbou.
Mupy mup.
Když vidiny konečně ustoupily, zem mu uhnula pod nohama. „Had v ohrožení!“ rozkmitalo se Mirkovi magické pole a plamen vědomí se zatřepotal v neexistujícím větru. Ohnivou čárou vykřísl salamandra. „Schovej to!“
„Už přichází k sobě…“ Břichatý tatík před něj postavil sklenici vody.
Co to bylo? Bratrovražda? Válka…? Pravou ruku měl v jednom ohni a hlava mu třeštila.
Podřezaná žíla?
Paměť mu vrátil otisk ještírkova doběla rozpáleného ocasu, vinoucího se kolem jeho zápěstí. Byla tam budoucnost.

Nahlédl do hlavního sálu, kde se mu pod nohy přimotal vnuk paní Vodnáškové.
„Božíku, ty lumpe!“ zaznělo seshora. Muzeum bylo o prázdninách zavřené, podlaha posypaná pilinami a všude stálo lešení.
Znovu prohledal depozitář. Vitríny, šuplíky… Ať už hledali cokoli. Ze zoufalství rozpáral břicho exponátu…
Našel to. Oblé, ne větší než kapesní hodinky. Nakolik si pamatoval z hodin zření, šlo o černé zrcadlo. Odrazná plocha z leštěného kamene. Onyx? Který magor by ho použil?
Jirka se ve své branži musel pohybovat na sakra tenkém ledě…
Má se podívat…?
Ani náhodou, otřásl se.
Co teda?
…Temnota ho oslepila a zdáli zaburácely tanky.
---
Pozn. aut.: Jde o pokračování Sálu nestvůr s Mirkem Doležalem v hlavní roli.
Toho času čtyřletého Božíka Všekazů jsem si půjčila od… Ave? Dík. Snad nebude vadit, že jsem mu pořídila babičku... : )
Na další kapitolu tudy

„Jsme manželé,“ upřesnila při stavění domu. „A tady budeme mít obývák. Teď běž do práce, aby naše děti měly co jíst…“
„Tak už pojď domů,“ odstavila židli a milostivě ho pustila dovnitř.
Prolezl provizorním vchodem a řekl: „Myslím, že vybuchl plyn…“
„Musíme zachránit naše děti!“
„Ale děláš to na své riziko.“
„Co s těmi, které nepobereme?“
„Vyletí do povětří, to je jasné. Takhle – BUM!“ rozmetal trosky židlí.
„Byl to pěkný dům,“ řekla bratrovi s účastí Týna. „Jsem si skoro jistá, že nám ho pojišťovna nahradí…“
„A jíst teď budeme na zemi?“ vybuchla maminka.
„Že já nešťastná si nevzala Pištu Hufnágla!“
---
Fandom: Smolíkovi

Odpoledne se vrátil do muzea.
„Ptali se po tobě nějací chlapi.“
„Co jste jim řekla?“
„Co by, poslala jsem je pryč.“
„Asi ho sledovali.“
„Toho tvého kamaráda? Jak se jmenuje...“
„Jirka. Je po smrti.“
Stará paní se zajíkla. „Mirku, hlavně neudělej žádnou pitomost,“ řekla ustaraně. Jako maminka.
Nebojte se, paní Vodnášková. Jen dostanu toho hajzla…
A co když jim jde o tebe?
Prosím vás, koho zajímá nějakej balzamovač…?
Vrazil si ruce do kapes, vytáhl pomačkanou krabičku startek, ale nezapálil si.
Do čeho ses to namočil, Jirko, ty vole, hledal ve vitríně nápověď.
Vypelichaný cockatrice mu pohled vědoucně oplácel.
Že by…?
---
Povídka je pokračováním Zlatých šedesátých.
Postavy: Miroslav Doležal a paní Vodnášková z muzea.
Cockatrice je exponát vyhynulého kouzelného zvířete podobného baziliškovi, na kterém toho času Mirek pracoval.

„Příručí vrchního podantouška, nechaj tu zdechlinu, mám pro nich něco lepšího…“
„Postojíš mi modelem? V depozitáři nám chybí atrapa skalního hňupa,“ kontroval Mirek a vrátil exponát do vitríny.
„Poslyš, proslýchá se, že se chystá nějakej bugr…“
Zarazil ho. „Paní Vodnášková, odpíchněte mi ve dvě, jo?“
„Tak to vyval.“
„Nevim,“ kroutil se Jirka a žmoulal v ruce cigaretu.
„Seš dacan. Popraskaly vám hrnky na zdi, nebo co?“
Po chodníku se rozstříkla krev.
Rozhlas měl zase poruchu. „To jsi ty, Mirku? V troubě máš fašírku.“
Zvedl pokličku, ale viděl jen Jirkovu rozmašírovanou hlavu...
„Něco ti nesedlo?“
„Jo.“
„…aby zachovali klid…“
Rádio vybuchlo.
-----
Pozn. aut.: Toho léta napadla věčný otisk prastaré strážní lípy zvláště úporná forma astrálních larev a v klenutých kobkách Vyšehradu bylo podepsáno rozhodnutí o nevměšování se. (Obyčejné houbové choroby si na budečské lípy nikdy netroufaly.)
Exponát je z Muzea vyhynulých kouzelných nestvůr, kde zamlada pracoval Miroslav Doležal. Krom toho v té době už rok učil na Budči. Jirka byl jeho kamarád a spolužák, který se před svou předčasnou smrtí zabýval zvědnou magií.
Pokračování povídky je tady

„S čím to, sakra, musím pracovat…!“ zbrunátní, ale maskérka vše opraví dřív než…
„Akce!“
Na place shodí dvacet let, ale v očích má něco, co vás znejistí, takže když řekne svou repliku, máte vážně strach.
„Musíš se s tím tak crcat?!“ Maggie.
Alan blýská očima a sakruje. Nebo je to Snape?
„Jak herec hraje…“
„...herce?“ úsměv, všechna arogance zapomenuta. „Vyjde vám kruh, nakonec hrajete sám sebe. Jako když se snažíte zahlédnout kousek nekonečna v zrcadle a v ohnisku vám překáží vlastní hlava.“
„Hezká metafora, hodí se na vás?“
Odvede řeč jinam a k otázce, nakolik je Snapem, jsem se nedostal.
-----
Tentokrát to bylo fakt krvavý krácení - z 200 slov a úplně jiného konce a vlastně i pointy na tohle, co se vůbec původnímu textu nepodobá. Je mi z toho smutno, protože původní nápad zůstal ležet mezi okrojky. Snad si ho aspoň hladový kojot přečte na mém Lj.

Varování: technobláboly
---
„Tento biologický stroj prošel úplnou přestavbou na molekulární úrovni – substance oživila spící kódy ve vyšších stupních hadích těl DNA. Říká vám něco Pátá bytnost?“
„Má to co dělat s Homérovou Iliadou?“
„Snad, máte-li na mysli ambrosii používanou k oživení mrtvých hrdinů… Mutací DNA, kterou vyvolala zlatá sůl, se zrychlil zpětný chod za plně funkční paměti.“
„A bude to šlapat?“ zapochyboval rektor.
„Jako hodinky,“ ubezpečil ho a stroj předvedl.
„Úplné perpetuum mobile!“
„Jen jestli ho můj asistent dobře nabalzamoval…“ zabručel Doležal.
„Cože?!“
„Říkals, že potřebuješ démonologa. Já ti ho dám. Takového, který bude pracovat navždy. A dokonce ani nebude vyžadovat plat.“
---
Pozn. aut.: Zakuklený spoiler k Mrtvým
Postavy: Doležal a kolegium

Odraz ryokanu v průzračné vodě po ránu zářil a zábradlí bylo pěkně vyhřáté. Přesně akorát na chvilku lenošení na sluníčku…
„Nástup na úklid!“ zatleskal rukama mistr, čímž tuto idylu dokonale zničil.
Po dřevěném schodišti se začal rozléhat dupot nohou. Rin ještě zívala, když si v běhu uvazovala zástěru. Dnes ji čekala spousta dřiny. Podlaha byla po včerejších hostech nechutně ulepená a vany plné nepořádku.
A není divu, když každý večer nastoupí na palubu výletní lodi směřující ke ryokanu další nekonečný zástup pozemských bohů, kteří mají navzdory své éterické podstatě občas pěkně špinavé nohy, pomyslela si neuctivě. Tak zas do práce…

Stříbrovlasý stařec si rozložil na artritických kolenou další rodokmen a roztřesenou rukou do něj vpisoval své poznatky.
Je-li v důsledku příbuzenských svazků rod zatížen degenerativními změnami, je načase odhodlat se ke zředění krve. Jakkoli je tento krok bolestný, nevyhnutelně patří k udržení zdraví a plodnosti rodu.
Zrak starého pána ulpěl na posledním nadějném párečku – Rodolphovi a Bellatrix. Navzdory všeobecnému očekávání zůstávali stále bez potomstva. Původní britská větev byla na vymření.
Z rozjímání ho vytrhl Rodolphův křik. „Copak bys chtěl, Rodolphku? Drobečky? Ale to víš, že ti dám,“ pohladil bílého páva Lucius a zalovil v kapse. „Na, pi pi pi pi…“

„Budete preparovat ve skupinách. Nejpomalejší umyjí laboratoř.“
Čerstvě zakrvácený nerezový stůl – tak začala první z praktik u doktora Doležala. Přes varování starších byli i otrlci vyděšení zasmrádlou mrtvolou, ve které se měli hrabat.
Hlavně se nepozvracet, zatínala zuby Elza, když poprvé zařízla skalpel do rozbředlého masa. Pavlovi stačil jen pohled...
„Drž se svých bylinek, hochu,“ radil mu Doležal, když skončil s hlavou v klozetu. Elza musela dodělávat práci za oba, takže nepřekvapilo, že skončili jako poslední.
„Na tuhle řezničinu nemám žaludek…,“ omluvně zabručel Pavel a spláchl poslední kbelík mydlinek vonících po petrklíčích do výlevky. „Co je mokrý, to je čistý!

Po chodbě se honily děti. Zdálo se, že jeden z chlapců získává náskok, nakonec ho ale ostatní dostihli a dali mu, co proto. Byl bílou vránou a to se neodpouští…
Když přišel domů s rozbitými ústy, zatahala ho matka jen láskyplně za ucho. Jindy by to znamenalo nejhrubší urážku – teď to ale bylo gesto největší mateřské náklonnosti.
Otočil k ní vážnou malou tvář. Tohle bylo na dítěti nejlegračnější. Jeho obličej nikdy nic nevyjadřoval – žádnou bolest, vztek, ani lásku…
Chlapcovy úsporné rysy tak ostře kontrastovaly s její vřelostí. Celý otec...
A aby si ho pojistila, porodila mu syna. Se zelenou krví.

„…Boky mé lodi mají překládané oplaňkování. Jedině to ji uchrání před tím, aby ji skrytý útes rozbil napadrť,“ vychloubal se bambul a po očku sledoval, jestli to na Šňupálka udělalo dojem.
Ten po svém zvyku jen zabručel.
Žvanit nesmysly a pít kávu, když na ni nemáme chuť, pomyslel si.
„Co si o tom myslíš?“ dotíral bambul.
Šňupálek netušil, o čem je řeč, a tak se snažil získat čas nacpáváním dýmky.
Jak se dalo čekat, bambul nevydržel.
„A musí se nadehtovat, ne natírat fermeží.“
„Jistě, a teď mi podej cukr.“
„Děkuji ti, už dávno jsem si s nikým tak dobře nepopovídal.“

„Vysoká magie má svá úskalí, z nichž nejzásadněji se jeví, že i ultramagiči chodí doma v papučích. Ale nikomu to neříkejte. Veškerý respekt by rázem přišel vniveč…
Ačkoli po střetu se spektrou už je lhostejno, jaký dojem mág udělal,“ píše PJ Schneewittchen von Zwerge.
„Jedinou obranou je v takové situaci přeměna v berserka, což se ovšem postavám s měřitelnou inteligencí stává jen výjimečně a po požití většího množství alkoholu.
Pro dosažení skutečně drtivého účinku se při proměně v berserka doporučuje válečný pokřik, ať už zprofanované „Krleš!“ či méně artikulované „Uáíííík!“.“
„Fajn,“ odtušil hráč, usrkl piva a ukázal na PJe: „Chcípni!“

Vezmi černou slepici,
podej talíř na plíci.
Co to bude? Vývar z ledví?
Kdo moc ptá se, moc se doví!
Čáry, máry a zlé pryč,
teď potřeba bude rýč!
Někdo umřel, zvoní hrany?
Ještě ne, však chystej máry!
Uvidíš, co uhlídáš…
Až se zjeví satanáš!
Strachy se už celý třesu,
krev má teče po pařezu,
tratoliště prostřed vřesu.
Žádný štráchy s funusem,
hrob máš takřka pod nosem.
Stačí spadnout po kebuli,
neskončíš to přece v půli?
(Snad napsat poslední vůli…)
Nač ta krutost náhlá teď?
Hezky klidně v díře seď!
Sedět v díře? Probůh, proč?
Jen tak, pro slepičí kvoč.

znáš mě.
Co pokus, to prohra.
Ráda bych ti vyprávěla ještě spoustu dalších, ale nemám k tomu sil a papír už stejně končí.
Na poslední stránce dopis na rozloučenou.
Hrozně jsem si vymýšlela, abych tam nemusela napsat pravdu.
Až pak jsem se vším skoncovala – a pěkně postaru.
Bolelo to jen chvilku.
Jak život odcházel z mých rukou, u srdce mi bylo podivně lehko.
Už žádná špinavá malá tajemství zašifrovaná v nicotných příbězích…
Teď už to bude dobré, už se nemusím bát.
Sbohem, Magdaleno Dobromilo, mé prokletí skončilo, můj poslední den se konečně zhroutil
a v teplé tmě hučí nakrmený kotel.

Bla bla bla, huhly huhly, vylez z truhly.
Kvázivaněvnévrk, huí, ťap, ťap, huí! Huí, huí! Huí, huí!
Už to funguje!
Opakuji, jak mě slyšíte??? Volám mýdlo, volám ručník...
Ručník došel, utřete se do lopuchu. Nate, povidám! Do lopuchu!
Jakej lopuch?
Lopuch větší z čeledi hvězdnicovitých, lodyha, dřeň...
Kdo že to tu dření?
Že jich je jenom 50? Co byste nechtěli, když není bodík, ani lopuch, teda kuře nehrabe...