Moje články

Poznámka: Doplněno na téma Až na konec světa...
* * *
Seděl tam. Svíral mi ruku v dlani a já si plnými doušky užívala, že je tu se mnou. Nechtěla jsem, aby tato chvíle skončila. Slunce zapadalo za obzor a my dva pozorovaly klidnící se vlnky.
„Miluješ mě?“ zeptala jsem se lehce.
„Tebe? Za tebou bych šel až na konec světa.“ prohlásil láskyplně a za chvíli se naše rty vpily do sebe. Nehynoucí polibek byl pro mě jako tma na konci tunelu… Bum!
~~~
Severus razantně zavřel knihu a protočil znechuceně očima.
Nikdy jsem netušil, že taková chytrá studentka bude číst takové kýče. Nehynoucí láska… Pche. Hermiono, encyklopedii bych pochopil, ale TOHLE?!

A/N: Nemá to žádný děj... Ale nic smysluplnějšího mne nenapadlo. :)
„No tak Voldy, vím, že podvádíš!“ zacvrlikal Brumbál, který viděl přes brýle rozmazaně, a položil prázdnou skleničku od ohnivé whisky.
„Neříkej, že ty hraješ čistě.“ zasmál se chrochtavě Potter.
„Hraju čistě!“ zavřeštěl a vstal. V tu chvíli se mu vysypalo z levého rukávu pět es. Harry se už zase smál, až mu z úst vystříkla sprška alkoholu.
„Fakticky?“
„Ale ty taky podvádíš!!!“ zakřičel a vytáhl mu z náprsní kapsy trumf.
„Ale já to nezapírám.“ odporoval Harry.
„Už toho mám dost!“ naštval se Albus a praštil do stolu.
„Ticho, vzbudíš nám Tomíka.“ zasyčel mladík a pohladil pochrupujícího muže po plešaté hlavě.

„Takže… Dnes, díky donucení ředitele, jsem svolil dát vám deset minut na to, abyste mi vysvětlili, proč jste tak zabednění trolové a neumíte místo tří tlustočrevů tam dát jen dva?!“ pronesl naštvaně Severus Snape. Chvíli bylo ve sklepení hrobové ticho.
„Goyle?“ „Ehm… Když my nepřečteme z tabule ty vaše instrukce.“ zablekotal hromotlucký zmijozelský.
„Takže je všechna chyba v mém písmu?“
„Ne… Taky ty postupy jsou moc složité.“ přidala se Parkinsonová.
„A navíc… Jak máme nasekat hadí žaludek na přesné kostičky, když se celý roztéká?“ podotkl Longbottom.
Profesor přestal zapisovat po osmdesáté otázce. Povzdechl si… Už nikdy Brumbálovi na toto nekývne.

Hodiny odbily jedenáctou hodinu. Mladá žena však seděla za stolem. Neměla pojem o čase. Sledovala vázu před sebou v očekávání a umírající naději… Byl v ní rudý karafiát. Jeho květ slábl a jeho okvětní lístky šedly. I žena byla slabá a bez jiskry.
Proč jí poslal květinu, když se nikdy nevrátil? Mělo to být sbohem? Bála se… Vzpomínky jí budily ze spánku a měnily něžné sny na noční můry. Musí být silná.
Jednou rukou převrhla vázu a ta se s křachnutím na podlaze rozletěla na desítky střepů. S květinou pod nimi pohřbila i veškeré smutné vzpomínky. Začala zase od začátku…

Byli naprosto odlišní. Jako den a noc. Který si vybral tu dobrou stranu?
V dětství se doplňovali. Jeden toho druhého rozesmíval, ten druhý zas bratra dokázal uklidnit. Matka byla na ně pyšná. V tu dobu na oba.
Byli to v dětství nejlepší přátelé. Čím však stárli, jejich vztah se bortil. Nástupem do Bradavic se celá situace vyhrotila. Matka a zbytek rodiny kvůli špatné koleji staršího chlapce vůči němu ochladli. Jakoby rázem neexistoval. Na rozdíl od jeho bratra, který byl v rodině vychvalovaný.
* * *
Trvalo ještě spoustu let po Regulově smrti, než Sirius Black pochopil, že jeho bratr byl srdcem také Nebelvír.

Draco Malfoy nervózně vešel do potemnělé místnosti. V křesle, jež spoře osvětlovaly plameny krbu, seděl Lucius. Do teď spokojeně pročítal nejnovějšího Věštce.
„Co máš na srdci?“ zeptal se syna, aniž by od plátku zvedl hlavu.
„Tati… Víš… Našel jsem si dívku.“ vyhrkl tázaný. Malfoy starší povytáhl obočí a konečně se na něj podíval.
„Astorii Greengrassovou.“ pronesl Draco a jeho otec si viditelně oddechl.
* * * ~•~ * * *
Za měsíc přišel znovu se stejným oznámením,…
„Kdo je to, synu?“ zeptal se Lucius klidně, naivně věřil v další čistokrevnou dívku.
„Hermiona… Hermiona Grangerová.“ V tu chvíli Draco věděl, že tento led je na něj příliš tenký.

Mladá žena s malým novorozenětem v náručí zoufale běžela ulicí. Byla tma… Přerývavě dýchala. Jsou jí na stopě. Věděla to.
Rychlým pohybem zaběhla do opuštěného domu. Vystoupala po schodech. Skrčila se za postel v cizím dětském pokoji a draly se jí do očí slzy. Proč jen ona? Její dítě netušíc nebezpečí, které jim hrozilo, spokojeně spalo.
Žena uslyšela kroky… Blížily se k domu. Tlumené hlasy asi pěti mužů překrývaly těžké kroky, jak prohledávaly přízemí. Začala se smiřovat se smrtí.
Dveře pokoje se otevřely. Svit z třech hůlek ženu našlo. Ozval se hlasitý smích a pak celou místnost zahalilo zelené světlo.

Vysoký muž vešel do svých komnat. Hluboce si povzdychl… Posadil se zmoženě ke stolu a před sebe položil večeři, kterou si přinesl z Velké síně.
Zahleděl se před sebe na prázdnou židli na konci jídelního stolu. Muž se usmál.
„Kéž bys tu byla.“ zašeptal.
„Ale ne… Nelíbilo by se ti tu, v chladném sklepení. Tvůj domek je mnohem lepší… Nejspíš jsi měla lepší den. Kde se nemusíš trápit s rozjívenými výrostky, i když ty bys jim vždycky dokázala domluvit. Stejně, jako jsi uklidňovala mě. Ale ty máš bohužel svůj život… Doufám, že je šťastný.“ potom se dal mlčky do jídla.

Poznámka: Drabblíčko na téma Krev!
* * *
Drobná blondýnka běžela rozjařeně sadem. Vyhýbala se vzrostlým třešním a užívala si slunečních paprsků, které jí hrály na obličeji. V dálce viděla velký stan, ve kterém už hrála hudba. Sama pro sebe si tančila a v roztodivných kreacích hopsala zelenou loukou.
Najednou jí cosi zaujalo a ona se zvědavě sklonila k zemi. Úzkým prstíkem máchla mezi zelená stébla. Když tu najednou…
„Au… Ty malá potvůrko.“ zašveholila, když jí něco kouslo do ukazováčku. Na špičce se ukázala kapička krve. Dívenka celá natěšená běžela až ke stanu.
„Tati, tati… Tomu neuvěříš! Kousl mě trpaslík!!!“ smála se dokola s prstem vztyčeným k nebi.

Milý deníčku,
stala se katastrofa!!! Ten mrzký Hudson mi přebral mé tři nejlepší roztleskávačky! Koho jen budu cpát do mého zbrusu nového děla?!
Připadá mi, že jsem ztratila veškerý smysl svého bytí. Už mě ani netěší si utahovat z té ubohé zrzavé zamilované čističky, nebo vydírat Figginse. Dokonce mě ani neuspokojuje vymýšlení strategií na zničení Glee. Kam se ztratily mé geniální nápady?
Nedokážu vymyslet ani narážku na vzhled Willa Schuestera! Když jsem mu včera řekla, že z jeho vřesoviště by mohl udělat kvalitní kožichy pro všechny děti z Etiopie, vzal to dokonce jako kompliment.
Celý svět je opravdu vzhůru nohama…

Jedno malé okénko v podkroví,
tmavé a smutné,
umožňuje dívence,
pohlédnout světu vstříc.
Déšť okno trochu pokropí,
vypadá uplakané.
Dívenka spí lehounce,
své sny si sní.
Roky plynou,
nadchází jaro.
rozevřené květy,
lákají roje včel.
Dívka je už slečnou,
venku je jasno,
a ona jako před lety,
shlíží skrz pár tenkých skel.
Další léta ubíhají,
za oknem už není sama.
Párek dívek povídavých,
sledují vánku hry.
Velkou krásou zavzdychají,
když sledují to panoráma,
plné kopců zelenavých,
za okenními skly.
Přišel mráz
a okno ztichlo zas.
Byt byl prodán,
kvůli drobným nevýhodám.
Nikdo se už nekochá,
že je tu krásná epocha.

Mladá dívka seděla na břehu jezera a pozorovala pozvolný západ slunce. V tom se k ní někdo potichu připojil a podal jí rozkvetlý petrklíč.
Rusovláska se začervenala. Nevěděla, co si myslet. Mladík jí věnoval i stydlivý úsměv. Vteřinku to vypadalo, jako že chce něco říct, ale nakonec se otočil k odchodu. Dívka zklamaně pohladila krásný květ a pak se dál dívala za chlapcem, jak odchází. To opakovalo týden co týden.
Příští sobota nevypadala jinak. Dřív než však bledý černovlasý mladík stačil odejít, dívka na nic nečekala a políbila ho. Věděl, že tento petrklíč, co spadl tiše do trávy, bude poslední.

Poznámka: Doplnění na téma Zadek v mlze
Byla mi zima. A les pokryla tma a mlha. Neviděl jsem na cestu. Bylo hloupé chodit večer na houby, když s mizerným orientačním smyslem.
„Haló, je tu někdo?“ volal jsem v doufání, že mě někdo uslyší. Odpovědí mi bylo jen zavytí vlka. Klopýtal jsem přes pařezy, div jsem nevrazil do vzrostlého smrku. Byl jsem unavený a nesl jsem prázdný proutěný košík. Dostal jsem strach.
Asi deset metrů přede mnou něco leželo za stromem. Když jsem přišel blíž, ihned jsem vykřikl.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Na policejní stanici mi daly něco na uklidnění. Stále mi před oči vyvstával pohled na mrtvé tělo s odhalenou zadnicí.

Ach nééé! Co to je Vykrmovací lektvar? Proč se máme tohle učit? Ani nepřečtu ty profesorovi pokyny! Už je skoro konec hodiny a nejsem ani v polovině. Proč mě profesor Snape pořád tak nevraživě sleduje. Mám strach… Nikdo mi nechce poradit. Co teď?
Zkusím rozluštit, co je napsáno na tabuli. Čer… výtažek z úponice jedovaté. Je to černý, nebo červený? Vy skříni jsou oba druhy, jaký je ten správný?
„Hermiono? Jaký má být ten vý-“ „Longbottome! Všímejte si svojí práce!“ Tak tohle nevyšlo…
Zkusím třeba červený… Co by se mohlo hrozného stát?
---------------------------------------------------------------------------------
Když se tekutina dotknula hladiny, sklepením otřásla exploze.

Milá Juliette,
nemůžu uvěřit, že toto už je dvacátý dopis. Všechno nejlepší k dvacátým narozeninám. Jestli máš nějakého hodného muže?
Pamatuješ si mě vůbec? Nejspíš ne, protože jsi většinu genů převzala po matce. Ani nevíš, jak lituji, že jsem od vás odešel. Kéž bych věděl, že už za pár let tě i má matka opustí. Tvá tvář mi ji na každé fotce připomíná. Ta rodinná podoba se v tobě nezapře.
Vím, že se o sebe dobře postaráš.
S láskou, tvůj špatný otec.
* * * * * * * * * * * * * * *
Tento dopis ležel na opuštěné rohožce za dveřmi a osamělý muž odmítal pochopit, že i ji ztratil navždy.

Poznámka: Můžete hádat o koho jde. ;)
Byli to dokonalé Vánoce! Ticho a nikde ani noha. Já Vánoce moc neslavím. Žádný stromek, oslavy, pouze si něčím udělám radost. Třeba jako krásným neroztavitelným kotlíkem… Když tu najednou dveře zazvonily.
Za nimi stála moje udýchaná mudlovská sousedka.
„Prosím, mohl byste mi pohlídat odpoledne děti?“ prosila mě, že jí nešlo zavřít před nosem. Jak jsem udělal špatně, když jsem svolil.
V tu ránu byl můj dům naruby. Tři malý usmrkanci mi přeházeli knihovnu, rozlily všude mé přísady a hodily mi hůlku do okolo projíždějícího popelářského vozu. Když je večer odvedla, poznal jsem, že by snad i banda Smrtijedů byla lepší.

Slunce venku už začalo svítit a nastalo jaro. Pro Draca to byla nejlepší příležitost, kdy by mohl vyzkoušet svůj dárek k narozeninám.
„Moc děkuju, teto, je fakt krásné.“ rozplýval se mladík nad lesklým černým sporťákem. „Naučíš mě řídit?“ Tato otázka Bellu zaskočila, řekla si, že to nemůže být žádná věda.
„Jistěže…“
* * *
„Přidej… Zahni. No tak… Brzdi, chceš mě zabít?!“ ozýval se její ječivý hlas a Dracovi začaly docházet nervy.
„Ještě jsem se nehnul ani z místa.“ namítl a donutil jí, aby konečně otevřela oči.
„Zprava dobrý.“ řekla, aby zahnala svůj vlastní strach, a Draco šlápl na plyn.
„Brzdi… Notak, pomalu!“

V Malfoy Manoru to skoro vždy vypadalo jako o Božím dopuštění jen pro sebemenší prkotinu. Všude létali kletby a Lucius už ani nestíhal zasklívat okna.
„Šedohřbete, to jsou MOJE ponožky!!!“ rozlehlo se sídlem a na zem dopadla s křachnutím oblíbená Narcissina váza.
„Severusi, na zemi je tlustočerví sliz!“ tentokrát se roztříštilo zrcadlo v hale. Tentokrát to byla ale o mnoho větší rána.
„Aaaaaaa!!!“ zaječel Temný pán jednoho dopoledne.
Když přiběhla Bellatrix, uviděla ho, jak klečí na zemi a objímá něco růžového a chlupatého.
„Kdopak ti to udělal, Nagini?“ starostlivě hladil vypelichaného pudla. Draco už začal hledat pro sebe vhodný úkryt.

Černovlasá čarodějka se pomalu plížila po schodech do velké haly Malfoy Manoru. Pečlivě se rozhlížela, zda nikdo dole není, ale neslyšela nic jiného než své tiché kroky. Přešla místností a zašla do další, podstatně menší. Pohled jí spočinul na stole.
„Ah… Tak tady jsi! Ležíš tu tak osamocený. “ promluvila s radostí tiše a natáhla ruku, aby si to mohla vzít.
„Panebože, to je slast.“ zamručela šťastně a plně si to užívala. Když tu najednou… Se světla rozsvítila.
„Bellatrix?“ vykřikl rozzuřeně Lucius. „To bylo k mým narozeninám!“
„Když on tu ležel tak nečinně.“ nevinně se usmála se zuby celými od čokolády.

Mladík se zády opíral o studenou kamennou zeď Gil‘eadu. Neskutečná bolest mu pulzovala v hlavě. Přerývavě dýchal. Jeho oči se vpíjeli do stína stojícího nad ním. Ten se pobaveně ušklíbal a pohodil svými kaštanovými vlasy, které dokonale kontrastovaly s jeho křídovou pokožkou.
„Kam se poděl ten hrdina, který tu stál před chvílí?“ zasmál se a pozvedl levou dlaň. Kopí, ležící nedaleko, se zvedlo a namířilo na Eragonovu hruď. Dřív než zaútočilo, strop místnosti praskl a dovnitř skočila Safira. Při přistání přišpendlila svými pařáty Durzu k podlaze. Eragon se usmál.
„Už jsem tu, náfuko.“ zavýskl Murthag ze sedla na rozzuřeného stína.

„Kokokodák!“
„Ehm… Co to děláte?“ zeptal se znepokojeně mladý australský doktor svého nadřízeného.
„Hledám slepici.“ odpověděl podrážděně Gregory House a stále se pozorně rozhlížel po nemocniční chodbě.
„Ona je tu slepice?“ vyhrkl nevěřícně mladík, i když ho to ani po tolika letech práce s tímto výstředním člověkem moc nepřekvapovalo.
„A nejedna…“ prozradil tázaný tiše a opět zakvokal. „Radši mi pomozte najít tu Wilsonovu.“
„Budu hádat… Další sázka?“ uhodil na hlavičku Chase.
„Copak jste si nevšiml toho trusu ve vaší tažce?“ ušklíbl se House a mladík zbledl. Okamžitě se otočil a odběhl pryč.
„Ach jo, ten uvěří snad všemu.“ řekl. „Kvok!“

Mladý muž ležel na nemocničním lůžku. Už hodiny sledoval displej elektronického tonometru nad jeho hlavou. Jako by pouhým pohledem chtěl zastavit jeho chod. Stejně jako odpojit bypass srdce, který ho udržoval na živu. Nemohl… Byl moc slabý, sotva pohnul prstem. Nebo přeci jenom?
Z jeho úst se vydral na povrch vzdech. Dlouhý vzdech plný utrpení. Nechtěl už být na světě. Neskutečná bolest mu způsobovala hrůzostrašná muka.
„Prosím… Už – jen – kousek…“ zachraptěl hlasem stoletého starce a centimetr po centimetru se jeho levý ukazováček blížil tmavému knoflíku.
Pííííííp.
Dlouhý pištivý zvuk, měnicí se v hrobové ticho, oznámil přibíhajícím doktorům, že přišli pozdě.