DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Miluji anglický venkov. To odpoledne jsem při procházce zabloudil k jednomu venkovskému kostelíku; provázelo mě klesající slunce, které pastelovými barvami malovalo nažloutlá okolní pole, zelenající se stromy i šedivý asfalt klikatících se cest.
Malý kostel mě těšil gotickou estetikou, která k Anglii patří stejně jako cihly, dvojdomky a dělená okna. Náhrobky na hřbitově na rozdíl od těch českých hýřily romantickými vzpomínkami na životy zesnulých.
Jeden z kamenů byl tak starý, že nešlo rozluštit data, jen kus jména (Hob?) a nápis „Já nejsem mrtvý!“. Ach, ten anglický humor – nahlas jsem se rozesmál.
„Já ale fakt nejsem mrtvej,“ ozvalo se za mnou.

Nemůžu se na ně zlobit. Nedokážu jim odpustit. Snažím se na to prostě nemyslet, nacpat to nejzazšího kousku mozku v marné snaze zapomenout. Kéž by.
Myslí se, že jsem trpěla v nějaké démonské dimenzi. Že jen to mi brání, abych dávala najevo nadšení a radost a vděčnost. Neví, že bych nejradši křičela hrůzou, že mám v každém okamžiku, v každém nádechu pocit, jako by mě něco rvalo na kousky, jako by moje nitro znovu a znovu znásilňovala realita.
Věří, že mě zachránili. A tak to musí zůstat.
Všem okolo ukazuju jen malý střípek pravdy.
Už nejsem mrtvá.
Jsem v pekle.

Tafefobie je odborný termín pro chorobný strach z pohřbení zaživa. Tato nemoc se těžko léčí, už jen proto, že postupné navykání moc nepřichází v úvahu. Alespoň není jisté, jestli by pravidelné cvičné zasypávání v rakvi přineslo kýžený účinek. Tedy zmírnění obav, že bude dotyčný chudák ležet v zahřebíkované rakvi, bušit do víka a řvát „já nejsem mrtvý!“. Občas je možno zaslechnout názor, že pomohou pravidelné výlety do krematoria. Objednávka pohřbu žehem minimálně anuluje možnost, že se člověk zaživa dostane pod zem a stane se krmivem pro červíky. Je tu ale veliká šance, že si pacient tímto stylem léčby vytvoří pyrofobii.

Nechápavě se díval oknem do Velké síně. Černé vlajky, plačící mrzimoršťí – dobře tohle nic neobvyklého nebylo – a Brumbálův projev, který absolutně nechápal.
Vždyť… není mrtvý!
Sice někde chytil alergii na sluneční světlo, protože se na něm třpytil jako nějaká víla.
Ale to bylo vše.
Tedy kromě toho, že cestou do Bradavic vysál stádo koní.
I s princeznou.
Jenže to stále neznamenalo, že je mrtvý, sakra!
Když zamával na Cho a ona omdlela, vzdal to.
Vykašlal se na zjevně zdrogované čaroděje a odletěl do Ameriky.
Tam se usadil, balil holky, až jednoho dne narazil na Bellu Swanovou. To teprve byla smrt!

Ten scénář byl to nejhorší, co kdy četl. A že scénářů vhodných tak akorát do kompostu četl hodně. Děj... Děj nebyl. Celý film tvořila změť nahodile uspořádaných scén, které, jak jinak, měly vyzdvihnout hlavního hrdinu.
"Ten blbec." zamumlal si pro sebe.
Co na tom, že ho holky zbožňujou. Kdykoliv ho viděl, měl skoro neodolatelné nutkání praštit ho pěstí. Nejen jeho osoba mu hrála na nervy. I ten jeho ensemble. Otřásl se znechucením.
Ale film se točí a jak se říká Show must go on.
"Oh, Jamesi! Zabili ho!"
"Ne! Protože jsem si ještě nevykouřil svou poslední cigaretu!"
Bruno Ferrari zářil.

„Člun! Člun na pravoboku!“ Ozvalo se volání z ráhnoví. Tom roztáhl dalekohled. Skutečně! Malý člun se bezmocně zmítal na vlnách. Plachta sebou pleskala ve větru. Na vrcholku stěžně se třepotal cár sluncem vybledlé látky. Zahlédl pohyb. Ať už byl v člunu kdokoliv, byl na živu...
„Pane Sullivane, dojděte pro kapitána! Máme tu trosečníky!“ Houkl na kadeta, aniž by přestal člun sledovat. Ještě zaostřil. A v tom člun poznal.
Vždyť to byla jejich lodice! Francesina ztracená lodice! Nikdo na palubě už nevěřil, že by mohli přežít...
Z člunu jich i s Frances vytáhli pět... Vyčerpané, hladové, v roztrhaných šatech... Ale živé...

Vůbec netušil, jak se tam octl. Tedy tušil, jen tomu nemohl uvěřit. Nebyl přece mrtvý! Tak proč tu stál mezi kamennými sochami a nemohl se pohnout? To byla moc čarodějnice tak velká?
Stál tam dlouho. Zíral stále stejným směrem na stále stejné sochy. Jen občas nějaká přibyla. Sto let čekal v zajetí kamene.
Pak se cosi změnilo. Jakoby obloha trochu změnila barvu. Jakoby sněhu bylo náhle trochu míň. Cítil, že teď mají naději a věděl, že ostatní to cítí také.
Co byly týdny proti staletí? On přišel. A když lev pocítil, že již není z kamene, zařval nebi své: "Žiju!"

Opatrně ho vedli jídelnou, provázeni záchvěvy silného kašle. Sergej zastavil, aby hostům vysvětlil, proč toho žebráka Tamara Ivanovna vítala jako vlastního bratra.
Tamara zatím v salónku pomohla Lvovi usednout. Poklekla před něj, jeho hrubou dlaň přikryla svými. „Odpusť, Lve. Musela jsem pryč... vzala jsem si Sergeje...“ Lev sklonil hlavu. „Promiň mi tu zradu, lásko... ale vždyť já nevěděla, jsi-li vůbec živ!“ vzlykla Tamara.
Její čelo jemně pohladily okoralé rty. „Tys nezradila, Tamaro. Jen díky myšlenkám na tebe jsem to peklo přežil,“ řekl laskavě a pevně ji objal, až chvíli věřila, že se vše napraví.
Pak za jejími zády cvakly dveře.

Z počátku to celé připomínalo mrazení. Chlad se rozléval od srdce a pokračoval ke konečkům prstů. Potom přišlo všeobjímající teplo. A pak už bylo jenom ticho.
Tělo dopadlo bezvládně na zem a vydalo trošku jiný zvuk, než všichni očekávali. Dutý, bezvýznamný. Přesně jako život člověka.
Cizí oči se dívaly, v pohledech měly uspokojení a zhnusení zároveň. Kus hadru, špína, přesně to jim leželo u nohou. Pak se začali pomalu otáčet a nechali hladové vrány, aby udělaly zbytek.
V té chvíli duši zachvátila závrať, zatočila se ve víru a padala. Přes všechno očekávání padala nahoru.
Přišlo tiché volání.
Duše se vrátila.

0:02
Stačil jediný pohled na číselník a věděl, že je konec. Že už nikdy neopustí tohle začouzené skladiště, nikdy neuvidí sluneční světlo. Nedodělá školu, nezamiluje se, nenajde si práci, nebude mít děti...
0:01
Před očima mu přeběhnul celý život. Ne ten, který měl, ale ten, který mohl mít.
A pak to bouchlo.
Když se znovu probudil, byla kolem něj černočerná tma. Vzduch byl zatuchlý a těžko dýchatelný.
Jason zvedl ruce a narazil do měkkého polstrování.
...
Když se mu konečně podařilo vyhrabat se ze špinavé hlíny a pozůstatků rakve, byl už večer. Hřbitov byl prázdný.
"Nejsem mrtvý!" zakřičel. Nikdo ho neslyšel.