Testovací téma: 8.3 2013

Skřivánek se ospale pohupoval na hladině. Slunce ho hřálo do černě natřeného trupu. Vedle něj si Nemesis zálibně prohlížela svůj odraz. Měla boky čerstvě natřené a takeláž ještě voněla novotou.
„Tak co, sluší mi to?“ Zeptala se Skřivánka a koketně protáhla stěžně.
„No...“ pronesl líně Skřivánek a kriticky si ji prohlédl.
„S tou červenou to trochu přehnali. Já bych volil něco decentnějšího. Třeba černou.“
Škodolibě zamrkal dělovými otvory.
„Ty ovšem nemáš vůbec žádný vkus. Pche! Černá! Mahagonová je mnohem elegantnější.“ Zašustila Nemsis nespokojeně plachtami.
„Nerad ti kazím iluze, ale elegantní nátěr ti bude v dubnu na dvě věci. Máš děla?“

Malvína nesnášela přesné dávkování. Možná proto se její testy z travičství vyznačovaly tím, že byly všechny špatně. Profesor Komárek, kovaný travič a počtář, jí neustále předhazoval, že není tak těžké někoho otrávit přiměřenou dávkou jedu. Malvína ale věděla svoje. Jed, kterým ona někoho zabije, musí dotyčnému doslova téct z uší, aby se jí dostalo alespoň nějakého zadostiučinění. Násobila dávky každého jedu dvakrát či třikrát, někdy dokonce i víckrát, ale nebylo to nic platné. Komárek byl matčin spolužák, při každém potkání jí líbal ruku a byl horší než yperit, takže propadnutí nepřicházelo v úvahu. Zbýval jen útěk z domu nebo vražda.

Ten článek jsem četla skoro automaticky, přeskakovala každý druhý řádek a hledala něco nového, zajímavého. Po chvíli se to objevilo! Tři písmena. Nebyla mi neznámá, páč když čtete už nějakou dobu slash i všechno ostatní, v mnoha případech velmi úchylné, tak se setkáte i s tímhle.
Klikla jsem na odkaz. Pravidla. To by i šlo, říkala jsem si. Rychle jsem našla FAQ a koukala, zda neobjevím nějaký spásný návod, který by můj líný mozek dovedl k registraci. Marně. Musel si poradit sám.
Čekání. Ukecání kámošky. Další čekání.
Vím, zbláznila jsem se. Celý duben drabblit? Nemožné. Šílené. Zemřu rukou mé kámošky.

Kapitán Moreau pověsil kabát na hřebík a posadil se do kroužku k ostatním hráčům. Přes karty se k němu zvedlo několik obdivných obličejů a přivítalo ho několikeré poplácání po zádech.
"Tak jsme to zvládli," zavrněla spokojeně Étoile, která se uvelebila opodál. "Na koho asi přijde řada příští rok?"
Odpovědí jí bylo ticho. Napříč tmou se zkřížilo několik významných pohledů; bylo tu hned několik nadějných adeptů a neznámé dálavy, Afrika, Jižní Amerika, Čína, vábily a lákaly příslibem tajemna. Jenže duben ještě nepřišel a zatím drakům a jejich společníkům nezbývalo než napjatě čekat.
A všichni si kladli společnou otázku: Kdo bude další?

strigga se pravděpodobně zbláznila. Neví, co ji to popadlo. Možná má jen tenhle rok fakticky, ale fakt divnou náladu, protože se poprvé v životě těší na DMD a chystá se i zúčastnit, ať už třeba jen docela okrajově. Určitě bude aspoň číst! A určitě za to nemůže Tall, který ji loni málem natahoval na skřipec, aby ze sebe vymáčkla aspoň jedno drabble (byla nakonec lepší, než očekával - zvládla dokonce tři). Tentokrát přichází sama a dobrovolně. Netuší proč.
Každopádně se těší na svůj dávno ohraný a vyždímaný, znovunalezený, oprášený, opečovávaný a nesmírně milovaný HP fandom.
Nevšímejte si jí. Je to cvok.

Kdybychom vytiskli všechny stoslůvky napsané v DMD za poslední tři roky (případně kdyby nám pomohli jistí šílenci z Equilibria). Kdybychom sestrojili stroj času z gumových kachniček. Kdyby při nás stála Gloria a my se trefili do správného času i místa.
Kdybychom to zatraceně rozbahněné místo zaskládali našimi vytištěnými výtvory.
Potom by se jistý malý velký muž mohl spolehnout na manévry svých děl. Třeba by neprohrál. A kdyby jo, třeba by neprohrál tak moc.
Což o to, my bychom pořád mohli používat úsloví "Dopadli jako sedláci u Chlumce." Ale co by si počal zbytek světa bez možnosti odvolávat se na Waterloo?

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?/
Prsty upustily list s básní.
Nespával sám – alespoň ne často – ale ženu ve svém loži nepřivítal dlouho.
Uslyšel, jak si za závěsem v rohu místnosti hlučně ulevuje do noční nádoby, pak čvachtání vody a nelibozvučné prozpěvování. Podlaha se chvěla pod jejími kroky. Se zájmem sledoval, jak se přibližuje. Těžké rozhoupané prsy, únava v našedlé tváři, černé vlasy rozcuchané jak keře v prudkém větru.
Naklonila se nad ním: ucítil včerejší víno.
Její oči jiskřily smíchem a vášní.
Vztáhl ruce k tomu štědrému tělu a pocítil radostnou vděčnost.
Byla dokonalá.

Ještě pořád to funguje!

Úspěšně jsem se vloupala. Všechno je hezky zakryté, aby se neprášilo. Netherfield Park is let at last , ale Binglíci odjeli "na skok" do Londýna.
Ne, že bych byla jediná, kdo zneužil jejich nepřítomnosti. V hlavním sále za zavřenými okenicemi a se zavřenýma očima tančí elegantní Elizabeth Ryegrass a představuje si, že Charles Bingley je přítomen. Paní Sigismond-Smith škodolibě láká ze stájí oslíka na kus tvrdého chleba. Na balustrádě terasy sedí Miss Gwendylon a značně skepticky se rozhlíží. Nedostala se do převlékárny.
Za moment zas budeme pryč a nikdo nic nepozná. I letos ale zůstaneme tady, v kraji Period dramas.

Budliky, budliky. Mikroskopy.
Použijeme-li jednostupňovou metodu bez ověření, zda nám ona jedovatá věc bude fungovat, experiment se nepodaří. Vedoucí tudíž bude velmi zlý. Zvlášť, když zjistí, že jsme špatně navážili roztoky, protože jsme u nich usnuli. Což vážně hrozí, proto si raději zopakujeme látku a seženeme někoho, kdo umí převádět okounky na štiky.
Uvaříme velmi silný čaj.
Budeme-li se tísnit v malé laboratoři těsně před stěhováním, experiment se s největší pravděpodobností nepodaří. Ideální podmínky tudíž zřejmě nebudou ideální. To už dobře známe. Následně strávíme den hledáním chybného kroku.
Ztracené protokoly nám valně nepomohou.
---
Už víte, o čem budu letos psát?