Autorův výběr 2012

Byla to tedy Sophiina volba, ale nejraději mám drabble na téma Poslední petrklíč. Nejspíš proto, že mi dalo opravdu zabrat. Nakonec mi pomohlo do soustavného listování Silmarillionem, Pánem prstenů, Nedokončenými příběhy atp. střihnout si Polyannu, která mi pak záhadně metamorfovala do Elanor. *Vkládá nenápadně reklamu na navazující drabble Údolí červených karafiátů :o)*
Vedle zídky zasadil sněženky.
Pan Hrdonožka měl moc starý ošoupaný kabátek. S kytičkou v knoflíkové dírce vypadá mnohem líp.
Pod tisem s láskou pěstoval fialky.
Paní Pelíšková byla smutná, tak jsem jí je natrhala, aby byla veselejší.
Záhon tulipánů červeně zářil.
Strejda Pipin šel domů až ráno! Ale teta Diamanta bude mít z kytice určitě radost.
Sam si povzdychl. Kdo mohl tušit, že jeho dcera bude pro zahrádku větší zátěž než nájezd rejsků? Alespoň, že ty prvosenky od Arwen...
„Elanor!“
„Byly tak krásné! Poslala jsem je panu Frodovi, aby se mu po tobě nestýskalo. Po větru, přece. Nezlobíš se, viď?“

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Nemyslím si, že by Shoda náhod bylo moje nejlepší letošní drabble. Některá jsou o něco lepší. K jiným mám zase zvláštní vztah. Vybrat jediné bylo opravdu těžké.
Tohle drabble bylo pracné, zkracování asi ze 140 slov, přepisování, stálé otročení. Boj o zachování dynamiky a atmosféry. A jediné drabble, které se dívá na ten svět zvnitřku. To se mi asi na něm líbí. Pohled očima, které nechápou, co se děje. A zároveň naděje - instinkt neznamená monstrum.
Nevěděli co se stalo. Zvláštní hluk zepředu...
Vjeli přímo do toho.
Křik, boj dvou skupin. Někteří lidé tekli.
Průvodci křičí neznámá slova, svět začíná být zamlžený.
Najednou je uprostřed. Černovlasý člověk vytáhne blýskavý předmět z nehybného těla a mávne po ní. Uhne, dává před sebe ruku. Pálení. Podvědomě udeří, něco zapraská. Útočník padá.
Před ní malá člověčice s mokrýma očima, křičí. Strhává ji za sebe. Do bezpečí?
Hladový úsměv jiného Přeměněného, když k malé běží. Vyceněné zuby.
Její ruce zapracují zcela samostatně, provedou elegantní pohyb a pošlou ho hlavou do stromu.
S údivem se hledí na své dlaně.
Jsou červené.

Původně jsem do výběru chtěl dát drabble Saké, ale dopadlo to takhle. U veršovaných drabblat jako je právě Saké jsem o sobě zjistil něco nového ( a pořád tomu úplně nevěřím), ale Nesepsaná smlouva pro mě znamená první námět na originální povídku. Sice ji teď nechám trochu uležet, ale jen aby vyzrála. Stejně píšu Dopis ( HP FF ) a dvě ( s Upírkem tři... ) věci současně, to by nedopadlo dobře. Tak mi prosím držte palce, ať si při příštím DMD můžu dělat reklamu na povídku, která snad vznikne na základě Nesepsané smlouvy.
Soča.
1915.
Mladík.
Přišel o malíček.
O všechny kamarády.
Teď ho tíží amulet.
Šedesát zářezů.
Dárek od myslivce.
***
Štěstí? Štěstí!
Za Velké války nepočítaně.
Po ní ho opustilo.
Malíček občas zabolel.
Zůstával sám...
***
Druhá válka.
U Madridu mu střepina rozbila foťák.
Obličej ne.
***
Pokoušel štěstí.
Dunkerque.
Konvoje. Dvakrát s ním potopili loď.
Malta.
Z Tobruku utekl. Čeština drásala duši.
Dál fotil. Válku.
***
Korea
Fotil. Kolem umírali lidé.
Ne kamarádi. Žádné neměl.
Štěstí?
***
Vietnam
Pořád fotil. Války.
Irák.
***
Šedesátý zásah přišel v Sarajevu.
Přišel si pro svůj amulet.
Ďábel? Myslivec!
"Tvůj život jsem si opravdu užil," řekl.
Tma byla milosrdně rychlá.
Téma: Šedesátá

Výběr byl strašně těžký, ale svým způsobem pro mne tohle drabblátko bylo asi nejsilnější... Původně jsem ho chtěl ladit pozitivně a spíš směšně nebo úsměvně, ale nakonec se to dostalo do téhle podoby, ve které ve mně po přečtení posledního řádku prostě zůstává hrozný smutek.
Téma: Zpívej!
V zahradníkově přístěnku stálo rozkvětlé kvítko.
„Tak povídej zpěváčku.“
Květina zanotovala: „Rózvíjej se poupátko.“
„Ale ale, ty moc dobře víš, že tohle mě nezajímá.“
Zalesklo se kovové ostří nůžek.
Prostřihlý lístek.
„Nedělej, že nevíš o čem mluvím. Pověz mi co chci vědět. Vím, že to víš, žes tam v té době byla!“
Květina bolestně pokračovala: „Nejkrásnější... z květů.“
Plamen sirky sežehl nejkrásnější květ.
Květina zaúpěla.
Snažila se zpívat dál: „Od rána… ach… až do noci.“
„Nehraj to na mě! Řekni mi, kdo chodí do královské zahrady krást květiny!“
Ztrápená květina však smutně dál notovala svou písničku, jedinou, kterou kdy znala.
Fandom: Pyšná princezna, ehm... lehce upravená.

A/N: Pravděpodobně to není moje úplně nejlepší drabble za tenhle měsíc. Ale mám pro něj v srdci zvláštní místo, protože tohle téma ("Příbuzenská plemenitba") bylo faaakt ošklivé. A taky proto, že je to jedno z mála příjemně pozitivních drabblat, která se mi povedlo vytvořit.
John stál na perónu, přes rameno sportovní kabelu a mluvil do telefonu.
"...vysvětloval jsem ti to už několikrát. Musím jet za ní."
"Ale já tě tu potřebuju."
John by přísahal, že muži na druhém konci drátu je sotva deset.
"Tři dny beze mě přežiješ. Dávej na sebe pozor."
***
Farma, kde se Harry tentokrát léčila měla dobrou pověst.
Klienti se starali o hospodářství a rodinní příslušníci byli povzbuzováni, aby se aktivně podíleli.
"To je fajn, že jsi tu, bráško," objala ho střízlivě vypadající Harriet. "Bude se ti tu líbit, čeká nás inseminace krav. Škoda, žes s sebou nevzal Sherlocka"
John strnul.

Jednoduché to nebylo. Ne proto, že bych považovala všechny své drabbly za nějak geniální, ale proto, že ke spoustě z nich mám citový vztah. Vážně.
Nakonec vyhrál tento. Z důvodu velice, ale pozor, velice sebestředných: Pokaždé, když si to přečtu, tak mi bůhvíproč stoupnou slzy do očí. Vždycky.
Téma bylo Kvalitní materiál.
****
Nejprve tráva na kopce nízké, norfolkské ovce nejlepší ceny.
Kamenný chrámek – posvátné ruiny. Stonehengský menhir, staletí němý.
Deštivý přízrak prastarých lesů. Skrz mlhu slyšíš řehtání hřebce.
Dostihy v Lambourne. Dech v nozdrách hvízdá. Od startu letí Birmingham křepce.
Pak lehký přízvuk, sládnoucí medem. V ústech cizince na kráse ztrácí.
Tvídový kabát z kárové látky. Teplounký svetr, v němž hnízdí ptáci.
Tea party: Earl Grey, lepivá melasa, čajový koláč, co jíst se nedá.
Zdvořilý zájem, mlčení klidné. „Počasí nanic!“ svůj význam hledá.
Kvalitní přísady, prosáklé citem. Skleničku whisky Stvořitel vypije.
Pak se protáhne, tleskne si do dlaní. Právě vytvořil mikrosvět Anglie.

Tohle byl hodně složitý výběr. Ne proto, že bych měla tolik skvělých kousků, které bych chtěla připomenout... spíš naopak. Neměla jsem letos náladu na psaní depresí, ale zároveň mě ani nenapadalo nic třeskutě vtipného :-( No ale tak snad tohle má aspoň náznak myšlenky...
...................
„Mám skvělý nápad!“ prohlásil po ránu s nadšením.
„Teď ne…“ odbyla jsem ho nervózně.
„Musíš pořád sedět u počítače? Venku je tak krásně…“ řekne vyčítavě.
„Snad jsme se dohodli, ne? Odpoledne jedeme na výlet, ráno mě necháš psát… a přemýšlet,“ zdůraznila jsem.“
„Podívej se na tenhle katalog, jsou tam dobrý věci,“ sune mi něco před oči. „A vůbec… byl to tvůj nápad, ty tvrdíš, že potřebujeme nové vybavení do kuchyně…“
„Já tě fakt praštím…“ zaúpím. „Dokážeš pochopit, že se na to pitomý téma musím soustředit?!?“
Nevzrušeně obrací stránky a pak s úšklebkem pronese.
„Koupil bych tyhle červený karafy… A ty?“
...........
Téma je... překvapivě... Červený karafiát :-)

A/N: Protože ujetého Mastera prostě žeru ;).
„Ahoj fešáku,“ řekl blonďatý muž s maniakálním výrazem na tváři svému sousedovi.
„Zdravíčko můj hustodémonsky krutopřísný příteli,“ odpověděl na pozdrav úplně stejně blonďatý soused s úplně stejně vyšinutým pohledem. „To máme ale krásný den. Na ovládnutí celého vesmíru akorát, co říkáš?“
„Na to je každý den jako stvořený, krasavče.“
„Pravda. Ještě že už na tom naše VELKÁ rodina pracuje,“ odvětil blonďák.
„V tom případě by nás mohli na chvíli postrádat, nemyslíš?“ podíval se na něj vilně jeho společník.
„To každopádně. Ale nebude to tak trochu incest?“
„Ale ne. Bude to spíš jako... onanie,“ odpověděla jedna ze sedmi miliard kopií Mastera.

Na tohle drabble jsem opravdu hrdá, protože i mě jako autorce se ještě občas při jeho opětovném čtení podaří vyprsknout smíchy. :) Svá drabble jsem se snažila psát spíše jako anekdoty, něco pro odlehčení, pro zasmání. Někdy se mi to možná povedlo, někdy možná ne, nicméně toto drabble mám ráda a přála bych si mít více takových.
Téma: Co je psáno, to je dáno
„Brej den, doktore.“
„Dobrý den, copak vás trápí?“
„Víte, doktore, já vám mám takovej divnej problém.“
„Můžete mi o tom říci více?“
„No je to taková věc, že… no zhruba tak něják jednou za tejden je mi fakt blbě. Jako na blití, chápete.“
„Takový problém může mít mnoho příčin. Všiml jste si něčeho, co by těm problémům předcházelo?“
„Si pište. To je vždycky, když mě stará nutí dávat prádlo do pračky. Děsně mě to sejří.“
„Hmm… to by mohlo být psychosomatické. Napadá vás něco?“
„Si tak říkám, estli pak to nejni tou aviváží.“
„Aviváží??“
„No píšou UŽÍVEJTE PŘI KAŽDÉM PRANÍ.“

A/N: Tak za mě to bude jedna dvěstěslůvka, co jsem napsala na téma "Ledová voda".
Nechtěla jsem to tu zakončit tak smutně, ale jinak se nedá. Konce jsou smutné vždycky. A co naplat, když to má být drabble, k němuž mám nejsilnější citový vztah, nemohla jsem jinak...
„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí.
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.