DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2012

Nahrazuji téma č. 29: Otrocká práce
Po šťastném úniku z Molocha si barevní medvědi do večera postavili na břehu Jezera improvizované přístřešky. Ve společné kuchyni vařily kuchařky večeři. Najednou se tam objevil podivný odpudivý skřet.
„Co tu pohledáváš?“ zeptala se šéfkuchařka.
„Ve skutečnosti jsem uprchlík z Molocha jako vy. Ten zdánlivý vzhled odporného vyvrhele jsem získal dlouhou, úmornou prací pod tyranií Zamominu,“ vylíčilo stvoření.
„Ale chudáčku,“ litovaly ho kuchařky, „tak si pojď dát něco na posilněnou.“ Stvoření se natáhlo po nabízené míse.
„Když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně nejsem vůbec otrok, ale důlní troll, kchekchekche!“ zašklebilo se stvoření a zmizelo i s jídlem do tmy.

Poznámka: nahrazuji téma Konec.
Až do poslední chvíle nebylo jasné, co vlastně chtějí udělat, ani jestli se jim to podaří.
Když osvobodili Icefyra, draka, který byl celé věky uvězněný v ledu, a ukázalo se, že je živý, svět se změnil. Objevil se dračí pár. Icefyre a Tintaglia odletěli tančit svůj vzdušný zásnubní tanec... u draků je to spíš souboj. Výsledkem bude za čas snůška. Za další desítky let se draci znovu stanou realitou oblohy.
Někteří říkají, že to je dobře, že lidé potřebují soupeře, aby příliš nezpychli.
Jiní se toho obávají, protože draci jsou silní, hladoví a panovační.
Staré časy jsou však definitivně pryč.

Téma: Krev
„A co je za tou branou před námi?“ Zeptala se jediná dívka tříčlenné výpravy, pádlující po pravé straně loďky. „Počkej, kouknu se do mapy… Aha! Něco řeka.“ „Něco řeka?! To fakt někdo pojmenoval řeku zrovna takhle?!“ Vyletěl druhý veslař.
„Jistě, že ne. Jenom to nemůžu přečíst!“ Odvětil Profesor. Proud náhle zrychlil a dveře vepředu se začaly otevírat. S hlasitým šplouchnutím sjeli do řeky.
„Wáá, krev!“ Zakřičel chlapec, když se podíval, čím byl pokropen. „Ale né ty idiote, to není krev, že, Profesore?“ „Ale jistě že je to krev, přece se to nejmenuje Krvavá řeka pro nic za nic.“ Usmál se.

DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar
----
Předešlá kapitola: Myšlení je dřina
----
Na nádražních záchodcích si Mirek napustil umyvadlo a připojil se ke studni svého bratrance Hugona.
„Potřebuju radu. Sejmuli Jirku…,“ kdo vlastně? Rusové? …Nebo vyšehradští? To se asi dá zjistit jen jediným způsobem. „Zkrátka, dostal jsem po něm černý zrcadlo. …Z onyxu,“ upřesnil.
„…To vím taky, nejsem blbej!“
„Netuším, jak se to* stalo,“ řekl Mirek. „Víš, že jsem nikdy nevyvěštil ani zítřejší počasí… Ty jsi tady krystalomant, tak mi poraď.“
„Jestli, jak říkáš, jeho původní pán zemřel, považuje tě teď možná kámen za pěstouna.“
„Ten šutr mi byl čert dlužen!“
„Hlavně pozor na dymeje… V probuzeném stavu je schopen i zabít.“
----
Následující kapitola Trumf na Živsu
----
* Řeší se stále tatáž část Provolání, které Mirek zaslechl o několik dní dřív, než bylo odvysíláno (viz Zlatá šedesátá). Stalo se tak v den, co u něj Jirka schoval černé zrcadlo a posléze byl zabit. Ten den, co se Mirek poprvé neuhlídal a silným magickým výbojem rozbil maminčino rádio.
Edit: Diemej (staročeský název pro dymeje)

Doplňuji téma č. 8: Až na konec světa...
Chodili lidé Edenem nazí a odlišní od zvířat jen podobou a hlasem.
Jedli, když pocítili hlad, pili, když pocítili žízeň, spali, když pocítili únavu.
Jen ze stromu poznání nejedli, neboť taková byla vůle Hospodinova.
Jednou však přece pojedli plody z onoho stromu a byli vyvedeni ze zahrady Eden.
A tehdy poprvé lidé pocítili vděk za dary Hospodina, zvláště za dar řeči, který jim přináležel.
Pohleděli s radostí do mladého dne a pravili: „Hle, touto zemí můžeme kráčet dle vůle své, kamkoli nás zavedou naše kroky. A budeme chodit se vzpomínkou na Hospodina v srdci a se svým rozumem v mysli.“

Poznámka: Doplněno na téma Až na konec světa...
* * *
Seděl tam. Svíral mi ruku v dlani a já si plnými doušky užívala, že je tu se mnou. Nechtěla jsem, aby tato chvíle skončila. Slunce zapadalo za obzor a my dva pozorovaly klidnící se vlnky.
„Miluješ mě?“ zeptala jsem se lehce.
„Tebe? Za tebou bych šel až na konec světa.“ prohlásil láskyplně a za chvíli se naše rty vpily do sebe. Nehynoucí polibek byl pro mě jako tma na konci tunelu… Bum!
~~~
Severus razantně zavřel knihu a protočil znechuceně očima.
Nikdy jsem netušil, že taková chytrá studentka bude číst takové kýče. Nehynoucí láska… Pche. Hermiono, encyklopedii bych pochopil, ale TOHLE?!

Doplňuji za DMD č. 15. pro 15. 4. 2012. Téma: Co je psáno to je dáno
Příběh jednoho z mnoha postižených ;)
--------------
Ustlal si v prosté, dubové rakvi. Když se probral, ležel v posteli.
Nebydlel ve sklepení, ale v proskleném sídle.
Viděl se v zrcadle. Měl nesmyslně jantarové oči. A pořád to nedávalo smysl.
Zjistil, že může za deště vycházet. Alespoň něco pozitivního.
Pak se na něj něco nalepilo. Mluvili spolu o Romeovi a Julii. To bylo zvláštní, tu hru totiž vůbec neznal. Dozvěděl se, že chodí na střední školu. A chytá jablka.
Když potkal ostatní upíry, řekli mu, že nepijí lidskou krev. Málem zešílel.
V lese omylem vstoupil na palouk zalitý sluncem.
„Néééé!“
***
Stephenie Meyerová dopsala kapitolu a spokojeně se usmála.

Náhrada za téma Ledová voda (drabble o 200 slovech)
ÁÁáááá.. počítám jako jedno slovo.
„Ta voda je tak ledová.", řekla. „Brrrrr. Její krahové sevření z tebe vymáčkne dech. A když se jí líbíš, sevře i tvé srdce a vezme si tě k sobě."
„Divné řeči vede.", pomyslel si, ale mlčel.
Stála na kraji útesu, fascinována hloubkou pod sebou, pohledem na moře. Temné, tajemné dunění vln narážejících na skálu. Popošla pár kroků až na samotný okraj srázu. Opatrně se předklonila. Dole vířila a kolotala voda.
„Dej pozor!", chtěl ji chytit za ruku.
Vytrhla se mu. S úzkostí v hlase řekla: „To je divné…...... Útes naříká a úpí."
„To je jen příboj, má dnes sílu." Moře s pěnou u huby se vzpínalo. Stála nepohnutě.
Obloha ztemněla, dostala zlověstnou barvu. Od vody vzlínal chlad. Přejela si dlaní paži. Zachvěla se. „Pojď, je zima. Půjdeme domů.", řekl starostlivě.
Nechtěla jít. Začínal foukat silný vítr. Otřásla se. Její dlouhé vlasy vlály jako závoj, zakryly celý její obličej.
Vlny vlasů.
Mořské vlny dole.
Voda zběsile stříkala. Na chocholu vln se vypínala zpupnost. Pak přišel velký, silný poryv větru. Strhl mu čepici. Chňapl po ní. Ale vítr ji držel pevně a byl rychlejší.
ÁÁÁÁááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá….
Hrůza mu zakryla oči. Už tam nebyla.
Dodnes, kdykoli je na útesech, slyší její dlouhý nekončící výkřik.

DMD č. 21. pro 21. 4. 2012. Téma: Perpetuum mobile
„Glitchi,“ kývl Cain na pozdrav a rozhlížel se po pracovně.
„Po sté třicáté čtvrté, jmenuji se Ambros. Taky ti neříkám plechovko. Jak se daří?“
„Nesu ti varování od Rady Smaragdového města. Ještě jeden průšvih a zatknu tě.“
Ambros, toho času geniální vědec a vynálezce, se zmohl jen na: „Ah...“ a opřel se o stůl, aby zakryl Cainovi výhled na rozdělanou práci.
„Na čem děláš?“
„Chci dát světu perpetuum mobile, ale…“ zaváhal Ambros, „zatím to spíš vybuchuje.“
„Perpetuum mobile dali světu tvoji rodiče, Ambrosi. Jen s půlkou mozku jsi dokázal čelit čarodějnici. Nemluvě o tom, jaký nezmar jsi s mozkem celým.
pozn.: zná tu někdo fandom (kromě Rebelky)? Je to variace na Čaroděje ze země Oz (a pokud znáte aspoň toho, Cain je Plechový dřevorubec a Glitch/Ambros je Strašák). Doporučuju, dokonce byste neměli být ani moc ospoilovaní.

(Židle)
(protože jsem si přála na tohle téma napsat právě tenhle fandom)
Stojím tu. Všichni na mne hledí v očekávání. I když je řečnictví mým posláním, před touto velkou zvěstí dostávám trému. Tak úžasné poselství jsem ještě nesděloval, ani nikdy nebudu, a nikdo po mně.
Hledí na mne císař, novináři, děti, dámy, pánové, advokáti, biskupové, chemici, kováři, houslisté, delegáti, presidenti, policisté, kupci, budovy, kalamáře, chromosomy.
Nadechnu se, pozvednu ruce a začnu svůj projev.
Hledí na mne prázdnými pohledy. Nerozumí mi? Snažím se, seč mi síly stačí. Pronesl jsem starcovo poselství v úplnosti.
Porozuměli?
Odcházejí.
Čluny postupně odvážejí účastníky dnešního setkání.
Kromě dvou.
Zůstávají za nimi jen prázdné židle.
Pod okny šplouchá moře.