DMD č. 26. pro 26. 4. 2026. Téma: Máte právo nevypovídat

"What is this?" asked Mabel in a stern voice. "Who is Maggie?"

When Henry saw she was holding a piece of paper, all colour drained out of his face. "What?" he asked quietly. Instead of answering, Mabel handed him the note.

"Mama is not home. Maggie," it said.

Suddenly, Henry couldn't breathe.

"What does it mean?" asked Mabel.

"I have to go," mumbled Henry. "I have to know he is alright."

"Wait. What happened?"

"They raided the club. If anyone rats us out-" Henry fell quiet.

"Everything will be alright," said Mabel. "We just need to keep our stories straight." 

„Je mi líto, Madi, musíme pryč z Paříže,“ prohlásila vážně Antonie. „Ještě dnes. Můj syn nás odveze do Languedoku.“

„Pokud zachytili její stopu, nebude to stačit,“ prohlásil temně Norbert.

„Máme možnosti, jak je zastavit jednou provždy,“ odtušil Lefebvre a Elišce při tom přeběhl mráz po zádech.

„Když víte, kdo Madi ublížil… copak v Paříži nefunguje policie?“ zeptala se nejistě.

Bratranec si povzdechl. „Ti hajzlové samozřejmě vypovídat nebudou, jeden proti druhému teprve ne. A Madi by musela k výslechu, čímž bychom ji ještě víc ohrozili.“

„Chápu,“ kývla, „navíc byste se mohli prozradit.“ Chránit rodinu byla zásada číslo jedna.

Norbert se pousmál.

Ne všechny ženy, o které v Nordkappu pečovala, tam byly od založení. A ne všechny přicházely z Nového světa a ne všechny rodily poprvé. Řada z nich žila v enklávách, kde se nikdo o těhotné ženy nestaral s respektem.

Bylo pro ně těžké mluvit o tom, co prožily. Nesly si šrámy na duši a často i na těle.

Některé přišly bez dítěte.

„Nemusíš o tom mluvit,“ říkávala Freyja, když viděla, že se ženě tlačí do očí slzy, když se pokouší vypovědět, co prožila.

Teplý stisk zpocené ledové dlaně. Byly jí za to vděčné.

A pak společně přepsaly ty hrozné vzpomínky.

„Samozřejmě jsme císaře nikam neunesli. Mohu vás ujistit, že je plně schopný uspořádat si vlastní únos. V podstatě byste mu měli být vděční za to, že odhalil slabiny v zabezpečení chodu paláce a poukázal na nedostatky ve výcviku své ochranky.“ Miles Vorkosigan chrlil argumenty na jeden výdech. Možná se obával, že by mohl být jeho posledním.

Simon Illyan coby hlava Milesem právě tepané císařské bezpečnosti musel připustit, že je to téměř lákavá představa.

Raději však sáhl po klasickém citátu z pradávné Země, který po vynálezu fastpenty a jiných sér pravdy zapadl do hlubin minulosti.

„Máte právo nevypovídat,“ sdělil mladému Vorkosiganovi.

Zvedl pohled k té, která ho zde tak vyčítavě přivítala. Jako kdyby se mohl během pádu zastavit a laskavě zaklepat na okvětní lístek, jestli se k ní může propadnout. Jakmile ji však spatřil, slova mu uvízla v krku. S pootevřenými ústy hleděl na dokonale éterickou bytost. Kdyby mu řekla, že je anděl, uvěřil by jí to.

Její bledá pokožka působila až průsvitným dojmem. Zlaté vlasy se jí vlnily přes odhalená záda a šaty měla lehké a rozevláté jak kdyby byly utkané z pavučin. A navíc tak omamně voněla...

Zatočila se mu hlava.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ usmála se, „jen poslouchej.“

Trnilam pohladil osekaný vnitřek protáhlé kamenné schránky. Připomínala mu masivní rakev. Borlan venku platil všem třem kameníkům a Vajgor Trnilamovi koukal přes rameno.

„Nechci, aby Borlan zemřel,“ ozval se za ním.

Trnilam se otočil. „Pošlu ho pryč.“

Vojgor si povzdechl. „Nikdo se nesmí o naší domluvě dozvědět, ani o mém tajemství,“ dodal.

„Nic neprozradím,“ souhlasil Trnilam a vykročil do sluncem zalitého dne.

Soustředil se a začal kouzlit. Tiše a přesto doufal, že jeho čáry netvor z podzemí uslyší. Snadno pronikl do mysli řemeslníků. U Brolana se musel snažit víc. Všem vnukl touhu odejít do vesnice, nic nevypovědět a nevracet se.

Brutální klesání není tak brutální, jak ti utkvělo v paměti. I když poslední úsek po štěrkové cestě stojí za to.
Celou cestu máš před očima zasněžené hory, namodralé odrazem blankytného nebe.
Mrzne a je fajn.
Na protějším svahu se rýsuje pokračování Cesty. Je daleko, ale taky tam půjdeš až zítra.
Cítíš bodnutí smutku.
Chýlí se to ke konci.
Míjíš trubky vedoucí vodu k místní elektrárně, a jsi prakticky dole.
Na Messengeru cinkne zpráva. Simon právě skončil a dává ti vědět, že ti v hostelu v ledničce nechal mléko. Na Cestě má hodnotu zlata.
Nikomu o něm neřekneš. Bude jen tvé.
 

„Proč si to dělám?“ rozpřáhnu ruce.
„Protože seš masochista, Tess,“ jemně mě upozorní Gwen. „A nedokážeš zůstat stranou.“
„Má pravdu, víš,“ povída San.
Vím.
Poslouchám.
Jsem masochista.
Nedokážu zůstat stranou.
I když se někdy snažím.
Tahle mařenka, prosím, neustále mluví. Je to tok volného vědomí.
Co vidí, komentuje. Všechno.
Na co myslí, ihned sdílí. Všechno.
Odhadované myšlenkové pochody okolí? Uhodli jste.
Hlásá je nepřetržitě.
Někdy je mi za ní stydno, zvláště když San naopak poslouchá se zaujetím, to probereme po dvaadvacáté hodině, popojedem...
Zatím nepřišla na to, že by taky někdy mohla... nemluvit.
Kde je to zaklínadlo na zánět hlasivek?
 

Kdyby tehdy nepodlehl věčné touze vlčet, 
nemusel být konfrontován se svým právem mlčet. 

Pošetile bez právníka na otázku odpoví, 
pak loučení se svobodou vystřídají okovy. 

Proč poučky nebral vážně? Měl poslechnout chasu! 
Svobody se nikdy nevzdat, s chlapci držet basu. 

Neposlouchal moudré rady, volnosti se zřekl, 
tím, že hloupě s kroužkem v ruce před svou dívkou klekl. 

Deset roků proto mlčí či znuděně zívá, 
monolog má jeho žena a on jenom kývá. 

Jeho vize byla jasná – pořídit si dědice,
nabrnkl si proto robu – tu saň s tváří světice. 

Dřív se tyhle patálie urovnaly rapírem, 
teď ji musí anulovat rozvodovým papírem. 

 

Spěchala. Rychlým, ale úsporným pohybem postupovala vpřed k určenému cíli.  

Stále ve střehu. Nesmí chybovat.

Snít o tom, jak Davida chytnou a budou ho vyslýchat, si nemohla dovolit.

Byla to její častá představa, na kterou myslela na základně ve chvílích klidu. Viděla v ní Davida, jak v pevných poutech předstupuje před porotu. Viděla naštvané lidí v obecenstvu i promlouvajícího obhájce – máte právo nevypovídat. 

Vůbec netušila, zda by to tak mohlo být, zda má vůbec android nějaká práva. Jen věděla, že by všechny zajímalo, proč takto lidstvo zradil. Byl přece vytvořen lidmi! A tak jednoduše dokázal zradit druh, který jej vytvořil.