DMD č. 22 pro 22. 4. 2024. Téma: Srdce je párový orgán

Démonům se nedá věřit.
„Já ji chtěl zpátky!“
Lidé patří do dvojic. Jen se rozhlédněte kolem.
Sklání k sobě hlavy. Šuškají si.
Drží se za ruce.
Tak to je a tak to má být.
Být třetím kolem u vozu není příjemné.
Být třetím, když máte být druhým, je podlá zrada.
Se sestrou nemluví. Je to její vina. Kvůli ní ztratil ženu!
Ale celý plán se zvrtl.
„Cos to tam udělal?“
Démon se usmál, jako by o nic nešlo.
„Chybička se vloudila.“
„Za to tě neplatím!“ ztišil hlas. Co kdyby to někdo slyšel?
Někdo to slyšel.
Jo, démonům se nedá věřit.

"Udělej to pro tetičku Missy."
"Za prvé nejste moje tetička," zpražila ji Rose nezvykle nepříjemným tónem, "a za druhé vás nemám ani trochu ráda."
"No to mi ale úplně láme srdce," popadla se Missy teatrálně za hruď.
"Tak to ještě, že máte dvě," našpulila Rose rty, vzala školní batoh a odešla do svého pokoje.
Missy zamračeně našla své společníky.
"Ta holka ví, že máme dvě srdce!"
"A kdo to neví, copak o tom Doktor někdy zmlkne," pokrčil Master rameny.
"Navíc není vůbec snadné ji zmanipulovat."
"Možná to zkus na někoho, kdo neprošel lidsko-pánočasovskou metakrizí."
"Lidsko-pánočasovská metakrize?! Ale to je nechutné!"

Žrout se pomalu prodíral bujnou vegetací. Nebylo vidět na krok: doslova. Krajinou se valila mlha, brodil se tím bílým (i býlím) až po plece, jen hlava mu vyčnívala.

Žrout by to nepřiznal, ale byl toho dne poněkud neklidný. V mlze se mohlo skrývat cokoli - naneštěstí i smečka predátorů bažících po krvi.

Z dálky se ozval táhlý skřek. Žroutovi se v hrudi rozbušilo jeho velké srdce. Zvedl hlavu, aby se rozhlédl, ale z toho rychlého pohybu se mu udělaly mžitky a v krku ho píchlo u srdíčka.

Obě srdce pumpovala jako o život a přece by se v něm krve nedořezal.

Ač se domů vracíval nepravidelně, veselky svých sester si rozhodně ujít nenechal.
První se vdala Magdaléna – dobře se vdala, za sedláka Brázdila, rodičům k radosti a hlavně ze vzájemné lásky.
Potom vypravili rodiče veselku Anežce, té nesmělé dívce, co v době dospívání tvrdila, že se snad ani nevdá. Vyrostla do krásy a nápadníků měla na tucet.
Nejmladší Alžběta se vdala poslední, měla zdědit dům i se vším, co k němu náleželo, tak byla žádanou nevěstou. I ona však následovala své srdce.
Daniel se ženit nemínil. I když Sládkovic Eva by si jistě říct dala.
K lásce však byli třeba dva.

Čarodějky obvykle mají dvě srdce.
Jedno patří ženě, která chce docela obyčejně žít. Jen tak mluvit s lidmi a nehledat za jejich slovy skryté motivy. Podívat se na kvetoucí louku a užívat si barev a vůní. Bezstarostně se smát.
Druhé patří čarodějce, která ví, že má své povinnosti.
Teď se dvě srdce spojená v jedno dívají čarodějčinýma očima. Tři neklidní liščí duchové krouží kolem svého kata. V denním světle jsou duchové téměř neviditelní i pro ni.
Kruhy se zmenšují. Vrčení je zlověstnější.
Když první liška skočí, chce žena zavřít oči. Čarodějka zatíná zuby a dívá se. Až do hořkého konce.

„A tehdy jsem, vážení, vypálil přímo na srdce! Zpětný ráz mi div nevyhodil rameno, to vy už neznáte, my si tenkrát tyhle banovijky montovali na koleni. A toho zmetka to ve skoku trefilo semhle!“

Stařičký docent se sklonil nad chcíplotinou, aby ukázal. Všichni jsme se s konejšivým úsměvem předklonili, abychom demonstrovali zájem.

„Mého asistenta div nezavalil, to byl metrákový kousek, ne jak tenhle laboratorní. Kde jsem ovšem udělal chybu, která mě stála toto?“ otočil se a rozepnul plášť, aby všem ukázal kruhovou jizvu vedle ramene.

Ticho.

„Srdce je u Octoursua arctonica orgánem párovým! Asistenta byla škoda, byl to milý hoch.“

„Sono provádíme v rámci preventivního screeningu ve 20. týdnu,“ informovala studenty doktorka Haywardová. „Toho gelu tam naneste trochu víc… Tak. Přístroj máme nastavený. Pustíme se do sondování… Co vidíte na monitoru?“
„Ehm,“ odkašlala si medička rozpačitě a mhouřila oči na zrnitý obraz. „Já vlastně nevím. Ale slyším dvoje ozvy. To je divné, ne? Přece to dítě nemá dvě srdce.“
Haywardová napočítala do pěti a zhluboka se nadechla.
„Kdybyste si prostudovala kartu, věděla byste, že pacientka neotěhotněla s Pánem času, nýbrž u ní probíhá vícečetná gravidita. Krom toho jsou to tři srdce, ne dvě.“
Stella se na vyšetřovacím lůžku štěkavě rozesmála.

Kameny tu padají, nic zvláštního.
Norman otočil hlavu jen náhodou. A viděl. Charlesova červená bunda.
Větší chlapec zmizel.
Normanovi na kratičký okamžik mu hlavou proběhla myšlenka, kterou vždycky popře.
Chtěl jsem být jedináček. Teď můžu mít klid!
Ale ani nedozněla a vrhl se ke srázu, rychle, ale opatrně.
Takhle přece ne!
Lavina se zastavila kousek pod okrajem. Charlesova hlava a jedna ruka trčí ven.
Je zticha, oči má otevřené.
Lano, dobře uvázat. Spustit se. Zachytit.
Táhnout!
Charles žije, cítí tep na jeho zápěstí.
„Tak mi pomoz!“
Dá do toho vše. Charles se probere a přidá své úsilí.
Dokážou to.
Spolu.

Voda jim šplouchala kolem ramen, jak seděli v měkkém bahýnku v meandrech mezi travou. Sledoval ji svýma malýma hnědýma očima a užíval si její vůni. Netušil, že i lidi ji považují za krásku: světlá srst, kulatá hlava, uši jako plyšové. 482 Brett, dáma, která ani po víc než pětadvaceti letech neztratila svůj šarm.
747 se k ní vrátil skoro omluvně. Pustil před ni zakousnutého lososa a nechal ji, ať si vybere to nejlepší. Umně stáhla rybí kůži a moudře na něj hleděla. Nevyčítala mu, že se bláznivě honil za jinou.
Když odložila zbytek ryby, ještě mu nechala játra a srdce.

„Tak co s vámi? Vyjmenujte nějaké párové orgány,” dává zkoušející poslední šanci.
„Plíce. Ledviny. Nadledvinky…”
Zkoušející brunátní, žíla na čele nabíhá.
Studentka se opraví: „Nadledviny! Srdce…”
„Srdce? Tak se uvidíme příště, kolegyně.”

...

Anatomická pitevna.
Zkoušející a medik, který studiu struktury lidského těla moc nedal.
„Co máme tady?”
Student nemá tušení. „Farynx. Teda larynx.”
„Tak farynx nebo larynx?”
Se sebevědomým výrazem prohlásí: „To je jedno, vždyť je to to samé.”
Má štěstí, že odchází po svých a neletí oknem.

...

Zkouška z dermatologie.
„A na melanom jako adjuvantní léčbu k excizi dáme…?”
„Chemoterapii.”
Všichni na potítku ztuhnou, zkoušející má hlavu v dlaních.