DMD č. 8. pro 8. 4. 2023. Téma: Namaluj mi svět

"Mistře Stevensi, císař si vás žádá."
Odložil jsem štětec a vydal se spletitými chodbami a zdobenými sály za sluhou. Když oznámil můj příchod, vešel jsem do bohatých komnat a v rukou nervózně mačkal svůj baret.
Císař stál u okna a tiše shlížel na město.

"Máme ve sbírkách málo krajinomaleb," po dlouhém tichu promluvil, stále hledíc z okna. "Namaluj nám nějaké."
"Samozřejmě Vaše Výsosti. A jaké si račte přát? Divokou krajinu nebo město?"

"Namaluj nám Prahu. Namaluj, jak se tu lidem žije. A taky Řím, tam jsi prý byl," vladař se ohlédl, aby viděl moje přikývnutí.

"Namaluj nám třeba celý svět."

„Domnívám se, že by výsledky terénních agentů mělo analyzovat víceoborové konsilium ...“

Edgecombeová přestala poslouchat. Možná kdyby to nebyla zrovna Weasley Grangerová, nepodlehla by nudě, ale averzí na nebelvírskou vševědku trpěla už od Bradavicích a ani deset let jí neubralo na intenzitě. Ještě dnes se ze spaní budí pocitem rašící vyrážky.

„... malovat svět ...“
O čem to ta Grangerová žvaní? Marietta jukla na poznámky zapsané bleskobrkem.
„Nemůžete na ně experimentálně sesílat kouzlo ZAPOMEŇ různé intenzity a pak jim malovat svět na růžovo pro vytvoření nových vzpomínek. Riskovali bychom poškození jejich mozku ...“

Koho to zajímá, než konsilium nalezne řešení, všechno půjde podle Marietty.

Namaluj mi svět, kde nikdo nebude sám.
Takový, kde se ten správný společník zjeví na požádání.
Namaluj mi svět, kde bude ticho.
Takový, kde nikdy nebude nouze o místa k rozjímání.
Namaluj mi svět, kde stačí požádat
a dostaneš tam všechno po čem srdce touží.
Namaluj mi svět, kde stačí řici ne
a nestane se nic, co svíralo by srdce.
Namaluj mi svět, bolesti zcela prostý.
Namaluj mi svět, kde dá se dobře žít.
Namaluj mi svět, plný a zároveň prázdný.
Namaluj mi svět, co nebude a bude.
Namaluj mi svět, kde všichni budou šťastní.
Má představivosti, proč to nedokážeš?

"Nevím, proč jsem si myslel, že budeš mít romantickou duši."

Sen se zamračil. John si začínal myslet, že jiný výraz neumí.

"Toto... není romantické?"

John se zahleděl na park před nimi. "Nic proti, ale když jsme si domluvili rande, nečekal jsem, že půjdeme krmit holuby. Jsi Pán všech snů, mohl bys namalovat nové světy, jaké nikdy nikdo neviděl... a my skončíme tady?"

Sen si povzdechl. "Jak si přeješ."

Ocitli se v rozkvetlé zahradě. Morfeus Johna uchopil za ruku a stáhl ho do trávy.

"Jsi drzý smrtelník," obvinil ho.

John se zazubil. "Ale tobě se to líbí... jen se nedělej."

"Možná."

"Vidíš ten kout tady? V něm bude pohovka. Velká a pohodlná. Tam se stulíme všichni čtyři pod jednu deku. A támhle? Tam dáme kytku. Vlastně dvě kytky! A na zem dáme koberec. Hebký a hřejivý. A do ložnice chci toaletní stolek se zrcadlem. A závěsy. A přehoz přes postel. Jo. Ten taky! A tady do jídelny, dáme veliký stůl. Obří abychom se sem vešli i s celou rodinou, až přijedou. No a tady si uděláme lenošící kout. Přesně tady na tom místě. A víš co? Tady na tu stěnu mi namaluješ celičký obří svět."
"Ehm, víš že kupujeme garsonku, že?"

Vznik kouzelného portrétu tvoří řada dokonale koordinovaných kroků. Jako první dá malíř obrazu kontury (poznámka: malířské nadání není nutné, ovšem nikoli nevýhodné). Alchymista a mistr formulí pak provedou extrakci hlasu, gest, pohybů tváře. S každým detailem roste věrnost předloze. Poslední krok je připojení vzpomínek z doby vzniku portrétu. Ty se do obrazu vmalují až po smrti.

Lucius Malfoy se probral v novém světě. Před sebou měl svou pracovnu. Jiný, mladší Lucius Malfoy nahlížel do portrétové chodby plné předků. Když v domě ani společnými silami neobjevil žádnou starší verzi sebe, došlo mu, že tu zatracenou cestu za mocí nejspíš pořádně zmatlal.

Zachmuřeně přehlédne bílé zdi. Před očima se na nich coby poněkud zašlém plátně odehrávají příběhy: vybledlá skvrna po obraze, který museli sundat, protože na babičku moc civěl, hrana odřená při stěhování nábytku, když zeť prohlásil, že ten gauč se tam samozřejmě vleze, kreativní výbuch voskovek, když se babička u hlídání vnoučat zapovídala se sousedkou. Jako archeolog odkrývá stopy životů, které plynou mezi těmito zdmi.
Přesně ví, co potřebují stěny i jejich majitelé.
Pokýve hlavou a zaboří štětku do barvy.
Nahlas říkají „bíle“, ale on slyší nevyřčenou prosbu: „Namaluj mi celý svět!“.
A on ho namaluje. Jako že se Hamouzek jmenuje.

„Sooo... Should we... talk about us?“
Ava didn't want to talk about them. She dreaded that conversation. But they just adopted a dog. His name was Bastard (not on paper, but in his heart). People don't get dogs together, unless they're a thing. Right?
„Us?“ Deborah stared at her from behind her reading glasses.
„Come on, don't play dumb.“
At that accusation Deborah put down her papers. Bad sign. Abort mission.
„Paint me a picture, Ava.“
Fuck. Fuck. Fuck. Fuck.
„Hypothetically, in another world, we are probably dating?“
Deborah chuckled, then raised her newspaper again. „You are terrible at worldpainting.“

Dědečkova rodina byla za jeho mládí docela chudá. Deset dětí ve stavení, otec opilec, a tak jediný jejich příjem zajišťovala maminka, trošku se starali ostatní příbuzní a postupně začaly pracovat nejstarší děti. Nikdy ale nebylo peněz nazbyt.
Teď, na stará kolena, je dědeček slušně zajištěn a nic mu nechybí, ale přesto škudlí, kde může, kdyby náhodou nouze znovu přišla.
Tedy, škudlil. Do té doby, než musel odjet na čtrnáct dní do lázní. Vrátil se někdo, kdo konečně objevil svou životní vášeň. Malování. Od onoho památného června se dědeček změnil. Na stará kolena zjistil, že existuje i něco jiného, než šetření.

Světlo dopadalo na plátno přesně v tom správném úhlu. Perfektní podmínky na práci.
Plátno ale nebylo dokonale bílé. Přes jeho střed se táhla linka tenká jako vlásek.
"Kdo to byl?" zeptal se Prótogenés obdivuje řemeslnou dokonalost té jediné čáry.
"Nějaký Appelés," špitla ustrašeně služka.
"Hmm, ať přijde," rozhodl malíř.
Netrvalo to dlouho.
Prótogenés si konkurenta změřil a pak nonšalantně načrtl druhou čáru pod tu první tak, že se skoro dotýkaly.
Jeho čára byla dokonale rovná a tenká jako pavučinka.
Prótogenés podal štětec vyzyvateli. Ten přikývl do neviditelného prostoru mezi čarami přimaloval třetí čáru.
Prótogenés natáhl k mladíkovi ruku. "Budeme přátelé."