Protego

Ráno jsem se probral. Unavený. S horečkou. Nic nezvyklého. Bylo po úplňku. Ležel jsem v posteli. Sám. Nebyl tam.

Bál jsem se. Věděl jsem, že se někam vydává s řádem. Co když se mu něco stalo?

Brzo mi Alexis přivedla mi Jamese. Živého a zdravého. Jen se ke mě nemohl dostat. Přišel o zrak.

První den jsme zůstali v posteli. Nabíral jsem síly. Další den jsem chtěl jít ven. Nechtěl. Nemělo to cenu prý.

Popsal sem mu jak, je venku. Jak kvetou květiny. Barvu každé z nich. Jak je tráva zelená. Jak je nebe modré. Vymaluju mu svět svými slovy.

Nádech. Začíná nový den.
Výdech. Slunce svítí, obloha bez mráčku.
Protáhnout na jednu stranu. Další den boje proti zlu.
Protáhnout na druhou stranu. Měla by si přečíst něco o tom novém případu.
Předklonit. A pak výslech. Jak ten asi bude probíhat? Dozví se něco?
Narovnat. Bude dnešek tím dnem, kdy se konečně posunou někam dál?
Pokrčit jednu nohu. Možná má Alexis v něčem pravdu.
Pokrčit druhou nohu. Možná je potřeba na to jít jinak. Netradičně.
Nádech. Copak ale může neuposlechnout rozkazu?
Výdech. Copak může jednat za zády nadřízených?
Poklusem v klus! Nebezpečné myšlenky. Raději se bude držet toho, co zná.

1. Kolik je v současné době kandidátů na ministra kouzel?
a) 4
b) 5
c) 6
d) 7

2. Kteří z kandidátů jsou v rodinném vztahu?
a) Eras a Matthias
b) Christopher a Dominic
c) Eras a Christopher
d) Dominic a Matthias

3. Co se stalo s posledním ministrem kouzel?
a) Odstoupil
b) Zemřel
c) Je v Azkabanu
d) Nic, končí mu vládní období

4. Kde proběhla předvolební debata?
a) v Dippetově sále
b) v atriu budovy ministerstva
c) u Sv. Munga
d) v Malfoy Manor

5. Zde vyjmenujte všechny kandidáty. Jméno i příjmení.

6. Koho budete volit Vy? (nepovinné)

„Já chci jet s tátou! Tatí, vezmi mě s sebou, prosííííím,“ chytá otce za nohu. Gaspard se snaží to malé živé závaží setřást. Už takhle jde pozdě, další zdržení si nemůže dovolit.
„Agnes, prosím…“ pohlédne na svou ženu, která hned přispěchá a táhne děvčátko od muže pryč.
„Buď opatrný, lásko, brzy se nám vrať.“

„Neplakej, Mario. Užijeme si spolu, pojď.“
Chytne děvčátko za ruku. Zůstaly jen ony dvě, zase. Někde v hloubi duše je za to ráda, ale malá touží po otci.
Natáhne plátno na zem, rozdělá barvy. Jejich oblíbená hra.
„Přidáme i třpytky?“
„Joooo!“

Ach ta upřímná dětská radost.

Jediné, co chtěl - volnost.
Jediné, co byl - utlačen.

Neměl vlastně na výběr. Všechno bylo přesně nalajnováno. I když se každý pokouší jít nějak, neví, že i to nějak, je v osnovách jeho života.

A teď stál na místě, které jej jako jediné na místě chránilo. Či to tak bral on sám. Vsugerovával si to do mysli. Bylo to dobře? Možná.

Chtěl to změnit, chtěl odejít, ukázat se světu, být, kde chce. Nemohl.
Za jak dlouho si jej toto utlačování na jednom místě vezme a on zblázní?

Netušil, mohl tipovat dny, týdny, měsíce, roky.

A přesto věděl, že se to blíží.

Cestoval jsem po světě. Chvíli jsem se cítil svobodně. I když povinnosti mě stále čekali. Oženit se a mít děti. Stát se hlavou rodu.

Pak jsem objevil Fénixe. Přidal se k nim. Seznámil se. Bojoval.

Změnil jsem se. Přišel jsem o něj. Zase ho získal zpět. Už jsem věděl, že nechci nic změnit. Že musím jít s pravdou ven.

"Jsem vlkodlak."

Otec se naštval. Už nemůžu mít děti. Byl jsem slaboch.

Teď přijde to těžší oznámení.
Naštve se ještě víc. Ale stačí jeden pohled, stisknutí ruky. Vím, že bych neměnil.

"...a jsem bisexuál. Miluju Jamese a chci s ním být."

Byla to jen malá holka. Takové malé štěně, které si užívalo života a nevědělo, co jí čeká v několika dalších letech.

Malovala si svět až moc ružově, ale do té doby, do svých šestnácti let se cítila svobodná. Nic jí kromě obyčejných starostí netrápilo.

Netrapily ji starosti ohledně manželství nebo jaké postavení ona i její rodina bude mít. Byla šťastná, že má okolo své blízké.

Matku i otce.

To však bylo teď pryč...

Nikdy si nemyslela, že by se tohle mohlo stát. Nikdy neuvažovala nad tím, že se jednou bude muset vdát bez lásky. Že možná přijde o svou svobodu.

Nikdy si tvou smrt nedokážu odpustit.

Slyšíš mě? Vysmíváš se mi?

Myslel jsem, že s tvojí smrtí moje utrpení skončí.

Neskončilo. Naopak je to horší. Tvé rány nyní nejsou na mém těle, ale na mé duši. Moje tělo může být svobodné, ale moje duše není a nebude.

Denně přemýšlím, jestli tohle byl tvůj záměr. Když jsem tě viděl naposledy, když jsem ti bral tvůj život, jen ses smál. Ještě jsi mě pobídl, abych neváhal.

Věděl jsi, že budu trpět dál? Věděl jsi, že jsi vyhrál? Než ti vyhasl život v očích, bylo tvou poslední myšlenkou to, že jsi mě porazil?

„Nikdo tě nebude akceptovat jako svobodnou ženu. Takový už je svět. Buď se tomu přizpůsobíš a vytěžíš z toho maximum, nebo budeš bojovat proti systému a nedostaneš nic.“

Ano, takový už je svět. Svět se ale občas mění, no ne? Právě teď jim všem před očima. Ale tohle jako kdyby stále zůstávalo zamrzlé v době kamenné.

Smířila se s tím, aspoň tedy navenek. Vdala se a dává si větší pozor, jakou tvář ukazuje okolí. Je manželkou, bude matkou, a vůbec její život nabral směr, v který nikdy nedoufala.

Zlatou klec teď zve domovem, ale nikdy nepřestane bojovat za svobodu volby.

Měl rád umění, ba jej i miloval. Dokázal nakreslit všechno možné a přesto to vkládal do šuplíku. Nemá zapotřebí, aby to spatřil svět, ne, on si to všechno nechá pro sebe.

Stejně měl jinou povinnost. Stál v první linii na válečné frontě, měl za úkol chránit nevinné, jít za správnou věc. Neměl právo na to vybrat si, co chce. Byl předurčen.

Nakonec přestal úplně. Už žádné nové do šuplíku pracovního stolu přes rok nepřidal. Ani se na ty staré nepodíval. Skončil.

Kromě toho měl přeci i jiné povinnosti. Dítě, přítelkyni, se kterou plánoval budoucnost, sociální život.

Umění se jednoduše vzdal.