DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

Viserys Targeryen nebyl hlupák.
Usmál se na své nejmladší vnouče a začal přítomným znovu vyprávět svůj příběh o hnědém hříběti, narozenému šedé klisně a černému hřebci. Předstíral, že přes rány způsobené Železným trůnem v zádech necítí zlostný a nevěřícný pohled Alicent.
Viserys Targeryen nebyl hlupák.
Pohladil chlapce po tmavých vlasech, tak nepodobným jeho stříblovlasým zákonným rodičům.
V hloubi duše věděl, že jeho historce ostatní nevěří. Nezáleželo na tom. Nepotřeboval jejich důvěru, pouze poslušnost.
Rhaenyra byla to jediné, co mu zbylo po jeho milované Aemmě.
Viserys Targeryen byl lhář, jehož slovo bylo něco víc než pravda: zákon.

(Viserys Targeryen byl hlupák.)

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Paní Vonásková si zálibně prohlížela upnuté svítivě zelené triko, které rozhodně neladilo se svítivě růžovými elastickými kalhotami, natož se svítivě oranžovými nátepníčky.
"Ty nátepníky mi přivezl synovec až z Hradce," podotkla spokojeně, a paní Havránková by musela pocházet z jiného prostoročasu, aby v tom neslyšela "heč"...
Dámy si v rukou srovnaly cvičební karimatky, opatrně se na sebe usmály, paní Havránková rozpačitě pokývla paní Vonáskové, protože sama nebyla dost na výši situace. Nebo si to spíše myslela.
Do vestibulu školy nahlédl guru Procházka. "Pojďte, dámy," vyzval je. Nátepníčky ignoroval, měla to být mentální gymnastika.

OK, nejsem tak velký pašák, jak jsem si myslel. Ano, jsem upír, takže mám sílu, vytrvalost a schopnosti větší než obyčejní lidé. Škoda že kolem mě najednou není mnoho obyčejných lidí.

Provokovat Denisu nebyl nejchytřejší plán. Je očividně schopná upírka, navíc ve svém domácím prostředí. Naproti tomu, já jsem sotva vylíhlé upíří mládě, které si jen obtížně uvědomuje meze svých schopností, unesené z domova, traumatizované ze smrti rodiny.

Když dopije drink z malých, lákavě vypadajících rybek… provokativně si utáhne šňůrky svých bikinek… elegantním saltem vyskočí z díry na palubu…

Mám zavřené oči a soustředím se. Zesílím. Brzy to taky dokážu!

Elita bojových bruslařů, ti co končili na stupních vítězů světového poháru, se vyznačovala flexibilitou. Všichni účastníci soutěže byli perfektní krasobruslaři a mistři bojových umění. O tom, kdo se dostane do finále, rozhodovalo, jak rychle dokázali mezi těmito polohami přepínat. Jak dovedli číst soupeře, mezi jeho útoky umístit všechny povinné prvky a využít jeho skoků k útoku. Jak dovedli číst porotu, zda právě teď ocení krásu a lehkost, nebo brutální úder. Jak dovedli číst fanoušky a využít jejich nadšení.
Rychle přepnout mezi úzkostí a odhodláním. Přátelstvím a soupeřením. Rivalitou a láskou.
Ten hlavní souboj se neodehrává na ledě, ale v hlavě.

Drablátko je prázdne. Počítadlo neúprosne ukazuje „Počet slov: 0“. Čo s tým?
Klikneme pravým myšidlom na tento nepekný nápis. Z menu vyberieme položku Preskúmať.
Klikneme na vysvietenú položku, kde sa píše <span id="wordcount">0</span>, pravým tlačidlom a zvolíme Upraviť ako HTML.
Otvorí sa okienko, kde môžeme písať. Pred nulu dopíšeme ešte jednu a pred to ešte jedničku.
Klikneme niekde vedľa do kódu.
A pod prázdnym políčkom Drabble sa hneď rosvieti nápis „Počet slov 100“.
Odošleme prázdne Drabble a v komentároch sa snažíme presvedčiť, že tam určite je sto slov, keď to tvrdilo počítadlo. To má predsa vždy pravdu.

Co to má ve svých kapsiškách? Co to má ve svých špinavých kapsiškách, Milášku? Ale to nás ve skutešnosti nezajímá.
Nás zajímá, kam jsme to dali. Jissstě. Ztratili jsme to? Ne. To ne. To by bylo strašné. Strašidelné. To se nestalo, nemohlo stát.

A co ono to má ve svých kapsiškách. Nemůžeme se soustředit, milášku, nemůžeme, musíme myslet, kde to je, kde to je…

prohráli jsme kvůli tomu hru. Skřet to vem, ale kde to je…
kde je Milášek? Bez něj je nám úzko. Čím dál víc.
Co to ve svých špinavých…
Miláška?
Miláška! To ne. To se nesmí stát.

"Co teď uděláme?" zeptala ses poprvé a mně naskočila automatika. Vymyslet program! Tak podívej, teď se nasnídáme, zapneme pračku, půjdeme na hřiště, uvaříme oběd...

"Co teď uděláme?" ptala ses od té doby několikrát denně a já zjistila, že z toho šílím. Že vážně vůbec nejsem plánovací člověk. Že mám chuť začít ječet, kdykoli s tím zase přijdeš.

"Co teď uděláme?" zeptala ses před týdnem.
Zhluboka jsem se nadechla.
"Cokoli budeme chtít."

Čekala jsem výbuch, atomovku, Hirošima hadr.
"Já si chci hrát s vláčkama," zamávalas mi a zmizela v pokoji.
A já zůstala tak, konsternovaná a o další imaginární balvan lehčí.

Sedíme na stromě. Dole přechází jelen, který toho času nebleje, ale aspoň už nás nehoní. Kdybyste se mě ptali, jak jsme se tak vysoko dostaly, tak netuším.
„Myslím, že se ho budeš muset zbavit,“ prohlásí zadumaně Gwen. „Je tu nepohodlně.“
„Jak si představuješ, že to udělám?“
„Zapojíš svůj... gymnastickej talent...“
„Gwen, já nemám žádnej gymnastickej talent!“
„Jseš Mary Sue, musíš mít gymnastickej talent. Na to jsou zákony, vymyslela sis to, tak se snaž!“ předvádí Gwen mentální veletoče, až se mi točí mozek.
„A jak si to představuješ přesně?“
„Normálně, chytneš ho za parohy, naskočíš a hotovo.“
„Jsem snad hajnej Robátko?“

„Yachiru…“
„Kapitánko Unohano…“
„Retsu.“
Černovlasá kapitánka léčitelské divize vzala do ruky cvičnou katanu. Nestávalo se často, aby ji někdo viděl se zbraní, natož při tréninku. Svoji touhu po zabíjení držela v tajnosti, stejně tak svou minulost. Kdysi byla kriminálnicí, užívala si prolitou krev.
Pevněji sevřela katanu, zavřela oči. Začala se pohybovat, každý pohyb i máchnutí bylo jistější.
„Kapitánko Unohano?“
Neslyšela dveře, řídila se hlasem.
Rychlý pohyb vpřed nečekal.
Otevřela oči, dřevěná čepel se opírala o krk narušitele, jejího kolegy.
„Je svolaná porada, Retsu.“
„Hned jdu,“ odložila zbraň.
„Zkus se zaměřit i na mentální gymnastiku, nejen fyzickou,“ neodpustil si komentář.
„Zajisté.“

„Doufám, že práce na hradě pokračují podle plánu,“ pronesl Dobrohost z Ronšperka a pohlédl na svého purkrabího Leška. „Už se chci odstěhovat z týhle díry. Koneckonců, ty na Herštejně budeš mít pohodlný bydlení pro sebe i svou rodinu.“
„Práce pokračují dobře, pane,“ odpověděl tázaný. Chybí pár maličkostí, hradní kaple
nebo ….“
„Bez kaple se obejdeme. Kdo bude chtít, může v neděli zajít na mši do Vranova,“ zachechtal se hradní pán. „Aspoň se projde.“
„Chybí taky šatlava, milosti,“ ozvalo se tiše.
„Ta je důležitá. Jedna cela bude mít, na rozdíl od zbývajících, otvírání zevnitř. No co kdyby do ní zavřeli mě?“