DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

Cizinec ukrytý za tmavými brýlemi vstoupil do Lhotky. I pro Ondřeje to bylo překvapení.
„Michale, co tady děláš?“
„Přišel jsem tě zachránit. Přece tě nenechám napospas vesnici. Někam si vyjedeme. Ale nejdřív zajdeme na kafe, pojď.“
Usedli na zahrádku na náměstí. Servírka zvědavě pokukovala.
Michal jen jeho uším zašeptal: „Myslím, že je načase, aby se tu o tobě všichni dozvěděli pravdu, a hlavně pan farář.“
Polibek byl spíš demonstrací moci než projevem něhy.
Všichni se dívali. A Ondřej chtěl, aby se dívali – na něj s tímhle nádherným, záhadným cizincem, který měl pár prvních zralých vrásek a auto se stahovací střechou.

Pravda? Pravda je takova, ze se letos potacim. Proste vsude. Plavu, placam se, potapim se do mozkove mlhy, mozna ve mne ten nas novodoby mor zanechal nejake to poskozeni mozku, neni energie, neni motivace se kamkoliv pohnout, jen tak prokluzuju tydnem za tydnem, a barvy jsou jak vyhled z kancelare za destivyho dne, A az v pulce jsem si vsimnul, ze pisu bez diakritiky. A neni to jedno, Antone Pavlovici? Ani nevim, jestli je takovyhle psani vubec koser. Popravde nevim, proc pisu dal. Mel bych psat hlavne pro sebe, ale stejne porad koukam, jestli nahodou nekdo neco nekam nekdy nepripise.

Pravda se prý ukrývá v srdci.
Podle mě se většinou ukrývá v kanceláři, kde musím zaklepat, když něco chci.
Kancelář bývá plná Pravdy.
"Je to úplně v...!"
"Přišlo málo lidí."
"Vy si myslíte, že na tohlecto mám teďka čas?!"
Tak zaklepu, protože chci vozejček a člověka s klíčem ke služebnímu výtahu.
Nečekám nic míň než Pravdu. Bude nepříjemná? Teda, nepříjemný?
Ale zlořečený je ten, kdo pro skývu chleba opustí Pravdu, řekl Jan Hus.
Odvahu, Elluš. Odvahu!
Dveře se otevřou a v nich stojí Vašek. Usmívá se, obejme mě, dostanu vozejček.
Jsou různé verze Pravdy. Třeba ta moje - a ta vaše.

Alecto Carrowová nebyla dobrá učitelka, co jí scházelo na znalostech doháněla nadšením. Studium mudlů v jejím podání bylo pro většinu žáků nestravitelné, učila, že mudlové jsou zlí a špinaví a touží kouzelníky připravit o život.

Po čtvrthodinovém výkladu toho měl Neville plné zuby, a přestože Alectiny hodiny byly povinné, rozhodl se odejít.

„Co si myslíte, že děláte, Longbottome!?“
„Evidentně odcházím!“
„Sedněte si!“
„Tuhle snůšku lží už nebudu poslouchat ani minutu!“
Neville vyrazil ke dveřím, ale v půli cesty ho zastavila kletba: „Impérius! Sednout!“
Zakázanému prokletí nedokázal vzdorovat.

„Pán Zla rozhoduje o tom, co je pravda a co se budete učit!“

Technik jízdy k vám jednou za čtvrt roku nastoupí tak, abyste si ho ideálně vůbec nevšimli, zaleze na místo, odkud má perfektní výhled na vás i na okolní dění, a hodnotí váš styl jízdy, dodržování předpisů a chování k cestujícím.
Zrovna nedávno přišel Rudovi. Svezl se ze Synkáče na Podbabu a zaťukal na kabinu.
Ruda shodil nohy z panelu, pustil rohlík se salámem, vypnul rádio, dopnul košili a otevřel.
„Ty vole, jsem tě dneska vůbec nečekal!“
„Vidím,“ zasmál se Jarda. „Jinak bys jel líp?“
„Pravdu? Ne. Akorát ten rohlajs bych možná nechal v báglu.“
„Na to sere pes. Jezdíš dobře.“

Ve svícnu hořela jediná svíčka, venku už byla úplná tma. Lydie přestala hrát o chvíli dříve než on. Hrál se zavřenýma očima, po paměti, plně ponořený do hudby. Nechal doznít poslední tón, teprve pak se na ni podíval.
„Proč jste přestala?“ tázal se polohlasem.
„Protože přišel čas pokládat otázky. A chtít odpovědi. Bez lhaní a vytáček. Dlužíte mi to.“
„Nejspíš máte pravdu,“ uznal.
„Riskuji kvůli vám dobrou pověst. Den za dnem čekám, kdy se po městě začnou šířit klepy.“
Jemně se pousmál. „Už mnohokrát jsem vám říkal, že se nemusíte bát. Nikdo nás neviděl a nikdo nás spolu samotné neuvidí.“

Doktor stál před tabulí. „Otázka. Jaká síla vás mohla přenést do jiného vesmíru? Uvažujte.“
Ticho.
„Ech, řekněte něco!“
„Nepřátelský ovátor?“ navrhl Dutošvarc.
„Nebo magie…“ podotkl Jack Sparrow.
Deidara převrátil oči. „Nevím… Časoprostorová technika?“
Škrabot křídy. Psaní. Rázný škrt.
„Chyba, chyba, chyba. U vás možná dominují, ale nemyslím, že dokážou natrhnout Prázdnotu a rozpoutat chaos v samotném jádru bytí. Pravda leží jinde. Musíme hledat.“
Z hlubin Tardis vyhrabal jakýsi přístroj.
„Památka z domova. Přistupte.“
„Proč?“
„Prošli jste chaosem. Nesete stopy. Když vás připojím na centrální rozhraní
a naskenuji vaše dimenzionální otisky, můžu vytvořit pátrací program.“
„Je to bezpečné?“
„Nevím.“
„Ale…“
„Začneme!“

Přecházel takhle jednou odpoledne pan Pravda přes ulici a spokojeně se rozhlížel. Sluníčko svítilo a hřálo, obloha modrala, větřík čechral vlasy.
Jenomže hned za rohem potkal tetku Lež, chovající malou Nenávist. Když se jí zeptal, jak se má, žlučovitě odvětila, že jak by se asi tak mohla mít, když je tak ošklivé počasí, zima a lezavo. Pan Pravda se rozhodl, že v této konverzaci nebude dál pokračovat, a odkráčel svižným krokem, maje schůzku s Láskou. Čekala na něj.

O čem je tenhle příběh? O tom, že některé alegorie jsou úplně obyčejné, některé jevy úplně jasné, a některá rozhodnutí úplně snadná.

Jako když skočíš do ledové vody.
Vyrazí ti dech. Bolí a bodá.
Ale vždycky se vynoříš.
Zpátky na pevné zemi ucítíš, jak se ti rozproudila krev. Jak se ti žene do tváří. Svět se zostří a ty máš znovu sílu mu čelit.

"Proč myslíš, že mě s vámi Elrond poslal?"
"Asi ne hlídat mu syny."
"Protože věděl, že mě budeš potřebovat."
"K čemu?"
"Jako někoho, kdo ti porozumí."
"Vždyť mě neznáš."
"Nu, ano, nejlépe znám sebe. Pocházím z města, které zničila zrada toho, komu jsem chtěl věřit. Stál jsem tváří v tvář smrti. Změnila mě..."
"Jak?"
"Vždyť to sama víš."

Sedm dní a sedm let nevyřčených slov vytryskne jak řeka z protržené přehrady.

Nevyslovené výčitky. Zastíraný hněv.

"Zrazuješ Sychravo."

"Sychravo zradilo první."

"Skrývala ses mi."

"Opustil jsi mě."

"Obětovala bys mého syna."

"Ty svou dceru. Nakonec jste obětovali mě."

"Tak proč je nezachráníš?" zakřičí Martin.
Odpovědět nedokážu.

Protože jsem selhala. Protože nejsem dost dobrá.

Poslední nevyřčená pravda, bez které nepochopí, oč žádá.

Obracím se k Markétě - ona ví. Ona pochopí - musí!

Jenže Markéta zmizela - a moje hůl též.

Než se vzpamatuji, podává mi Martin šípkový věnec sňatý z hřebíku, tvář poznamenanou stejným odhodláním jako já.
"Připrav se. Já osedlám koně."