Země zaslíbená

12. srpna 1947
Tátovy narozeniny. S maminkou vzpomínáme. Jen Pánbůh ví, kde je mu konec a jestli vůbec ještě žije. Říkají, že naděje umírá poslední, ale ta nejistota je strašná.

Čím dál častěji uvažuji o odchodu, máti je zásadně proti. Má pravdu, že když odejdeme, s otcem už se těžko kdy shledáme. Ale přestávám věřit a bojím se strávit život čekáním.

Ráno jsem přišel o kontingent mléka kvůli nějakým spravedlivým. Navíc mě po jejich zásahu viděla V. Teď ví, že jí nemůžu dát nic, ani tu trochu ochrany. Nešť, beztak to nemělo budoucnost.

Ale byla moc milá. Bože, já bych...!

V potoce se válela převržená konev a barvila proud do bíla. Veruna neuměla číst v knihách, ale příběh vydupaný bagančaty do rozbahněného břehu přečetla jediným pohledem.

Joachim ležel o kus dál. Podobný obrázek už kdysi viděla a srdce se jí v hrudi utáhlo o dva závity.

Padla na kolena, mokré vlasy mu shrnula z očí. Když začal kašlat, málem se rozesmála úlevou.

Bez rozmýšlení si sundala šátek, aby si mohl otřít tvář, jenomže zapomněla, že nemá cop, takže se jí vlasy rozstřapatily všude. Zvedl dlaň, jeden pramínek zachytil mezi prsty.

Manžeta košile se mu vyhrnula a odhalila řetízek vytetovaných číslic.

"Helemese, kdopak je tady. Nějak sis přivstal, fašoune!"

"Nevíš, že do sedmi nesmíš vystrčit čumák z baráku?!"

"Jestlipak sis stihnul umejt ksicht?"

"Depak, hoši, árijci se nemejou, ty sou čistý vod přírody!"

"Spíš maj na rukách tolik špíny, že by to ze sebe nesmyli ani do soudnýho dne."

"Ale zkusit to můžem. Když ho pořádně namočíme, třeba to pustí."

"Ale, ale, snad sis neloknul, hošánku?"

"Měl bys nám bejt vděčnej. Teďkonc ti už nemůžou nadávat, že máš hubu nevymáchanou!"

"Máš stěstí, že jsme dneska v dobrý náladě. Ještě jednou tě načapáme a porajzuješ přes hranici."

"Nebo rovnou k pekelný bráně!"

Dívce z plakátu ten účes ohromně slušel: módní vlny jí splývaly k ramenům jako závoj.

I Veruně ten účes slušel, aspoň si to myslela. "Celá jste rozkvetla," lichotila jí frizérka a ona tomu v tu chvíli věřila.

Když vystoupila z autobusu, už si tak jistá nebyla. Najednou si připadala nemístně. Příliš městsky, příliš... frivolně. Radši si zase uvázala šátek. U potoka vlny ulízla mokrýma rukama a nešťastně se je pokusila svázat do hladkých copů. Marně.

Hromobití doma ji nepřekvapilo. Babička se křižovala, otec ji uhodil.

V noci nespala a dumala, jestli si má zítra na cestu s mlékem šátek sundat.

Zastavili na kraji pole, klasy jemně šelestily v ranním vánku.
Poklekli a otec požádal o požehnání.
Potom nápřah a první náruč pokosu klesla k zemi.
Za otcem jako další žnec v řadě trochu nejistě vykročila Veruna. A pak už nikdo. Jen babička a děti s povřísly.

Krok za krokem, nápřah za nápřahem, hřbet zkřivený a dlaně rozedřené do krve. A jako sůl v ráně vzpomínka na žatvu doma v Karpatech, na dlouhou řadu mravenců ženců postupujících polem, na odebíračky za nimi, na písničky a smích.

Z úvah ji vytrhlo zakašlání. Na mezi smutný mládenec ukazoval kosou na žito: "Darf ich?"

Zvony odvezené za války se nevrátily, dřevěné světici po tváři stéká slza. Na stěnách mapy dalekých krajů s kontinenty, které se týden od týdne zvětšují, vysílají do zšedlého moře úzké temně zelené kosy.

I tentotrát tu byli sami. Jen oni a smutný mládenec se svou matkou.

"Grýsgot," pokývla a uhla očima.
"Posdraf panbuch," usmál se mládenec.
Sedli si přes uličku.

"Dejte si na ně pozor," šeptal otci spiklenecky při loučení Velebný pán. "Jsou to Němci. Však víte, můžou se mstít."

Kraj, kde jeden druhému nevěří.
Kde lidé mají k sobě i Bohu daleko. Mnohem dál než chtěli.

Kraj Bohem zapomenutý.

Z údolí stoupá mlha, valí se po louce jako příboj. Nad protější strání se prodral první paprsek slunce. Na zápraží čeká na zmoru chleba nakrájený na kousky.

Než Veruna zajde do chléva, zazdá se jí, že koutkem oka zahlédla pohyb. Trhne tím směrem hlavou - nikde nikdo, jen z lesa vřískne právě probuzený pták.

Po dojení Veruna naloží konev s mlékem na záda a vydá se do vsi odevzdat dodávku. Brodí se mokrou trávou, rosa studí do holých lýtek.

U křížku potká mládence se smutnýma očima. Už se viděli, ale dneska se na ni poprvé usměje.

Veruně je najednou do skoku.

V noci se Veruně zdálo, že běží o život.

Věděla, že musí být rychlá, mnohem rychlejší než je, ale stěží dokázala zvednout nohy ze země, zoufale je táhla prachem.

Uvědomila si, že to je sen, chtěla otevřít oči: nešlo to, snažila se nadechnout: marně. Na hrudi tíha, srdce bušilo zběsile: zmo-ra.

Pak najednou všechno přešlo. Posadila se, lapala po dechu a vymrkávala slzy. Tentokrát ji zmora neudusila, jenže jednou..., jednou se Veruně nepodaří nadechnout včas.

"Nech mě být, zmoro," řekla odhodlaně do tmy, "nech mě a já ti zítra dám chleba."

Škoda chleba, ale ve spárech zmory se probudit nechceš.

"Povidám ti, Mařka, těmadle vočima jsem to viděla! Ty krásný dubový prkna z podlahy vytrhali a místo nich maj jenom udusanej jíl, jak jsou z těch svejch kotárů zvyklý."

"Třeba to sežrala dřevomorka," navrhne Mařka nejistě.

"Houby sežrala! Kde by se tam vzala?!"

"Nebo červotoč...," pokračuje Marie ve hře na ďáblova advokáta, ale Blažena už veksluje na jinou kolej.

"A jak se na mě ta holka koukala! Jak kdyby mě chtěla uřknout. Ani za chleba nepoděkovala a přitom nemaj co do huby. Marjá, že vona mě uřkla!?"

"Přece bys na takový pohádky nevěříla.."

"Já ne," ohradí se, "ale vona jo!"

"Pozdrav Pánbůh," usmála se Veruna na návštěvnici.

"Jo, až na věky." Ženská zamávala půlkou bochníku a položila ho na ubrus. "Přinesla jsem vám něco do začátku."

Veruna zděšeně sledovala, jak se chleba kolíbá na bříšku. Každý ví, že to přináší neštěstí. Přiskočila a rychle ho převrátila na záda, jenže se ukázalo, že pečením popraskal, takže je čeká nezdar.

"Srdce se na něj směje." Ženská natočila zálibně bochník řezem ke dveřím. Ve Veruně hrklo potřetí, protože tak utíká štěstí z domu.

Pak si všimla, že je pecen ukrojený křivě, a to potom jde všechno šejdrem.

Bylo jasné, že je navštívila bosorka.