DMD č. 18. pro 18. 4. 2020. Téma: Sázka na smrt

Lucius Malfoy miloval pozornost, v čele stolu se mu tedy sedělo více než pohodlně. Očekávání jeho „kolegů“ (ve skutečnosti lidí, kterých se zbaví, jak jen to bude možné) se dalo krájet. Ještě chvilka dramatického ticha...
„Pánové,“ (jediná dáma byla v nedobrovolné izolaci) „jak všichni víte, ministr věří té absurdní věštbě a to hraje v náš prospěch. Sami určíme, kdy se odehraje její rozuzlení – podpálit věž nemůže být lehčí. Až bude ztrácet čas tím děckem, přijde naše šance.“
„A to dítě?“
„Jestli přežije, dobře pro něj. Osobně ale sázím spíš na druhou možnost. Není nic lepšího než vládnout po vrahovi dětí.“

Jak dlouho vydržíš?
Jak dlouho vydržíš tady? Jak dlouho vydržíš tohle?
Moc dlouho ne, protože jsi slabá. Vidíme to na tobě, že jsi slabá.
Umřeš tu.
Vojáci se sázeli, komu se podaří zastihnout ji samotnou. Podařilo se to dvěma, na chvíli. Pak přišli jeden o ruku, druhý o krk.
Cink.
Skřeti se sázeli, kolik chlapů čarodějka ještě zařízne, než se jí začnou konečně pořádně bát.
Cink.
Velitelé se sázeli... Nenápadně... Kdo se vrátí z ochozu.
Ne ona. Určitě ne elfská čarodějnice. Ta poletí dolů.
Vrátila se. Přece slíbila, že přežije.
Cink.
Nevěděli, co všechno v ní umřelo, aby mohla žít.

Vyjeli jsme si na vyjížďku.
Ona usnula a já teď řídím ospalý a unavený.
Město je na obzoru.
Vlna prachu zacinkala o čelní sklo.
Motor se vypnul.
"Co je?" probudila se.
"Nevím, teď to chcíplo."
Náhle se motor sám nastartoval a auto prudce vyrazilo vpřed.
"Co blázníš!?" vykřikla.
"Ale to neřídím já!" křičím na oplátku.
Auto se žene vpřed.
Vjíždíme do města.
Ona křičí.
Já křičím.
Motor řve.
"Zpomal!"
"Nejde to!"
Na semaforu skáče červená.
Vjíždíme do křižovatky.
Slyším troubení.
A ona brečí:
"Tohle nepřežijeme!"
Chtěl bych říct něco, co by ji uklidnilo...
Ale křičím jen:
"Tak to se vsaď!"

V hospodě u piva proti sobě sedí dva muži, tiše hovoří a snaží se nevnímat hlasatele v rádiu hovořícího protivnou němčinou.

"Tak co říkáš? Půjdeš s námi?

"Rád bych si to shrnul. Mohu?"

"Povídej"

"Když půjdu s vámi a chytí nás na hranicích, tak nás zastřelí. Když to ale zvládneme a dostaneme se až do Záhřebu, tak budeme pokračovat do Francie a pak budeme bojovat a to asi taky nepřežijeme..."

"Jsi přeci voják."

"Ještě jsem nedokončil. Když tu ale zůstanu, určitě mě zatknou a to jistě nepřežiji.

"Takže?"

"Samozřejmě, že jdu s vámi. To je alespoň nějaká šance na život.

Nechali Stilgara spát, užili si zbytek noci a ráno zjistili, že jsou fremeni ještě odvážnější, než se večer zdálo. Naíbové totiž rozhodli, že plánovaný nájezd na nedalekou základnu harkonnenských vojáků navzdory kocovině přeci jen provedou, a jakmile poklidili těch pár nevysvětlitelně přítomných dopravních kuželů, šli se všichni oblékat a vybavit arzenálem přítele Ricka. Netrvalo dlouho a ze síče vycházel zástup odhodlaných bojovníků, s vycházejícím sluncem v zádech a jen trochou zbytkového alkoholu v žilách.

„Sto ku jedný, že všichni zhebnou,“ konstatoval Rick ležérně, jak se tak za nimi koukal, a Edvin nemohl nesouhlasit.
Přesto popadl filtršaty a vyrazil za nimi.

“Hej, Wilsone!” vrazil House do Jamesovy kanceláře.
“Mám pacientku, která brzo umře. Sázíme se, kdy přesně. Foreman říká za dva dny, Chase týden. Cameronové to přijde nelidské. Já myslím, že je do zítřka po ní. Vsadíš si taky?”
Mezi řečí se se škodolibým úsměvem dobelhal k pohovce a svalil se na ni.
Wilson seděl za svým stolem se sepjatýma rukama.
“Teď si děláš legraci, že?” zeptal se unaveně, přesto však s mírným podezřením.
House se zašklebil: “No jasně, nejsem psychopat. Mám podezření na tumor v plicích. Potřebuju onkologa.”
Doktor Wilson odevzdaně vstal: “S tím psychopatem bych si nebyl tak jistý.”

Myška je malá, roztomilá a dobře přenosná. Lasice ji chytil v Gerasdanu a teď cestuje s nimi.
Auto je malé, cesta dlouhá. Chumelí. Kazatel řídí, stěrače stírají vlhký sníh. Kopr laboruje s ovládacími prvky topení.
Vzadu, kam topení zepředu nedosáhne, sedí Terej s Lasicem, deku na klíně. Probíhá zábava.
„Myšičkaaaa...“
„Já říkám, že je po ní během pěti minut. Za chvilku jsme v hraničním pásmu.“
„Ba ne, ta vydrží až do Zóny. Pět liber na to.“
Auto prudce zastaví. Zadní dveře se otevřou a dovnitř vtrhne vítr, sníh a Kazatel.
Zabaví myš a vypustí ji do trsů trávy.
Do bezpečí.

Na oltáři hořely zbytky beránka.
Ve strouze pod ní se srážela krev.
Dým stoupal k nebi a dával naději.
Voda naposledy zazurčela ze džbánu do umyvadla.
Kapky na pozvednutých rukou se zaleskly v ranním slunci jako démanty.
Rolničky na třásních oděvu se rozezvonily do kroku.
Trocha radosti a odlehčení v jinak vážném a těžkém ránu.
Tiché shromáždění zadrželo snad i tlukot vlastních srdcí, když zašustil závěs, který se otevíral právě jen jednou do roka.
Několik mužů se připlížilo k provazu, který se táhl po zemi od veleknězova pasu.
Skoro omluvně. Vždyť jich zatím nikdy nebylo potřeba.
Hospodin zatím vždycky odpustil.

„Pojď se vsadit,“ navrhla první s úsměvem.
„Jako o co?“ odpověděla bez špetky zájmu druhá. Neměla náladu na sázky! Ani na hry. Ani na dobrodružství. A vlastně ani na nic jiného. Ale byla tu už dlouho. Čas tu běžel jinak, to jistě, ale přišlo jí to jako roky. Roky v jedné pitomé frontě!
„Že se sem vrátím později než ty.“
Přikývla. Vlastně proč ne.
„O co?“
„Pustíš mě pak ve frontě před sebe.“
Přikývla podruhé a obrátila se zpět. Řada byla nekonečná - pro každého představovala vidinu tepla a pravidelné stravy. Zájem o reinkarnaci do želvy zelenavé byl toho roku obrovský.

Dotek osamění
jako studená stužka ovíjející se kolem krku
pohled do prázdna, holé nitro
jen tikot hodin naplňuje tok času
A stará fotografie ztracené zahrady,
dávných časů, dávných minulostí
a lásek
Vyvolá slzy naplňující všechny současné smutky
jen tiše sedím a nechávám se nést
melodií
občas probleskne myšlenka na nicotu
ale takovou sázku nelze vyhrát
Vůně odcizení
připomene dotek teplého těla,
jak je to dávno, co to bylo přítomností
jen otisk zapomenuté vzpomínky
Touha po pohlazení
něhou
obklopení láskou a starostí
Tichý vzlykot po cestě jiných
Vzít se za ruku a vpíjet se do momentu propojení
Je to dlouho pryč