Téma č. 00 - Došly kolíčky

Sobota sedmého května, něco po půl jedenácté večer. Nevíra, pláč, vztek. Únava. Ta hlavně.
Celý den byla na nohou, nestihla se ani napít.
„Můžete se vyjádřit?“
Klesne na sedačku.
Srdce jí prudce buší, hlava se motá. Z nepřeberného chaosu myšlenek vystupuje jedna, více než nevhodná: Kolíčky tentokrát nejspíš potřebovat nebudu - košile vyvázla bez poskvrnky. Na rozdíl od hlavy.
A za ní další a další. Musí zavolat dětem, zařídit pohřeb, zajistit nový byt. Sehnat vhodný smuteční oděv. Poskytnout nějaké rozhovory. Truchlit okázale, nikoli opravdově. Zhroutit se až doma. Až potom. Po pohřbu, po volbách... před soudem.

Atentát na prezidenta se zdařil.

Tentokrát to vypadalo skutečně na výbornou. Počasí vyhovující. Na nic důležitého nezapomněl.

Dnes se to podaří.

První úseky pokořil výjimečně rychle, zdálo se to spíš jako procházka. Postupoval stále vzhůru, a ještě výš, metr za metrem, sice stále trochu pomaleji, jak byl terén čím dál tím těžší, ale pořád v dobrém tempu. Předposlední a poslední část bude nejtěžší.

Po krátkém odpočinku se pustil vzhůru. Každý krok řádně zabezpečený, každý úchyt pevný a stabilní. Po namáhavé půlhodině na něj čekal poslední, kolmý dvoumetrový úsek. Poslední úchyt. Zkušenýma očima prohlédl stěnu a vybral vhodnou spáru.

Sáhl do kapsy pro kolík...

Byla prázdná.

„Kde jsou ty zatracený kolíčky!“ zuřil Robin a vyhazoval ze svého vaku věci na zem.

„Nechceš mu říct, že je ráno hodil do tvého vaku?“ zeptal se Sandrik Bretta.

Ten jen mlčky zavrtěl hlavou a s potuteleným úsměvem sledoval mladého muže, jak v něm narůstá vztek. Sandrik na něj dál nenaléhal a raději se dal do rozdělávání ohně, aby se mohli všichni prohřát.

„Já na to kašlu. Vracíme se zpátky domů!“ vykřikl Robin a odhodil prázdný vak.

„Říkal jsem, že nevydržíš ani týden a budeš chtít zpátky,“ zasmál se Brett, sáhl do svého vaku a hodil Robinovi váček s kolíčky.

Hlouček zvědavců za plotem mlčky pozoroval odjezd černého auta.
Mladá žena okázale vzlykala: „Chudák tchyně, říkala jsem jí, maminko, já to prádlo pověsím, nedřete se, ale ona si nedala říct. Zamotala se do prostěradla a uškrtila se. Co řekne manžel?“
Pár kousků prádla přehozených přes šňůru, jedna utěrka odfouknutá větrem k plotu mezi astry… Nikdo by nečekal, že se malá zahrádka u předměstského domku stane dějištěm tak tragické události.
„Tak pojďte, sepíšeme to u nás,“ uzavřel policista.
Na odchodu ho zadržela blondýnka v černých šatech:
„Ona starou paní zabila. Prádlo jen naaranžovala. Ale nedošlo jí, že musí přinést i kolíčky.“

„Takže dohodnuto, moje po támhletu mez, ostatní tvoje. Tak si to vykolíkujeme.“
„A hrome, došly kolíky.“
„Hm, tos jich nemohl připravit víc? Jako vždycky.“
„A ty máš?“
„No, nemám. A co, je to jedno, kolíky nepotřebujeme.“

* * *

„Hele, to pole je přece moje!“
„Kdepak, moje!“
„Řeklo se půl napůl!“
„Tohle je půl!“
„Není, máš víc!“
„Nemám! A vůbec, jsem starší. Mám právo na víc.“
„Ale otec chtěl, aby…
„Žádné opravdové pořízení neudělal! A takovémuhle nemehlu by určitě nedal půlku!“

* * *

Takže před soud, myslel si starší bratr. No co, kněžna je ženská, to půjde snadno. A kdyby ne, však už jí ukážu.

"Já se na to můžu..." zakvílela Kristýna a cumlala si palec.
"Co se zase...?" Lenka vystrčila ze stanu zarudlý obličej.
"Já na tom dělám, já na tom makám," mumlala Kristýna s palcem v puse a znovu se pokusila najít šňůru, kterážto mezitím samozřejmě uletěla a provokativně plápolala ve větru.
"Makej rychleji, já už to neudrží. Nemám dispozice k tomu být stanovou tyčkou." Hlava zmizela v útrobách lehce zatuchlého modrého plátna. Další poryv větru stanem nebezpečně zamával a Kristýna začala znovu nadávat.
"Co je to tentokrát?" zahuhlal obsah stanu.
"Máme problém, asi spíme pod širákem. Došly nám všechny kolíčky."
"A sakra..."

„Nebudeme je ždímat, slunce je krásně vybělí.“
Moje zbrusu nová tchýně poletuje po zahradě a věší na dlouhé šňůry čerstvě vyvařené pleny. Chodím za ní pomalu, ztěžka, mám pocit, že jsem jedno velké břicho. Termín porodu se blíží, vedro mě vysiluje, jsem ráda, že se nemusím shýbat a natahovat. I když, možná by mi to pomohlo…
„Došly mi kolíky,“ vytrhne mě z rozjímání hlas. „Dojdi do prádelky, jsou tam někde klubny, tak je prosím dones.“
Připadám si jako dítě, poslané do lékárny pro semtele. „Nevím, co jsou to klubny,“ přiznám.
Tchýně se rozesměje. „Klamerky přece!“
Jo klamerky! Že neřekla hned!

Došly roušky. Došly respirátory. Došla mouka. Došly těstoviny. Došel olej. Došla rýže. Došla dezinfekce. Došel toaletní papír.
Jsem příznivcem rozumné paniky, a tak mne docela těší, že si lidé jsou ochotni udělat zásoby a v případě potřeby sedět spořádaně doma. Navíc teď není problém regály do druhého dne naplnit.
Včera ale přišel táta s tím, že v obchodě došel česnek.
A dnes zapnu počítač a dozvídám se, že došly kolíky.
Běda, zdá se, že se nám ta epidemie obrací poněkud nečekaným směrem.
(Doufám, že až dojde stříbro, svěcená voda, křídy, růžence a zrcadla, tak alespoň slunečního svitu bude stále dost).

„Kolíček. Kol líček. Kolem líček? Víček? Asi řasy. Řasy došly.“
„Cože? Včera jsem je kupoval.“
„No jo, došly. Tak to asi suši jen tak nebude…“
„Ale sušička už skončila, asi před hodinou. Hlavně to prádlo brzo vyndej! Jak je to dlouho, co jsme prali?“
„Asi týden.“ Přistoupila, zlehka ho pohladila po tváři. „Ta rána se ti po té rvačce ještě nezahojila.“
„Rána. Zrána. Zrála,“ usmál se. Trochu rozpustile. „A pak vykvetla. Květina. A byla už navždy jediná.“
„Vážně?“
„Vážně nevážně. Nevím, snad. Moc bych si to přál.“
Ani jeden z nich už se nesmál. „To já taky.“
„Vezmeš si mě?“

Jakou to má výhodu,
kolíček na vývodu?
Čeho? Moči nebo myšlenek?
Jsi podobný kojenci, co kálí do plenek.
Místo bulíků pověsili na nos kolíček,
pořádně fouknout je prý malíček.
Zdálo se, že máš plíce úplně splasklé
stejně jako sebevědomí rozpláclé na skle.
Foukals jako zběsilý na spirometrii,
a zcela bez síly kašlal na symetrii
a obsah plic.
Čeho chceš nejvíc?
Životem jdeš rovně a bez kliček.
Rozum schováš pod množstvím pokliček.
Nehraješ, ztratil jsi struny i kolíček.
Nastavils druhou tvář pro další políček.
Smůla, ztratil jsi i kolíčky na prádlo,
co ho držely, aby na zem nespadlo.

Kdo podrží tebe?