Téma č. 00 - Došly kolíčky

,,Můžeš mi to nějak vysvětlit?"
,,Miláčku, neblbni..."
,,Neříkej mi miláčku! Čuně!"
,,To trochu přeháníš?"
,,Tak ty se tu válíš na NAŠÍ zahradě v NAŠEM altánu s nějakou..."
,,Prosím tě, opakuju, s nikým jsem se neválel!"
,,Jasně, takže TOHLE se tam vzalo úplně samo od sebe. Asi to přiletělo po větru, ne??"
Švihla mu červenými tangy před obličejem.
,,No, ale vždyť včera opravdu foukal silný vítr...!" Snaží se spasit.
,,No ještě si z toho dělej srandu!"

Zvonek.

,,Dobrý den, já.. Jeee! Ty jsou moje! Včera mi je musel vzít na zahradě vítr. Došly mi kolíčky, jenže pak přišla ta šílená vichřice..."

„Nejsou kolíčky, Geralte, opravdu nejsou!“
„To chceš říct, že v okolí není žádná osika, ani jedna jediná?“
„Ne, není,“ odpověděl navztekaně truhlář.

„Nevidíš ty vypálené lesy kolem.... to je asi co, Geralte? Kde ji mám jako najít! A nač právě teď je budeš potřebovat? Copak je tady nějaký upír nebo ghůl? Tady, kde není téměř ani živáčka?“

„Není, ale co není může být,“ temně odvětil Geralt.
„Nevidíš ty vypálené lesy kolem, nevíš, jaká magie to způsobila? Temná, Sigride, temná, ta dělá i jiné věci, než je jen ghůl. A může to být dříve, než bys čekal. Proto potřebuji ty kolíky.“

Mám dvě andulky. Ty se baví, a když už se nudí, dělají pytlíkoviny. Třeba máma prala prádlo a chtěla ho pověsit. Šla tedy ke kyblíku. Vykřikla: „Kde jsou všechny kolíčky? Udělám oběd a běda, jak se do té doby nenajdou!“
Kolíčky jsme začali nacházet hned. Au! Na první jsem šlápl v koupelně. Máma šla vařit polívku a další našla na podlaze v kuchyni. Andulkám byla zavřena klec, protože měla dno plné kolíčků. Brácha šel na záchod, a když chtěl otevřít poklop, uviděl kolíčky za mísou. Andulky dostaly domácí vězení. To byl den! Od té doby byly všechny kolíčky na místě.

„Křach!“
„Neee!“
„Gustlíku, nepřejeli jsme zas něco?“
„Vteřinku, jdu se podívat.“
„Nemehla! Ten průzor máte sice malej, ale bednu od nábojnic plnou kolíčků jste snad viděli, ne?“ opřela se do nich rázně pradlena. „To máme ty vaše uniformy na šňůry přivazovat, když došly kolíčky?“
„Co půjde, to spravíme. A dáme vám vlastní, vyměnili jsme je za tabák.“
„No, když ty zbytky najdete...“ podívala se pradlena na nerozpoznatelnou hromadu.
„Šariku, ne!“ S gustem jsem do toho vlítl, kolíčky lítaly na všechny strany.
„Hm, ty už asi dohromady nedáme. Tu máte ty naše.“
„Nebudou vám chybět?“
„Ne, nemáme šňůry a hlaveň nezneuctíme!“

Do salónu vstoupila teta Kateřina a pravila, že zmizely kolíčky na prádlo.
Saturnin odvětil, že zmizet může leda králík z klobouku, mimoto kolíčky nezmizely, nýbrž byly spotřebovány, když s panem ředitelem konstruovali pasti na krysy.
Teta se nepřirozeně vysokým hlasem optala, zda jsou snad v domě krysy. Saturnin řekl, že ne.
"Nač tedy pasti?" ptala se teta.
Nato Saturnin odpověděl, že na dědečkovo přání předváděl, jak se bránil smrti hladem v indočínském zajetí. To tetu umlčelo.

Později jsem se Saturnina diskrétně zeptal, zda skutečně byl zajatcem a živil se krysami.
"Nikoliv," posmutněl Saturnin, "ve Siamu jsme měli kolíčků kritický nedostatek."

Šouravým krokem vyrazil přes byt a – přeskočiv tři erupce hraček (Blbé LEGO!), zakopnuv o roztaženou matraci (Který ničemník?!) a šlápnuv na nohu kterémusi potomku (Neječ, prosím tě!) – dorazil do kuchyně. Několika valčíkovými kroky se prosmýkl mezi osazenstvem miniaturní místnosti, až úspěšně ztuhl v pozici na jedné noze před kuchyňskou skříňkou. Vrhl chmurný pohled do životně důležitých zásob a jeho tvář ztvrdla v křemen.
„Došly...“ zahučel temně.
„Co?“ zaznělo nepřítomně od čtvrtého počítače zleva.
„Kolíčky, baterie, žárovky, tablety do myčky a peníze, ale z ničeho z toho bych nevyšiloval!“
„Takže?“
„Lentilky,“ vypravil ze sebe ztěžka, „a Viktorie se za chvíli probudí.“

Kdyby mi každý kdo tu někdy seděl
Jedl a smál se a vína si hleděl
Nalil jen pohár čisté vody
Zas halas svátku prostře hody

Kdyby mi každý komu jsem kdy půjčil
Podaroval či v dluhu za něj ručil
Oplatil stejnou mincí nyní
Zas halas svátku bude v síni

Kdyby mi každý s kým jsem ráno vítal
S kým líhal jsem a v rozkoši se zmítal
Vrátil jen malý zlomek citu
Zas halas svátku zazvoní tu

Kdyby ach kdyby marné naříkání
Jste všichni v prachu moji drazí páni
Když prachy došly tak vy jakbysmet
Zas halas svátku jinde baví svět

„Je šest hodin a třicet minut. Od mikrofonu vás zdraví Honza Toufar. Na telefonu mám paní Zuzanu.“
Zkreslený hlas. „Dobrý den, tady Zuzana. Chtěla bych nechat zahrát písničku pro mého bratra Pavla, který má dnes narozeniny.“
Kroky v pozadí. „Honzo, musíme jít. Hned.“
„Myslíš to vážně?“
Ticho.
„Dobře,“ řekne Honza potom.
Přerušení hovoru. Rychlé kroky. Místo písničky pro oslavence náleduje repríza pořadu Povětroň o tom, jak cenné jsou pro vědu kolíčky na prádlo. Když pořad skončí, je dlouho ticho.
V deset začne polední blok.
Druhý den ráno v šest dorazí nový moderátor. O Honzovi Toufarovi už nikdo nepromluví ani slovo.

Tramvaj zastaví, Daniel popadne tašky a Fandu a vystoupí. Pohlédne na fasádu domu. Na okně se rýsuje flek. Zatraceně. Strávil celou sobotu uklízením. Dokonce odsunul skříň a vytáhl na světlo boží těch pět prázdných flašek z doby, kdy ještě mohl hlídat kluka a Mirka se nechala uprosit a uslibovat. Čtyřikrát. Popáté ne.
Rok na suchu je třeba oslavit. Mirka mu konečně svěřila kluka, na nedělní oběd.
Trafika naproti domu. Kvůli klukovi snad těch pár hodin bez cigarety vydrží, ne?
„Počkej tady. Musím pro… kolíčky.“
Odloží tašky, zaběhne do trafiky, koupí jedny camelky a běží zpátky.
Kluk i tašky jsou pryč.

Přestože nedávno začalo jaro, zaznamenaly obchody se sportovním oblečením v posledních dnech rekord v prodeji lyžařských kukel, šátků a roláků. „Poptávka byla několikanásobně vyšší než na začátku zimní sezóny,“ popsal situaci jeden z prodavačů.

Podobný problém měli i prodejci domácích potřeb, kteří byli zaskočeni náhlým nedostatkem kolíčků na prádlo.

Záhadný jev se vysvětlil až v den konání finálového zápasu basketbalové ligy malých šelem, na nějž většina fanoušků dorazila se zakrytým obličejem.
„Měl jsem pocit, že nás přepadli maskovaní lupiči,“ přiznal pracovník ochranky, „než jsem si vzpomněl, proti komu domácí tým hraje. A všichni přeci víme, jakým způsobem skunkové nejraději faulují.“