DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

Byl čtvrtek. Batylda Bagshotová o čtvrtcích hrávala whist a vracívala se pozdě.
V domě bylo ticho. Domácí skřítka Potty byla ujištěna, že dnes už nic potřebovat nebudou. Po schodech vzhůru byly poházené kusy oblečení.
Albus zhluboka vdechl omamnou vůni Gellertova potu. Zajel rukama pod tenkou košili a stáhl ji dolů z ramen. Pak neomylně zamířil do slabin. Gellerův sten zanikl v polibku. Postoupili o pár kroků blíže k ložnici.
Gellert uchopil Albuse v bocích a posadil ho na postel. Albus přivřel oči v rozechvělém očekávání a vyšel vstříc slasti.
Náhle se zarazil.
„Gellerte!“
„Co je?“
„Gellerte, ty sis nesundal ponožky!“

Vyčerpala obvyklé možnosti.
Ti, na které spoléhala, nepomohli.
Co zbývá?
Nestandardní cesty, a ti, na které by se normálně neobrátila.
Švagr Merakor byl o pět let mladší než její muž.
Poslední léta se skoro nestýkali.
Na rozdíl od Jarkalana měl prudší povahu, což se mu i vymstilo.
Stejně jako bratr sloužil u námořnictva.
Dosáhl hodnosti poručíka.
Pak ale napadl nadřízeného, a to znamenalo konec kariéry.
Pár let i seděl.
Během války by mu za stejný čin hrozila i poprava.
Kontaktovala jej textovou zprávou a kupodivu, záhy odpověděl.
Domluvili si schůzku na nábřeží.
Nechtěla se o nápady dělit s otevřeným kanálem.

Aleksandr posílá plamínek nejkratší cestou. Jako blesk do země se sveze do palivové nádrže hlavní elektrocentrály. Nádrž praskne a oheň se vítězně rozběhne do okolí. Dosáhne do skladu paliva, s ohlušujícím třesknutím pohltí první kanystr, a další a další.
Aleksandr a Tabitha se skryjí za křídlo domu. Pod zemí zuří magie uvolněná od umírajících částeček lidských těl. Ukradli ji a zneužili. Magie neodpouští.
K Tabitě se řítí vzteklý ohnivý vír. Nestihne vykřiknout. Vír proletí jejím tělem jako kdyby byla vzduch.
Přidušený výkřik.
Aleksandr klečí na zemi, tvář má zkroucenou bolestí a tiskne si ruku nad ucho. Mezi prsty prosákne krev.

„Bonbon na cestu?“ zeptala se Minerva.
Snape se zarazil na půli cesty ke dveřím ředitelny.
„Ne, děkuji. Preferuji svůj život bez příchuti citrónu. Měla byste se těch zpropadených bonbonů zbavit.“
„To by byl hřích Severusi… A Albus by mi to nikdy neodpustil.“
Snape vědoucně povytáhl obočí.
„Přeji hezký zbytek dne,“ rozloučil se a odešel.
„Mýlíte se, Minervo,“ ozvalo se za ní z obrazu bývalého ředitele. „Odpustil bych vám všechno.“
„Já vím, Albusi,“ řekla měkce. V jejím hlase byl znát smutek.
Dala si jeden bonbon do úst a sklonila se k práci.
„Mám je vlastně celkem ráda, ale nikomu to neříkejte.“

Policisté vyskakují z auta a rozmisťují se před vchodem do budovy. Rozrážejí davy reportérů a vytvoří prostor, na kterém zastaví pancéřovaná dodávka. Vystupuje z ní muž, v ruce malý kufřík.

Proboha, nenechat upadnout.

Vchází do budovy, následován dvěma osobními strážci. Velmi opatrně vyjímá z kufříku dřevěnou krabičku.

Uvnitř spočívá poklad nesmírné hodnoty.

Vědec ukládá část Věstonické Venuše do speciálního plastového pouzdra a vkládá jej do mikrotomografu.

Rukavice. Klid, hlavně klid. Neupustit. Správně uložit do pouzdra. Přesně upevnit pouzdro do držáku. Opatrně zasunout. Zvolit správné parametry pro analýzu. Konečně se nadechnout.

To, co by nikdo mikroskopikovi neodpustil, je zničení unikátního vzorku.

Niekto by povedal, že najväčším hriechom je pýcha, a iný, že predsa ten, ktorý je neodpustiteľný. A iný zase, že neviera v boha. Ale ako sa hovorí, čo je boh pre neveriaceho?
V jednom príbehu povie majster žiakovi, že boh stvoril ateistov, aby ľudí naučil pravému súcitu. Že veriaci robí dobré skutky buď preto, aby dosiahol nejakú odmenu, alebo preto, aby sa vyhol trestu. Príbeh hovorí o tom, že ateista koná dobro pretože si myslí, že je to tak správne.
Je teda pýchou neveriť v boha? Je to hriech?
A nemalo by byť hriechom práve konanie dobra len z vypočítavosti?

Pan Marcel Kostka během týdne prošel celý Ankh-Morpork, ale nikde nespatřil ani náznak onoho dokonalého umění, kterému se vyučil. Dokonce ani v místním cechu umělců nic nevěděli, a když se jim snažil vše osvětlit, vyhodili ho. To bylo podivné, ale třeba místní neznají mlčenlivé umění.

Další den ráno se usadil na náměstí a začal s představením. Chůzi proti větru, zavření v neviditelné krychli, prostě ta nejlepší čísla, ale diváci ho jen nevšímavě míjeli, nebo jen pohlédli a vzápětí se vytratili.

Před polednem dorazila palácová stráž s prosbou, jestli by se neobtěžoval do Paláce, k místnímu vládci.

Nu, konečně něco pozitivního.

Byl první. Měl zdraví, výborné jídlo, zajímavou práci, milovanou manželku. Otec mu dal ty nejlepší rady do života. Z lásky ho varoval: „Poslyš, z tohoto stromu nejez.“ Neposlechl. Jeho dědictví je smrt.
Člověk.

Nepotlačoval svou chtivost, ta se rozrůstala a nakonec oslepen vidinou zisku zradil. Zradil svého učitele, zradil svého přítele.
Poznávací znamení: polibek.

Užíval si svou moc. S potěšením třídil lidi, jak zrnka hrachu a čočky. Tebe pošlu rovnou do plynu. Ty budeš dobrý pro „lékařské experimenty“, kamufláž jeho sadismu a nelidské zrůdnosti. Má na svědomí přes 400000 životů, když žádné svědomí neměl?
Anděl smrti.

Je možné jim odpustit?

Když ostatní Libušku přiměli, aby vyslechla soudružku sama, poradila si. Nakonec, babička taky bývala učitelka.

„Víš, ne že bych schvalovala její názory, ale je mně jí líto.“
„Ale ona není hodná!“ namítla Libuška.
„Zatrpkla, zažila hodně zlého. O rodiče přišla ještě před válkou. Dala se k odboji, zamilovala se do jednoho soudruha od nich. Zastřelili ho během osvobození.“
Libušce se sevřelo hrdlo.
„Pak byla sama. Vůbec se nedivím, že se na toho mladíka tak upnula. Pohledný, příjemný, perspektivní... Co na tom, že o pár let mladší.“ Babiččin pohled zpřísněl. „Jenže pak se zmínila o dětech. Zalekl se a utekl. Lotr!“

Nebylo to poprvé, kdy spolu mág a jeho Krystal hráli hru „kdo koho víc potřebuje“. A stejně jako v jiných takových chvílích, i dnes odmítal mladý mág ustoupit, dokud to nebude skutečně nezbytné…
I tak ho však tato situace poněkud frustrovala.
Jistě, že měl jeho spolužitel pravdu a Claudius už měl na rozmyšlenou času víc než dost. Ale copak ho mohl úplně odříznout? Nestál mu ani za to, aby své rozhodnutí vysvětlit…! Co udělal tak hrozného, že se musel zachovat právě takto?
Lucretias nevěděl, ale byl si jist, že to muselo být něco neodpustitelného. Proč by byl jinak takto zavržen?