DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

Inkantance dozněla. Nekromant se propadal kouzelným transem, humusem, práchnivinou času i prostoru. Hlouběji. Kostlivé prstíky mrtvých duší se dotýkaly jeho mysli. "Dnes ne," odstrkoval je jemně, "počkejte ještě." Dům, jeho cíl, temně zářil na konci ulice pohřbeného města. Už bral za kliku, když nerealitu rozpáraly jasné chlapecké hlasy, a chladné soustředění přetavily v horký hněv.
Možná je to dobře, pomyslel si, třeba mi zrovna tohle scházelo - dvě horoucí srdce, chladná mysl a krvavé ruce. Zítra je taky den. Poslední.
Pátrací čety se vrátily dlouho po západu slunce, kdy do temnoty Útěchovic zářila jen okna domů strachem šílených rodičů, majáky beznaděje.

Severus Snape byl mistr lektvarů. Vylepšil řadu známých lektvarů, některé vynalezl a nikdy mu žádný z nich nevybuchnul. K tomu je potřeba přesnost, soustředění a klid.
Na dveře jeho domácí laboratoře někdo zaklepal.
„Severusi.“
„Ne.“
„Severusi, musím s tebou mluvit.“
„Teď ne, Lily.“
Prolomila jeho zamykací kouzlo až na třetí pokus. Nezvyklé.
Severus dál počítal kapky mízy dopadající do lektvaru.
„Severusi, jsem těhotná.“
Po hladině lektvaru, na které se rozprskla desátá kapka, kapka navíc, se rozeběhly varovné kruhy.
Lektvar zabublal, změnil barvu a- nic se nestalo.
Jako mistr lektvarů potřebujete taky štěstí. A to Severus Snape, nastávající otec, rozhodně měl.

Keith a Sybil vlastně nebyli špatný tým. Jejich manželství ještě vykazovalo známky souznění, když už ne plamenů vášně, co podpálí barák. Ten barák - uvědomoval si - to celé usnadňoval. Spousta místa.
Místnost s kamenným kruhem - (oštěpy a spoustou dalších mužských elementů) - byla daleko od budoárů, kde Sybiliny klientky hledaly svou Vnitřní bohyni, nebo co. Bohužel ve stejnou dobu, kdy v Keithově diluviální chýši nacházeli JEHO klienti pravou mužskou podstatu. Nejmužnějšího Muže! Grrr!
Pravidelně pak Sybil potkával v hale. Spílala mu, aby jí nenarušoval kruhy a pak ho - zuřivě zpocená - odvlekla do ložnice.
Kruhy jsou od toho, aby se protínaly. A hotovka.

Královská knihovna. Prach, plíseň, a neústupný knihovník.
"Veličenstvo, poslední pokus a má disertační práce bude hotova!" smlouvá.
ReiNatus I. se dusí, přeje si opustit královskou knihovnu co nejdříve. Nemá pochopení pro studia.
"Týráte sedláky, knihovníku. Posílají mi stížnosti."
"Víte, že jinde experimentovat nemohu! Obilné pole je ideální - Jižní mokřad nemá pro tento typ magie vhodnou strukturu!" brání se knihovník.
ReiNatus I. zavrtí hlavou. "Kdyby to alespoň byly jen malé kroužky..."
Knihovník si přitiskne na hruď hustě popsaná skripta, konsternován.
"Malé věci přenechávám malým mágům!"
ReiNatus I. se konečně vzdá.
"Hodně štěstí při zkoušce z cirkulární agromagie," popřeje ještě mezi dveřmi.

Kolem Aarona se shluklo sedm lidí. Tváře jim ozářilo světlo z lucerny jednoho z nich.
Stařena, poustevník, mladá žena, postarší muž, žebrák a dvě děti, holčička a chlapeček s hladovými pohledy.
Mlčeli a upřeně ho pozorovali. Kolem nich stály domy a tmou kvílel studený vítr.
„Dobrý večer,“ pozdravil Aaron. Cítil znepokojení, když se kolem něj uzavřel kruh lidí. Chtěl vykročit a kruh narušit, ale Stařena mu zastoupila cestu.
„Odtud se nedostaneš,“ zašeptala.
„Prosím?“ vyhrkl a ucouvl.
Ostatní se divoce rozesmáli. Stařena ho vzala za ruku a odvedla ho do jedné z chalup.
„Povím ti příběh.“
Dveře se za nimi zavřely.

Dívenka se soustředí, přesně, jak ji otec naučil.
Jedna, dvě… pět. Křišťálové míchátko kruhovitě víří tekutinu, která jiskří a opaleskuje.
„Neruš, mami, připravuju tátovi tinkturu, má migrénu.“
Hermiona se usmívá. Těžko říct, zda Megan lásku k lektvarům zdědila, nebo získala, když se Severusovi od malinka pletla v laboratoři pod nohy.
Stárnoucí žena usilovně míchá, ale ani nejdokonalejší kruhy nepomohou. Slzy proměňují lektvar v břečku.
Zoufale se otočí k vrásčité Hermioně.
„Mami! Nedokážu uvařit nic, co by tátu vyléčilo!!!“
Hermiona ji obejme.
„On je s tím smířený, Megan. Stejně jsi mu dala to nejcennější, co může dcera otci dát. Svou lásku.“

Doposud měl, jak se domníval, celkem dobrý život. Věžní komůrku plnou alchymistických křivulí. (Marné hledání kamene mudrců ho kupodivu stále bavilo). Knihovnu plnou knih, o nichž si myslel, že jim rozumí. Ohledně zvládání tělesných pokušení za ním chodili pro radu mnozí. Jeho učenost uznával i král. Byl vážený a důstojný. Aniž by si to byl ochoten přiznat, jeho nezdárný a divoký bratr mu přinášel více radosti než trápení. Ošklivý chráněnec zdárně vyrostl pod jeho ochrannými křídly.
Pak ji ale jednoho dne uviděl z okna své cely.
„Neruš mi prosím mé kruhy,“ byla poslední věta před smrtí čistoty duše Klaudia Frolla.

Postarší muž seděl na lavičce v parku a opatrně pěchoval vyřezávanou dýmku tabákem. Začal s tím rituálem teprve nedávno a jeho pohybům ještě chyběla jistota.
Po chvíli se mu povedlo dýmku zapálit a váhavě potáhl. Záchvat kašle se tentokrát nedostavil. Vydechl obláček dýmu a poryv větru mu ho odtrhl od úst.
Muž pokračoval ve svém cvičení a snažil se při tom vypadat, že si jen užívá hezkého počasí.
Jeden z mnoha dalších obláčků se už začínal formovat do kroužku, když v tom kolem proběhla banda dětí a kruh rozmetala na cucky.
„Takhle ze mě Gandalf nikdy nebude,“ povzdechl si muž.

„Dej mi ho,“ přikázala matka. „Ten prsten. Musíme ho vrátit.“
Pohlédla na zlatý kroužek na svém prsteníku, starý šperk zdobený smaragdem a granátem. „Proč?“
Matka se netrpělivě ušklíbla. „Copak nechápeš? Zasnoubení je zrušené.“
„Princ Legelden přece zemřel.“
„Právě! Takže zasnoubení je zrušené. A jelikož jde o zásnubní prsten oriadských knížat, musíme ho vrátit.“
„Proč se mnou mluvíš jako s dítětem?“ hlesla, pláč na krajíčku. Legeldena viděla všehovšudy jednou. Vlastně se neznali. Přesto jí ho bylo líto. Pomyšlení, že se stane jeho manželkou, nebylo špatné.
„Je ti patnáct. Jsi napůl dítě. Neboj se, Éseld,“ dodala vlídně. „Otec ti najde jiného manžela.“

Když v shromáždění padl návrh na zavedení systému oprav chybných údajů v médiích, zavrtěl se neklidně na židli. Vyposlechl řečníka do konce, načež požádal o slovo, vstal a vážně řekl:
"Pánové, to by ale mohlo docela dobře vést k falšování minulosti, to nemůžete zavést."
Chvíli bylo ticho.
Křiklavý kontrast: drobný muž plivající zcela otevřeně a sebevědomě do tváře systému, který ho o tolik převyšoval, rezonoval ve všech přítomných, prosakoval zdmi a vrhal dlouhé stíny. Kdosi se bázlivě nadechl.
Nakonec absurdita toho výroku, který nikdy nezazněl, od muže, který se nikdy nenarodil, přetekla a celý sál propukl v dlouhotrvající, burácivý smích.