Druhá smuténka

Celý čtyřiatřicátý rok byl nahnutý. Jarní lijáky lily, střechy zatékaly, místo řezby jenom truhlařina.
Léto bylo dusné, první jasan shnil, druhý jsem vybíral dlouho.
Nejhorší ale byla Anna. Kde jiné pod outěžkem zrály, ona vadla. Dvanáctiletý Sergej zlobil častěji než pomáhal. A Záboj nechtěl vidět.
Víš Romane, on mě přemluvil. Přišla, když jsem osekával kmen. Jistěže chci holčičku. Ale mám strach... Už minule...
„Tentokrát budeme s tebou."
V rukou zas měla ten starý, horečnatý třas.
Do října jsem jasan nařezal na kruhy, utěšeně srovnané. Pak Sergej vletěl do dílny, kola se rozkutálela. Mámě teče krev!
Druhý den jsem jasan spálil.

Anuško, neplakej… ale hráze se protrhly, pláč, voda, krev nejde zastavit, Bůh seslal potopu.
Neplakej, zkusíme to znovu… ležíme v trávě, teplá objetí, pusa do vlasů, klukovské přemlouvání: “Anuško, dítě je Boží dar…”
Ale hráze se protrhly, vody odplavují objetí, dítě… zbývá jen strach. A krev.
Procitá před úsvitem. Kolem spí ostatní, od úst jde pára. Milenci mají ruce propletené do zbělání – jako oni, kdysi. Než všechno vzaly vody.
Anna u pramene smývá noční můry. Opodál leží láhev – odkopne ji k němu, znechuceně.
Neměl s námi chodit.
Není čas litovat, brzy svítá. Budí spáče. Než Záboj procitne, zmizí do lesa.

Serraval přelétají hejna dvakrát do roka. Jaro a podzim. Ve městečku míjí věž svatého Mořice a sirotčinec. Děti tu ptáky nezdraví, jsou smutné.
Ptáci stoupají nad pastvinou. Tady se batolí rovnou dvě – ale roj psů, pastýřů a ovcí je zajímavější. Výš už je jen les.
Ale v lese jsou mýtinky, kde je vidět nebe. Na půl cesty od pastoušky je jedna maličká, s chalupou, ve které by dvěma bylo těsno. Snad dobře, že tam je řezbář sám.
Na podhorské loučce, kam vede jen zvířecí pěšinka, stojí stavení větší, nahrubo orubané. Dům akorát pro děti, které by hejnům mávaly. Kde jsou?