Hostinec u Bídáka

Collen hned po zavíračce odchytla Bídáka, aby si s ním promluivla.
"Vím, Hora už se zmínil. Ale není to tak jednoduchý," zavrčel Bídák zatímco si naléval svého pravidelného večerního panáka.
"Čím dřív začneš novou holku shánět, tím líp. Za prvé mi přestanou ty vožralové neskonale srát. A za druhé ti nová tvář zvýší zisky. A hlavně Bets by si zasloužila už odpočinek. Podívej se na ní, jak vypadá," odpověděla Colleen a kývnutím naznačila, ať jí taky nalije.
"No jak by vypadala? Je těhotná," pokrčil Bídák rameny.
"Alespoň, že neříkáš jako ostatní že má buben nebo že je napuštěná!" sykla Colleen.

Sem na sever zavítal dobrovolně málokdo. Pevnost Northgard byla posledním ostrůvkem civilizace. Pokud jste měli tak prazvláštní smysl pro humor, že byste obyvatele pevnosti označili za civilizované.
Naposledy se tu objevila skupina čtyř vojáků a jednoho muže. Samozřejmě, že skončili u Bídáka, kde způsobili pozdvižení. Zvláště, když onen muž začal vyprávět o zakreslování map a zkoumání neznámých ploch.
Všem bylo jasné o čem mluvil. Pevnost strážila vstup do skalní průrvy, kterou se dalo projet na území, kam by nikdo dobrovolně nevstoupil.
Bídákovi se je pokoušel přemluvit.
Vojáci se nechali. Bohužel kartograf vyrazil na vlastní pěst.
Nikdo o něm víckrát neslyšel.

Bídák stál za barem a s lehce pokrčeným obočím pozoroval mladého cotase, který byl buď neskonale odvážný, a nebo - a to byla větší pravděpodobnost - úplně blbý. Protože nikdo normální by Bídáka neprosil, aby mu nalil na sekyru, že to po výplatě dorovná.
"Hele, mladej," začal Bídák klidně. "Teče mi mlíko po bradě?" Cotas se zmohl jen na zavrtění hlavou.
"Nebo snad vypadám jako bych se narodil včera?" pokračoval Bídák. Mladíkovi konečně došlo jakou udělal chybu.
"Zdá se ti, kurva, že nosím plíny a jsem nějaké posrané děcko!?" zaječel Bídák na celý lokál.
Cotas udělal to nejlepší, co mohl. Utekl pryč.

Colleen seděla ve svém pokoji a pokoušela se nemyslet na minulost.
Marně...
-*-
Třináctiletá dívka stála před mužem, který se na ní usmíval. Z jeho úsměvu se jí dělalo špatně. Nabízel ji život, který by si normální dívka jejího věku odmítla vybrat.
Jenže ona nebyla normální. Ne po tom, čím si prošla.
A tak souhlasila a upsala se mu. Prodala vlastní tělo na dlouhých deset let. Jen proto, aby utekla z pekla, ve kterém žila. Stejně už byla pošpiněná. Jediné, po čem toužila, aby už nikdy víc neslyšela otcův hlas a ta děsivá slova: "Buď hodná holčička a nikomu nic neříkej."

Blížila se zavíračka. V lokálu ale už nikdo nebyl. Hora využil příležitosti a pozval Colleen na sklenku.
"Předem upozorňuji, že po tobě nechci, aby ses mi svěřovala," začal. "V jednom měli kluci pravdu. Nic o tobě a tvé minulosti nevíme. Příště to můžu být klidně já, kdo tě rozbrečí."
"Ty? Jako by si ty dokázal ublížit ženě," pousmála se Colleen a upila vína.
"Stát se to může. Nevědomky," odpověděl Hora.
"Co takhle si domluvit hesla? Nejen na tohle. Celkově na různé příležitosti," pronesl Bídák a přisedl si.
"Jo, to by šlo," souhlasila Colleen. "A díky, že se na nic neptáte."

Kruege opatrně sestupoval po schodech. Měl v sobě sice jen tři piva, ale vypadal jako by byl na šrot.
"Tak co, ty náš hrdino? Máš to za sebou?" zeptal se ho Hora a pomohl ho usadit.
"Víckrát už poslední nejdu," zaúpěl Kruege a opřel se hlavou o stůl.
"Co se stalo?" zeptali se Maller s Poetou.
"Měl jsem jít jindy. Colleen dneska zuří. Tak jsem jí řekl, že je jestli si potřebuje ulevit, ať mě klidně mrdne korbelem po hlavě," odpověděl Kruege.
"A?" zeptal se Bídák, který mu zatím donesl pivo. Vypadalo to, že se nastalo příměří.
"Potřebovala si ulevit."

Kruege byl na své parťáky nasraný. Oba už byli za Colleen se jí omluvit, i když vlastně nebylo proč. Jo, ublížili jí. Ale nikdo netušil čím. A mohla si za to sama. Kdyby před nima neskrývala svoji minulost, mohli se tomu vyhnout. Ne, že by Kruege byl svatoušek. Ale neměl důvod ubližovat ženám.
"Hele, chceš facku?" zeptal se ho Hora, když mu donesl nové pivo. Bídák ho stále odmítal obsluhovat. Kruege jen pozdvihl obočí. "Probuď se! Prostě jí řekni promiň a je to hotové."
"Ale já, kurva, nevím za co se vomlouvat!" zaječel Kruege.
"Neřeš to. Prostě za ní jdi."

"Tak jsem měl doma návštěvu. Ukradli mi likér. Jak si čekal," prohlásil Hraničář, když po zavířačce tajně vstoupil do Bídákova lokálu.
"Nechtěj mě přemluvit, že je to chyba. Ti tři potřebují dostat za vyučenou," prohlásil Bídák a postavil před ně whisky.
"Myslíš, že jim dojde, že je to trest?" zeptal se podezíravě Hraničář.
"Celý den se s Horou jakoby nenápadně bavíme o tvém tajemném likéru. Dojde jim to," pousmál se Bídák. "Jak vlastně tomu utrejchu říkáš?"
"Královna cest. Protože bys dal království za rychlou cestu na hajzlík," odpověděl Hraničář vesele.
"Chápu to dobře?" pousmál se Bídák.
"Ano. Prostě se poserou!"

Třikrát se nechvalně známému triu povedlo Bídáka naštvat.
Poprvé, když při hospodské rvačce převrhli sud s pivem. Čekali řev, ale Bídák jen řekl, že to postupně splatí.
Podruhé to bylo těsně před zabíjačkou. Měli se postarat o prase. Záhadným způsobem se jim podařilo ho otrávit. Bídák jen zavrtěl hlavou a zamumlal něco, co znělo jako "hovada".
Potřetí to přehnali. A to se ani o nic nesnažili. Jen se začali dohadovat s Collen, která najednou odběhla v slzách.
Třikrát Poeta, Maller a Kruege Bídáka zklamali. Dál je obsluhoval, ale už mu nestáli za jediné slovo. Vypadalo to na konec křehkého přátelství.

Když poprvé přišli vojáci do Northgardu, nebyla ještě ani pevností. Jen vískou s jednou strážní věží. Postupně se však rozrostla a opevnila.
Bídák si je všechny pamatoval.
První měsíce nikdo z nich nepromluvil.
Byli uzavření ve svém vlastním světě. Ve světě, na který toužili zapomenout, ale nedařilo se jim to.
Nejhůř na tom tehdy byl Kruege. Měl ale Poetu a Mallera, kteří s ním trávili veškerý volný čas. Prázdné korbely na stole byly svědky jejich boje s minulostí.
"Zkurvenej život," pronesl tiše Kruege. Těmi prvními slovy se vše změnilo a ti tři se rozhodli, že je čas opět začít žít.