DMD č. 27. pro 27. 4. 2015. Téma: První úroda

„Kombajn sa vrhá, vrhá na lány
Plníme svorne päťročné plány
Pridaj sa k piesni
Dvihni hlas
Vysoko k nebi jak ten zlatý klas.
„Po poli šíri, šíri sa pieseň
Do kraja prišla farebná jeseň
Zväzácke srdce
Zaplesá
Bohatej úrode tešme sa!
„Slnce sa skláňa, skláňa nad hory
V tebe jak vo mne plameň zahorí
Dočkaj do noci
Milý môj
My spolu zazrieme ohňostroj.“
Odrazu sa rozniesol mocný mužský hlas.
„Ej veru švárna, švárna je žnica
Jesenným slncom planú jej líca
Slamu do snopov
Poviaže
Dnes večer rada mi uká-“
Ženy neváhali použiť hrable a vidly, takže sa zvyšok piesne nedochoval.

Když jste zde, nic jiného než poctivá práce vám nezbývá. Krást? Můžete, ale maximálně vajíčka ptákům. Zabíjet? Pokud dokážete chytit nějaké zvíře.
Hned jak mě vyhnali do pustiny, věděl jsem, že musím co nejdřív začít. Najít zdroj pitné vody, nějaký strom s plody, začít si stavět alespoň provizorní přístřešek...
Ale hlavně sehnat oheň! Oheň je dárce života. Bez něj se těžko ubraním pruhovaným vlkům a jiným šelmám. Oheň!
*
První dva roky byli strašné! Hlad, zima, strach...
Ale nakonec jsem přežil. Mám už pevnější domek ze dřeva, kamenů a hlíny a letos se chystám sklidit první úrodu! Úrodu na australské půdě!

Vzduch je prosycen létem, horkem pulzuje vůně žní. Pole se chvějí záplavou zlaté, pod svitem žlutého slunce vypadá azurová obloha bez jediného mráčku skoro až zeleně. V dálce se modrají hory a pod nimi ve stínu odpočívají travnaté kopce, ve kterých jsou rozeseta hospodářská stavení.
Je čas první sklizně. Všechno tepe horečnatým životem a jako by se to odráželo v energických pohybech sekáče, který srpem seká obilí.
Vincent je obrazem před sebou naprosto omámen. Pulzující výjev v něm roznítí zápal, který ho nutí malovat. Pracuje bez přestávky až do večera. Slunce už zapadá za obzorem, když pomalu skládá malířský stojan.

Paní učitelka řekla, komu už vykvetl tulipán, může si ho odnést, ale Mach daroval červený tulipán Šebestové, byla to dojemná chvíle, žákyně vzdychaly, ach, a Horáček špitl Pažoutovi, to se mi líbí, jenže Pažout zavrčel, zas mluvíš jak fejsbuk, to nesnáším! Pak šli ze školy, Pažout povídal, kytky a podobný pitomosti, na to tě užije, Horáček se zamračil, co má být, kytky jsou fajn, tys ten svůj zahodil, co, ale Pažout řekl, kdepak, ten je pro tebe, sáhl pod bundu a podal Horáčkovi krásný fialový tulipán.
Kolem šly zrovna dvě slečny a řekly ach, takže Horáček nebyl o nic ochuzen.

Zlatý pás pole se táhne až za obzor. Klasy jsou velké a plné. Hladím hlavičky obilí; již brzy sklidím, co jsem zasel, svou první úrodu. Svůj dům jsem postavil na kopci, cesta je lemována stromy. Je prostý, stěny jsou kamenné a časem obrostou vínem. Ve dveřích stojí má žena. Synek mi vybíhá v ústrety, má její úsměv a moje oči.
„Kano! Sakra, Kano!“
Představa se rozplyne. Uklouznu po krvavém šlemu a stoupnu na ruku mrtvé ženy. Bratr mi pokyne mečem.
„Co s tím Eärendilovým potěrem?“
V síni se choulí dva malí chlapci.
„Nebudu vraždit děti, Maitimo.“
„Dělej si, co chceš.“

„Princezno?“
„Ano, otče?“
„Posloucháš mě vůbec?“
„Ano, otče.“
„Co jste teď říkal?“
„Ehmn....“
„Nevíš?“
„Ne, omlouvám se.“
„Ptal jsem se na pomstu.“
„No....“
„Ach, princezno moje, to ještě nemůžeš vědět. Pomsta je něco, co by se mělo podávat za studena, tak říkajíc. Něco, co by se mělo řádně uležet. Zasadit a nechat růst, pučet, kvést. Urodí bohaté a šťavnaté plody plné uspokojení a klidu, ale musíš poznat, kdy je čas sklizně. Doufám, že nic takového nebudeš muset nikdy pěstovat.“
Smutně se usměji.
Stará vzpomínka.
Staré rady.
Tichá modlitba.
Prosba, abych byla schopná sklidit svojí první úrodu.
Abych nezklamala svého otce.

Přestala jsem jíst to, čemu Američané říkají "junk food" a s pomocí léků jsem zlepšila stav své štítné žlázy.
Přestala jsem jíst sušenky a už se necítím nechutně ulepená.
Přestala jsem se přejídat a cítím se zdravěji.
Omezila jsem maso a přestala jsem mít pořád hlad, cítím se lehčí, méně nafouklá.
Omezila jsem příjem cukru a začala jsem se cítit mnohem snesitelnější.
Začala jsem se protahovat a nenásilně cvičit, splaskla jsem.
Začala jsem se zajímat o spiritualitu, o své emoce, a pochopila, jak funguje tento Vesmír.
Mým cílem je přestat se cítit bezmocná.
A tohle všechno je jen první úroda.

Ranní paprsky prosvítající do světnice Taťku Šmoulu polechtávaly na nose.
Vstal jako první, natáhnul spodky, přečísnul plnovous, nasadil čapku a vyšel zkontrolovat letošní úrodu.
Vychutnával si rosu, která ho hladila po chodidlech, pohled na vítr, který si hrál s korunami stromů, procházel polem a nechával se vítat do dlaní obilím.
,,Dneska by to šlo." zamumlal.
Rozhodl se ostatní probudit něžným způsobem.
Megafonem.
,,Co se děje, taťko Šmoulo?" zívla Šmoulinka.
,,Vstávat a cvičit!" zavelel šmoulí otec.
,,Ale prooč?" zabručel Mrzout.
,,Protože je ráno!"
Šmoulové tedy vstali, oblékli se a při rozcvičce si začali zpívat: ,,Když ráno vstanu, seženeme vanu, dáme vanu..."

Tvořím novou generaci robotů, která bude moci bojovat proti systému a bude tak odolná, že její smýšlení nebude možno nahradit. Nechci mít stejnou moc jako nadřazení, nemám potřebu někomu velet a říkat, co má dělat. Jen chci konečně změnit svět, ve kterém jsem nucena přežívat.
Dotahuji poslední šroubky a nastavuji poslední drátky do správné polohy. S hlasitým výdechem si otírám čelo od potu a poodstupuji dále, abych se podívala, jestli mé dílo ožije.
Několik světélek zabliká, načež se objeví pár nepřirozeně modrých očí.
Ten tvoreček ani neví, že je první úrodou. Prvním semínkem. Je kořenem osvobození a převratu celého systému.

A tak byl poražen zloduch a do země se vrátil mír. Po dlouhé zimě bylo opět jaro a lidé znovu zorali půdu a zaseli obilí.
Hrdina, jehož ruka zlosyna skolila, si za ženu vzal dceru starého krále a usedl na trůn - vždyť tak pravilo proroctví.
Ale když se obilí zelenalo, šeptali si lidé, že na nového krále padl stín. Neradoval se z nikoho a ničeho.
A když sklízeli zrním obtěžkané klasy, vytratil se k hluboké strži a vrhl se dolů.
První úrody se nedožil.
Měl snad jed či nemoc ve své krvi? Ne, jen ve svém srdci - vinu. Nejčernější vinu.