DMD č. 25. pro 25. 4. 2015. Téma: Vigilantibus iura

„Když mu peru trenýrky, tak mu můžu kontrolovat i mobil, je to přece stejně osobní,“ řekla Monika kamarádce. Hájila se sama před sebou, ale věřila, že má pravdu.
„Mám na to právo. Důvěřuj, ale prověřuj,“ poznamenala důležitě. „Raději mu budu šmírovat v telefonu, abych měla jistotu, že nezahýbá. Mám klid.“
***
Monika slzela do svého cappuccina. „Měl tam smsku od neznámého čísla: Ty se mi taky nikdy neozveš. Když jsem to na něj vytáhla a on zjistil, že jsem mu projela mobil, strašně se naštval. Prej to nic neznamená. Nakonec jsem ta špatná já!“
Monika nikdy nepochopila, že kdo hledá, najde.

Kormidelník Swerv natrefil na nadporučíka Linkattu v knihovně, jak sedí nahrbený nad jednou knihou.
„Co čtete?“ zeptal se.
„Základy práva,“ odpověděl Linkatta. „Narazil jsem tu na termín Vigilantibus iura, a snažím se najít, co to znamená.“
„Není to něco jako ‚Lidé bděte‘?“ nadhodil Swerv.
„Vigilantibus iura?“ ozval se císař, který seděl hned vedle. „To znamená, že zákony jsou psány pro bdělé – jinými slovy, je na každém, aby si zajistil domáhání svých práv, nikdo jiný to za něj neudělá.“
Oba důstojníci na něj němě zírali.
„Chápete?“ zeptal se císař.
Přikývli.
„Dobrá,“ císař se zvedl a odešel.
„Prostě ‚Lidé bděte‘,“ řekl Swerv.

"Pánové, ona už je tady zas!" zabručel sněmovní sluha a ukazoval směrem k oknu.
Ctihodní pánové poslanci ani nezvedli svá ctěná pozadí, aby se pokochali výhledem, jež za posledních pár let vídali téměř denně.
"Je vytrvalá, to se jí musí nechat," usmál se nejmladší z poslanců.
"Pojďme ji dát ještě měsíc; jestli vydrží, vyslechneme ji," zlomyslně navrhl Vrbenský.
Netušili, že nic není pevnějšího než tvrdohlavost paní Plamínkové. Za měsíc slavnostně přestoupila před slyšení.
"Vážení páni poslanci, volební zákon z roku 1861 v žádném ze svých nařízení nevylučuje ženy z práva volebního," oznámila neústupným tónem.
"A co tedy požadujete?"
"Své právo."

Nieninquë, moje milá,
jednou večer smutná byla.
Utíral jsem její slzy:
„Neplač, kvítku, mě to mrzí.“
„Nikdo mi tu nerozumí,“
slzu polkne, vzlyky tlumí,
„Ve tvých očích jsem snad víc,
bez tebe bych byla nic.“
Lásku moji chmura tíží,
ale mně se oči klíží,
vlasy temné prsty hladím,
leč s únavou souboj svádím.
„Jen se vyplač, krásná děvo.“
Za chvíli však spím jak dřevo.
Když procitnu za svítání,
překrásné mám uvítání,
zářný úsměv panny zřím,
po polibku zatoužím.
„Dívky sladší nikde není,
dej mi, kvítku, políbení.“
„Dostaneš ho leda stěží,
jelikož ti nenáleží.
Nevím, co tě napadá,
bdělým právo připadá.“

Mreža zapadla s hlasným cengotom.
Trvalo ešte hodinu kým ho smiech prešiel. Prišiel chlad prenikajúci do morku kostí. Temnota. Bolesť, akoby mu šlo prasknúť srdce-
Dementori.
Sirius sa schúlil do klbka a triasol sa, kým zas neodleteli ďalej. Aj v tejto diere počul známy hlas – vzlyky ufňukanca Jugsona. Uchechtol sa. Vždy vedel, že Jugson by pri tom plakal.
Zas mu bolo do smiechu, hystericky, bezmocne, kým vyčerpaním neostal bezvládne ležať na zemi. Bolo mu jasné, že súd nikdy nebude. A ak tam vonku bol niekto ochotný dať mu šancu, domáhať sa spravodlivosti, bol to Remus.
Ministerstvo nevpúšťalo vlkodlakov do budovy.

Zákony jsou pro bdělé. Pro ty, kteří jsou schopni se drát za svá práva.
To poznala.
Její kluk se nechtěl znát k svému dítěti. A stačilo, aby podplatil dva povaleče, kteří před soudem dosvědčili, že otcem může být kterýkoli z nich.
Zůstala sama, ocejchovaná jako děvka.
Ale neřekla ještě poslední slovo.
Po mnoha letech se karta obrátila. Vracela se domů jako nepředstavitelně bohatá paní.
Servilně ji vítali, předháněli se v lichotkách.
Nyní si konečně zjedná spravedlnost.
On uplatil dva falešné svědky.
Ona si koupí celé městečko.
Milion pro každého za život jediného člověka.
Tomu neodolají.
Nejmocnějším zákonem jsou vždycky peníze.

To si to takhle jednou ráno před osmou vyšlapuji do třetího patra. A hle, před učebnou stepuje ostře nalíčená paní s útočným ježkem na hlavě. Rodičovská přepadovka.
"Dobrý den, Vy učíte v DEŽ2 angličtinu?"
"Dobrý den, ano."
"Se jdu zeptat na Michala."
"Opravdu? A co Vám není zřejmé?"
"Mne by zajímalo, co s tím jako budeme dělat."
"Pardon, co s čím budeme dělat?"
"Michal má přece u Vás celý rok pětky!"
"To jsem rád, že jste si toho v červnu všimla. Mohu se Vás zeptat, proč jste za mnou doposud nebyla, třeba na třídních schůzkách?"
"Na takové věci nemám čas!"

Vigilantibus iura.
Její filozofie. Filozofie jejího rodu. A bohužel i její sestry.
Vždycky věděla, že právo je na straně silných. Všichni silní to věděli.
A přesto její země po staletí uschovávala tajemství, které by každého učinilo na místě králem. Všichni byli takoví zbabělci.
Ale ona ne. Osud je třeba chytit za pačesy, aby vás poslechl.
Vypátrat slovo bylo nakonec nad očekávání snadné.
Jen bdělí mají právo. Jen živí mají právo.
A vy už živí nejste! vmetla sestře do tváře toho osudného dne.
Na vládnutí mrtvému světu bylo cosi zrůdně krásného. Ale brzy se to omrzelo.
A ona chtěla další svět.

Zpoza poklopu se vysoukala postava. Ten vypadal, smrděl by snad i na fotografii. Ale co se dá dělat, jinak to nejde a jen díky němu se dal zase spláchnout záchod. Co to dělají, Šaran, Rádž, Becky, dokonce i Robin? Peníze položí na zem a odmítavé gesto. Muž zoufale gestikuluje, pak rezignovaně odchází, už si zvykl. Běžím k nim, zastavuji ho. "Tam se postavte, pane". Beru do rukou hadici a sestříkávám z něho to svinstvo, naše svinstvo(!!) dolů. "Zavřete oči". Přepínám na jemnější proud. Pak mu podávám ručník, sbírám peníze a podávám mu je. Ty zatracené kasty!!! Mají to v krvi.

V jednom městě žil nespravedlivý soudce.
Když k němu vdova přišla poprvé, aby ji zjednal právo, ignoroval ji a rovnou ukázal na dveře. Pro slzy je těžko hledala.
Podruhé ji soudce odpověděl na pozdrav, ale nezjistil, co má na srdci. Zdrceně sklopila hlavu a odešla.
Potřetí ji vyslechl napůl ucha. Potom zavrtěl hlavou a poslal ji pryč. Hořkost měla v celém těle.
Často za ním chodila, ale výsledek byl vždycky stejný. Pak si soudce řekl: „Nebojím se Boha ani lidí a tato vdova je mi úplně fuk, ale neustále mi dělá těžkosti. Každopádně ji zjednám právo, ať mě už neotravuje."