DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

Úspěch maloměstského obchodníka je přímo úměrný tomu, jaké vztahy udržuje se sousedy. Grete byla úspěšná velmi – a drbat k ní chodilo celé město. Ostatně proč ne - venku bylo věčně lezavo a vevnitř hřála kamna.
Proto dobře věděla dřív než ostatní, že řezníka Bauera podfoukli hospodští, že indiánská manželka od Irčana Lebecka včera vykuřovala saloon proti zlým duchům i že pan Durant stále churaví.
Grete měla přirozený talent na lidi – uměla poslouchat a sama neříkat mnoho. Jediný, u koho to nešlo, byl doktor Whitehead. Grete tušila, že jakkoliv u ní doktor tráví času požehnaně, něco jí skrývá.
Brala to jako výzvu.

Luna po návratu trpěla samomluvou. Její stráže i většina poníků vyskytujících se na hradě rychle pochopila, že když začne mluvit hlasem, který není canterlotský královský, je načase ustoupit či splynout s nejbližší stěnou, a dopřát princezně soukromí.
Jediný, na koho se to nevztahovalo, byla Celestia. Ta totiž měla podobný problém. Během prvních dní Lunu několikrát lehce vystrašila tím, že kladla otázky "Co bys na to řekla, Luno..." nebo "Co bys udělala na mém místě, sestřičko..." a vzápětí si na ně sama odpověděla.
Každá usoudila, že přimět tu druhou, aby se raději svěřovala jí a poslouchala případný názor, bude jen prospěšné.

V dnešní době, kdy už víra v Boha není ani zdaleka tak silná, jako bývala, se tradiční zpovědnice v kostelích moc nevyužívají. To ale neznamená, že by se už zpovídali ze svých činů jen věřící. Všichni se zpovídají, ne že ne, zpovědnice jenom dostaly novou podobu. Jsou daleko větší, hlučnější, většinou je v nich více lidí a také se jich zpovídá více najednou.
Zpovídající se a naslouchač nejsou odděleni žádnou stěnou, zpovědi jsou často nechtěně volány do světa a naslouchač je nechtěně poslouchá. Na konci neprosíme o odpuštění, jsme naštvaní, že někdo poslouchal.
Zpovědnice na sebe nově vzala podobu MHD.

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy ostružiníky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“

Irena měla pocit, že by se jí hodila kapesní rozkládací zpovědnice.
Čím víc se blížilo datum svatby, zvětšoval se počet lidí, kteří jí v dobré víře chtěli předat osobní zkušenosti a rady do života.
„Chlapi jsou jako zvířátka, holčičko… musíš je nakrmit, pomazlit se s nimi, a pak jim dát volnost,“ tvrdil mazácky strýc z otcovy strany.
I čarodějka, která jí při honu na Selen zachránila život, a podobně jako Andráse ji skoro adoptovala, k tomu měla co říct.
Vlkodlačice ji vyslechla.
Věčnost je sice dlouhá doba, ale stejně tiše doufala, že u nich na lektvary a mstu nikdy nedojde.

"Ty jediná mi rozumíš. Stojíš přede mnou, mlčenlivá, trpělivá, vždycky mě vyslechneš.
Ten můj je někde za horama, půlka známých s ním a na mě se zas všichni vysrali.
Ještě, že mám tebe, jinak bych neměla komu vyprávět, jak jsme s Lízou vykalily šest flašek Cheneta a pak jsme vypustily všechny Ivanovy strašilky.
Honily jsme je pak dalších pět hodin, děsně si to užily a já dokonce zapomněla, že z nich mám fobii. Ale dobrá půlka jich tam asi ještě běhá.
Musíš mi slíbit, že to Ivanovi nikdy nevykecáš!"
Tina Srpová, brzy Kladívková, se výhružně zadívala na poloprázdnou flašku vodky.

Neznala všechna jeho tajemství, jistěže ne.
Přesto znala dost.
Něco před ní tajit nemohl… většinu však ani nechtěl. Byla jako jeho vrba. Vždy ho trpělivě vyslechla. Uměla zvolit slova, která ho upokojila. Nesoudila ho.
Dlouho zvažoval, zda se jí svěřit se svým plánem. Bylo to riskantní… nerozumné… bylo to tolik lákavé!
Rozhodl se mlčet – zčásti kvůli slibu, který dal Severusovi, zčásti pro její bezpečí. Pokud selžou, snad ji zachrání její příslušnost ke starému a váženému rodu. Důsledky jeho lehkomyslného kroku z mládí je pronásledovaly dosud. Nechtěl ji ohrozit ještě vice.
Jenže… nedokázal odolat jejímu mlčenlivému tázavému pohledu. Řekl jí všechno…

dvě ženy v zahradě
"Sestro Agáto, to opravdu nejde. Podívejte se, já jsem se vás vždycky zastávala. Vaše pokrokové názory, ač mně tuze velmi vzdálené, uznávám a snažím se o nich diskutovat. Nikdy jsem vás neodsuzovala, přestože mnozí mi radili vykázat vás za zdi klášterní. Já samozřejmě chápu vaše tužby a vaši touhu proniknout až k samé podstatě toho stavu, ale nám taková role nikdy nebyla předurčena. Toto je výsadou pouze mužů a nám nezbývá, než se s danou skutečností smířit. Rozumíte mi?"
"Zajisté matko představená."
*
jediná žena v zahradě
(dupne si) "A přece se jednoho dne stanu první zpovědnicí!"

...!
Tři tečky a vykřičník. Kdysi, kdesi to viděla napsané a teď jí to tančilo před očima. Vystihovalo to zcela přesně její pocity.
Jásavou radost i nekonečný vztek, pocit zrady a přes to naprosté osvobození.
Byla sama.
Byla sama?
Norman ji... zradil? Odkopnul? Propustil? Sama nevěděla. Jen cítila, že jí sklouzly z očí šupiny, zmizela ta bláznivá, telecí láska, která byla tak úžasná a tak...
... hloupá.
Mohla zůstat s Normanem, kdyby... svolila.
Odmítla.
Teď jen... musí to říct bratrovi.
Přitulí se k němu, jako když byli děti. Obejme ho. Svěří se mu.
„Jsem těhotná,“ zašeptá.
Rozhodla se. Už nikdy nebude sama.

Zvykl si na to, jak za ním Steve chodí, a stěžuje si jak se mu Clint poškleboval, když se začal učit se svým vůbec prvním telefonem.
Od té doby co Hulk a Black Widow vyhlásili příměří a ona z něj přestala mít takový strach, Nataša sedávala na druhé straně místnosti, předstírala že si čte, a občas si do hrníčku ulila jeho indického čaje.
Ale nad Tonym musel protáčet oči, když si ho šílený vynálezce posadil do labáku, začal vyprávět, a pak vrčel, že Bruce usnul.
"Tony, já jsem sice doktor, ale ne TENHLE typ doktora," snažil se vědec vysvětlit. Marně.