Městečko Phoenix

Všichni jste sledovali útok na šerifova zástupce. Všichni jste viděli, kolik olova Jack koupil, když ho Peter Padoucnice napadl.
Nikdo nevěřil, že přežije.
Doktor Watkins kroutil hlavou a Saxon už pracoval na jeho rakvi, když byly moje a šerifovy modlitby vyslyšeny.
Jack unikl smrti.
A proto je tu dneska i šerif.
Aby stejně jako my poděkoval Bohu za zázrak vzkříšení. Za to, že poslal svýho jedinýho syna zemřít za všechny naše hříchy. Za to, že mu dovolil zvítězit nad smrtí a přebývat mezi náma, křehkýma a hříšnýma. A činit nás lepší. Silnější.
Abychom i my jednou mohli zvítězit nad smrtí.

Dnes jsem do saloonu zavítal jako poslední. Místo už bylo jenom u funebráka Saxona. Zeptal jsem se, jestli můžu přisednout. Smekl klobouk a horlivě přikývl.
„Už jste tu nebyl dlouho, reverende.“
Možná pro vzácnost tý chvíle mi nabídl doutník.
„Vypadáte ustaraně,“ řekl.
Do druhý pinty jsem mlčel a hleděl k protějšímu stolu.
Mladej Jones zase tančil na stoličce a předváděl nový boty. Frankie Dlouhán srkal tequillu přímo z pupíku Liberty Loly. Jejich smích byl tak... bezprostřední. Bolel.
„Někdy jim závidím,“ přiznal jsem.
„Těmhle? Ti si jen užívají, dokud můžou.“
„Jenže oni můžou.“
„Zatím, reverende. Zatím. Frankiemu už jsem vzal míry.“

Probděli jsme noc.
Šerifova zpověď byla dlouhá jako cesta Údolím smrti. Byla drsná a vyčerpávající. Na jejím konci žíznil po mým pochopení. Dokonce po něm volal tak hlasitě, že jsem mu musel přikrýt ústa dlaní.
„Já tě nesoudím! Ale oni by mohli! Tohle město je prohnilý do základů, přesto si troufám tvrdit, že ještě pořád není připravený na teplýho šerifa.“
„Co mám dělat? Vzdát se funkce? Opustit město?“
Uvnitř jsem soupeřil s touhou toho grázla odehnat.
„Netřeba utíkat,“ řekl jsem nakonec. „Oba víme, že tahle láska se nikdy nenaplní. Zůstane jen ve tvým srdci. Čistá, neposkvrněná a silnější než nenávist.“

Nechápu, proč se to zrovna tady vždycky hemží dobytkem, ale smrad je to teda pekelnej. Většinou stačí zavřít okno nebo se zmazat kořalkou, jenomže já po včerejšku nechci kořalku ani vidět a kdybych zavřel okno, tak pojdu horkem.
Přemýšlím, že bych šel něco malýho štípnout do místního hokynářství, ať mě může šerif na pár dní zašít. Věznice je na druhým konci města a je tam chládek. A hlavně klid. Občas. Rozhodně tam nikdo nekvičí. Doufám.
Já vážně nechápu, jak mohli za Pony Express připojit dobytčák, začít sem místo kvalitní whisky vozit prasata a tomu nehoráznýmu babylonskýmu zmatku říkat farmářský trhy.

Přišel o půlnoci, bušil do dveří jako šílenec a jeho snaha nedopřát mi klidnej spánek nepolevila ani poté, co jsem ho důrazně požádal, aby se z tý opice odešel vyspat.
„Zhřešil jsem,“ řekl.
„Kterým ze svých devětadevadesáti obvyklých způsobů?“ odvětil jsem.
Pozval se dál a dosedl na moje kanape. Třásl se tak, že jsem do něj musel nalít skotskou.
„Já si nedělám srandu, Barnaby! Chci se vyzpovídat. Potřebuju to vyslovit. Musím to dostat ven!“
„V tom případě mě přešel smích.“
„To je dobře. Já se zamiloval, Barnaby.“
„A odkdy je láska hřích, Same?“
„Od tý doby, co miluju svýho zástupce.“

Bejvávalo tu jinak.
Rozhodně tohle město kdysi bejvalo svobodnější. Člověk mohl bez obav z oprátky flusnout na sako toho, kdo ho podrazil, a když to byl vice, šerif mu na cestu domů rozmlátil ciferník. Protože chlap má prostě držet slovo.
Teď se tu plive akorát po mně, protože šerifův výklad Lukášova evangelia zní: Když zasáhneš Barnabyho pravou tvář, Barnaby nastaví levou.
Někdy ty sliny cítím ještě druhej den a přeju si utéct. Osedlat koně, odjet odsud jednou provždy a plivnout tím na celý tohle zasraný impérium vybudovaný právem silnějšího.
Pak si vzpomenu na poslední slova Majandry.
„Slunce vychází do temnoty.“

Někdy mám pocit, že se můj život prolíná se životem někoho jinýho.
Někoho, kdo nesmrdí jako zpocenej kůň, neví, jaký to je spadnout obličejem do prachu a nemoct se zvednout a komu se barman nesměje, když si objedná pivo.
Někoho, kdo ví, jaký to je, když vás přítel zezadu střelí do ramene, aby vám zabránil udělat chybu, který byste do smrti litovali.
Někoho, kdo měl už spoustu žen, ale miloval jen ty, který mu nebyly souzený.
Někoho, kdo zachránil spoustu duší za cenu vlastního prokletí.
Někdy mám pocit, že naše duše jsou spřízněný s jinýma už po staletí.
Navzdory Smrti.

Plazím se po podlaze v podobných křečích, v jakých se můj žaludek kroutí už dva dny.
Vzpomínám na poslední jídlo. Plátek z argentinskýho býčka. Gwyneth ho jen maličko opekla z každý strany a přelila červeným vínem. Široko daleko jediná děvka, co umí vařit.
Hlava mi třeští z žízně.
Vzpomínám na džbán vody, co stál na stole a já se ho nedotkl, protože hned vedle stála karafa s vínem.
Když mě šerif ráno vytáhl z postele, už jsem to nestihl.
Teď se plazím k oknu a chystám se olíznout dešťovou kapku, co přistála na mříži.
Takhle jsem si velikonoční půst nepředstavoval.

Kdybyste se mě zeptali, co mě nejvíc štve na tomhle městě, moje odpověď by byla jednoznačná.
Kdybyste se mě zeptali, co mě v tomhle městě nejvíc baví, odpověď by byla stejná.
Stejná jako odpověď na otázku, co mě tu drží, na čem mi záleží, za co bych byl ochotnej znovu zmáčknout kohoutek revolveru a z čeho mám největší strach.
Místní tvrdí, že odpověď na tyhle otázky je jenom jedna a je strašně jednoduchá.
Nevím, jestli by se mi odpovídalo jednoduše. Nikdy se mě nezeptali.
Každopádně klevety o mně a šerifovi jsou zatraceně ošklivý.
A místní jsou jenom proklatý nízký bídáci.

Bylo 11. září 1885, když se objevil v našem městečku.
Stetson měl naraženej na hlavě tak frajersky, že jsem si říkal, jestli vůbec něco vidí. Taky jsem si říkal, kde se tu sakra vzal. Boty neprošlápnutý, koně neměl...
Povídalo se o něm ještě dlouho.
„Wales není vůbec špatný místo,“ sdělil mladýmu Jonesovi u sklenice piva.
„Canary Wharf mě mrzí,“ řekl Lise.
„Nebojte, jednou se shledáme za pohřebnějších okolností,“ pravil chvíli nato funebráku Saxonovi.
„Smrt je taky život,“ prohodil směrem ke mně.
„Ta Punková nutrie nebyl dobrej nápad,“ uzavřel to, zařval „Geronimo!“, vyběhl ze saloonu a víckrát už jsme ho neviděli.