Alžběta a drak

Toto se zadíval na maličký kousek budovy utopený v zeleni ostrova.
„Tam Freyu drží?“
Gerem přikývl.
„Z přístavu se tam dostanou celkem snadno, my ale takhle na očích vyjet nemůžeme. Tohle je jediné místo, odkud můžeme vyplout, a kam se vrátit, aby nás rovnou nechytili.“
„Nic moc,“ zabručel Toto, když viděl vlny rozbíjející se na balvanech.
Gerem se zadíval k ostrovu. „Tudy sám a v noci loďku nenavedu, i když jsem to zkoušel už mockrát. Musíme být dva. Rozumíš moři? Umíš plachtit?“
Toto pokrčil rameny.
„Nevím.“
Když se Gerem naštvaně nadechl, dodal:
„Velíš ty.“ Pousmál se. „Neboj, rychle se učím.“

Vysoký muž v hnědé kutně přepásané zlatem vykládaným opaskem chodí sem a tam po velkolepě zařízené místnosti. Mluví sám k sobě.
„Nikdy jsem si nemyslel, že úspěch bude znamenat takové problémy! Naše školy chtějí všude, kde mají pocit, že vzdělání je zbytečný luxus. Severní země, Království středu, pronikáme i na jih. Učitele ovládnu snadno – stačí mluvit vznešenými slovy a rozdmýchávat vášně nad teoretickými otázkami. Vladař rozšiřování financuje, ale kde jsou odměny pro nás?
Zvláštní kapitolou jsou ti magičtí spratci. Proč je nemůžeme sbírat starší? Takhle nic nevydrží. To mi má můj dokonalý plán selhat jen na tom, že chtějí maminku?“

No tohle! Starý Gerem našel malou Freyu! Konečně víme aspoň o jednom z dětí.
Toto je dobrá volba. Ovšem zkoušet mu vyhrožovat… Na prosbu o pomoc by kovář kývl rovnou. Dohlédnu, aby se ti dva dohodli. Snad to vyjde. Pomůžu jim pak utéct.
Ach jo, proč nejsem mladší! Být mi teprve šedesát, neváhám. Toto není jen pěkný na pohled. Je silný, spolehlivý, oči se mu umějí smát. Odvádí dobrou práci, koně se ho nebojí. Je jemný ke slabším. Chicht, myslí si, že nevím o kotěti, které krmí.
Snad poprvé lituju let, které mi uběhly. Být jen trochu mladší, je můj!

Jsem tak šťastná, že tu mohu pracovat a být pro společnost užitečná.

Bojím se. Chtěla bych jít někdy ven! Vidět jiné lidi. Mluvit s nimi!

Dělám z obyčejného plátna překrásné látky, které lidi milují.

Nenávidím to! Nikdy to nekončí. Už mě nebaví ani vymýšlet vzory.

Děkuju, že jako nečlověk smím žít. Platím prací.

Jsem tak zoufale sama. Když přišly mé první… dny, zděsila jsem se. Dozorce se mi smál a hodil mi sem jen pár hadrů. Nechtělo se mi žít. Donutili mě.

Jsem šťastná. Víc od života nechci.

Tohle nejsou moje myšlenky. Nechci tu být. Dědo, kdy už konečně přijdeš?

Toto seděl před výhní. Přemýšlel.
Co to bylo za chlapa? Nejdřív prakticky vydírá. Pak mu nechá čas na rozmyšlenou, přestože riskuje udání.
Ta rvačka… byla divná. Vědomě by nedokázal zopakovat, co tehdy udělal! Když pátral po Mikaelovi, našel v hlavě návody, o kterých nevěděl. Jón myslel, že Toto byl voják. Bojovník. Jenže… co když byl zločinec? Bylo tak zoufalé se neznat!
Hlas rozumu radí neznámého ignorovat. Srdce váhá. Možná děvče existuje a opravdu potřebuje pomoc! Jenže… co když si tak zničí vlastní živobytí?
Bojovník nebo zločinec. Kdyby tak věděl!
Hm.
S minulostí nic neudělá. Podstatné je, jakou cestou půjde teď.

Toto zrovna uklízel nářadí, když se objevil. Nevysoký štíhlý starý muž s pronikavým pohledem.
„Mám pro tebe práci.“
Toto zpozorněl. Ten tón! Čekal.
Stařec vstoupil dovnitř kovárny a ztišil hlas.
„Ty nejsi jen kovář. Viděl jsem tě v hospodě složit ty chlapy. Byl v tom výcvik a zkušenost.“
Toto pokrčil rameny. Tohle komentovat nechtěl.
„Měl jsem vnučku, dívku se zvláštním… nadáním. Vychovával jsem ji s respektem k jejím potřebám, ale hlupáci rodiče se jí báli. Dali ji vojákům. Konečně jsem zjistil, kde je. Chci ji zpět.“
Toto se zamračil.
„Nejsem nájemný zabiják.“
Muž se nehezky usmál.
„Jak to můžeš vědět?“

Toto naslouchal. Co to je? Zloděj by takový hluk nedělal!
Buch! Boiiing! Pak překvapivě šepot: „Toto! Jsi tady?“
Vyskočil. „Mikaeli!“ Popaměti rozfoukal dřímající výheň, aby trochu viděl. Vzápětí držel mládence za ramena a pozorně si ho prohlížel. Zaklel, když uviděl stopy ran, ale oči měl Mikael jasné. Tiše ho vyzpovídal. Tak rád by ho schoval, ale nešlo to. Ti… o něm věděli. Domů Mikael jít nemohl. Co teď? Sám žádné kontakty neměl.
Najednou se pousmál. Kdo tu slyší i trávu růst? Johanna dávno není mladá, ale má odvahu a vyzná se. Řád o ní neví. Pomůže. Strážce světla opravdu nesnáší!

Stál přede dveřmi a chvěl se nervozitou. Má nebo nemá?
Když oblékl kutnu učitelů a stal se Strážcem světla, doufal ve vlastní malou školu. Věřil v sílu vzdělání! Jenže pak se dostal… sem.
Nebyli takoví všichni! Aspoň doufal. Jenže pak našel ty děti.
Dostával příkazy, které nenáviděl, ale nedokázal se vzepřít. Takže nenáviděl i sebe.
Pak přivedli toho mladíka. Prý hudebník. Tak půvabný! Jenže oni ho zlomí, jako kdysi zlomili jeho.
Aspoň jednou se vzepřít! Klíče od cely měl…
Šel. Chlapec byl ostražitý, nemluvil.
Nemohl mu otevřít dveře, okno muselo stačit. Nebylo vysoko.
„Uteč,“ zašeptal.
Tiše ho za ním zavřel.

„Johanno, řekni mi konečně, oč jde! Nemůžu Mikaela najít. Mám o něj strach.“
Johanna si ho kriticky prohlédla. Kovář odnikud. Ani pořádné jméno nemá. Ale… má poctivé oči. Opravdu se stará.
Takže mu to vysvětlila. Svoje aktivity vynechala.
Toto zaklel. Do přísně střežené budovy se nedostane. I kdyby… kam by Mikaela schoval?
V hlavě se mu objevovaly překvapivé scénáře zahrnující pátrání, léčky a boj. Odkud se berou? Je kovář! Přesto je následoval.
Zpovídal Johannu. Přemýšlel.
„Na Hradě má být příští týden slavnost. Co kdyby se pozvaní hudebníci někde… zdrželi?“
Johanně zasvítily oči.
„Vladař Strážcům velí. Nesnáší neposlušnost. A miluje hudbu…“

Mikael klečí na tvrdé podlaze kamenné místnosti, prochladlý a bolavý. Oči mu ale odhodlaně planou.
Proti němu stojí tlustý muž s holou hlavou. Na sobě má hnědou kutnu převázanou provazem, v ruce jezdecký bičík.
„Nevíš, že každý, kdo je stižen magií, se musí okamžitě hlásit?“
„Umím hrát a zpívat. To je muzika, ne magie.“
Bičík zasviští. Mikael se ani nepohne, ani nesklopí oči.
Muž zasyčí.
„Nemáš právo na nic, ani na život. Jsi jedovatým plodem lidského druhu!“
„Hruška nebo jablko?“ provokuje Mikael.
Další úder. Rozseknuté rty mu krvácejí, hlavu ale neskloní.
Teprve když je sám, si konečně dovolí slabost.
Maminko!