21. kapitola: Utíkání

„Tady je závěrečné hodnocení vaší praxe,“ řekla doktorka Potterová a podala Hermioně dvoulist v průhledné fólii.
Grangerová papíry převzala bez jakéhokoli výrazu a zastrčila je do kabelky, aniž by se na ně vůbec podívala. Její lhostejnost Lily upřímně překvapila, třebaže s určitými změnami v chování počítala. Od jejího propuštění z nemocnice uplynuly teprve tři dny. Bylo nasnadě předpokládat, že se ještě stále dává dohromady.
„Ehm...“ Rozpačitě se zavrtěla ve svém kancelářském křesle a poslala jí po stole zalepenou obálku. „Stejně jako Harry jste zmeškala řádně vypsaný termín státních zkoušek, což by za jiných okolností znamenalo počkat do září a skládat přísahu v říjnu. Děkan se ale rozhodl dát vám dvěma možnost ukončit ročník v mimořádném termínu 14. července, abyste oba mohli nastoupit postgraduální praxi co nejdřív. V té obálce je jeho rozhodnutí a pozvánka ke zkouškám.“
Tentokrát už Hermiona své emoce projevila. Pobledlé tváře jí nepatrně zrůžověly a v očích problesklo něco, co se trochu podobalo dřívějšímu nadšení.
„Vy jste se za nás přimluvila?“
„Nejen já. Doktor Dumbledore navštěvuje se sirem Nicholasem šachový klub. Zmínil se o vás při jedné přátelské partii. Můj telefonát a doporučující dopisy doktora Snapea a doktora Blacka ho jen utvrdily v tom, že by byla nesmírná škoda, kdybyste několik měsíců svého života promarnili povalováním u vody.“
Hermiona vypadala jako hmoždinka nakřivo zaražená do panelu.
„Doktor Black kvůli mně napsal doporučující dopis?“
„Ano. Na deset minut vzal kvůli vám do ruky tužku. Taky jsem byla šokovaná.“
„Můžete mu vyřídit moje díky?“
„Samozřejmě. Hmm...“ Lily si zamyšleně přejela ukazovákem po dolním rtu. „A nechcete mu to vyřídit sama? Myslím, že je právě nahoře v klubovně.“
Hermiona těžce polkla, pevněji stiskla ucho své kabelky a postavila se.
„Mám ještě domluvenou nějakou schůzku, takže... Děkuju za váš čas i za tu přímluvu, doktorko Potterová. Pozdravujte Harryho.“
„Řekla bych, že se s ním uvidíte dříve než já.“
„To si nemyslím.“
„Hermiono!“ zastavila ji Lily, když už sahala po klice. „Nemám v úmyslu házet otřepanými frázemi, kterých teď jistě uslyšíte nespočet a které vám jen stěží mohou pomoct. Přesto chci, abyste věděla, že jsem tady, pokud mě budete potřebovat. Ať už půjde o cokoli.“
„Děkuju, doktorko Potterová. Vážím si toho.“
„Kdybyste ze zjevných důvodů nechtěla praktikovat v naší nemocnici, mohu – “
„Chápu, jak to myslíte, ale jestli někde budu praktikovat, tak právě v téhle nemocnici, doktorko Potterová,“ skočila jí do řeči Hermiona a její hlas zněl jako štípání polen. „Tvrdě jsem dřela, abych se dostala až sem. Nedovolím ničemu a nikomu, aby mě o to místo připravil. Krom toho, předpokládám, že budete chtít co nejdřív zaplnit díru, která vznikla v týmu B. V tom můžu být nápomocná.“
Hovořila o partě, jejíž součástí byla celé čtyři měsíce své studijní praxe a ke kterým přilnula jako ke své druhé rodině. Sestry Denisa, Susan a Hannah, zdravotní bratr Hagrid, doktoři Diggory, Snape, Johnsonová, Potterová...
„Doktor McLaggen byl stálý lékař,“ podotkla Lily a snažila se držet neutrální tón. „Vy po složení zkoušek a přísahy nastoupíte jako mladší lékařka. A přestože nepochybuji o vašich schopnostech ani nasazení, stejně mi tu papírově bude jeden doktor chybět. Vlastně dva.“ Lily si povzdychla. „Doktor Snape si hodlá vzít přes léto dovolenou.“
„V tom případě budete jistě potěšená mým plánem absolvovat postgraduál ve zkrácené době.“
„Chcete získat atestaci dříve než za dva roky?“
„Přesněji řečeno ji chci získat už během následujícího roku. Informovala jsem se na studijním a pokud bych do konce září stačila vypracovat, odevzdat a obhájit diplomovou práci zahrnující výzkum, splnila 1 440 hodin pracovního fondu, dostatečný počet předepsaných zákroků a terénních výjezdů a získala doporučení od vedoucího praxe, to znamená od vás, v červnu bych mohla být řádnou lékařkou.“
„To je velmi ambiciózní. S takovým elánem se tu obvykle nesetkávám.“
„Vy sama jste dostala licenci pouhý rok po studiu, jestli se nepletu. Vy a doktor Snape.“
„Ano, dostali jsme licenci rok po studiu,“ připustila Lily a musela odhánět všechny ty vtíravé vzpomínky na staré dobré časy, kdy ještě nic nebylo tak komplikované, kdy jejich životy nebyly pevně připoutané rozličnými závazky, sešněrované společenskými povinnostmi a dennodenně bičované nepříznivými okolnostmi. „Upřímně řečeno teď s odstupem nechápu, jak se nám to povedlo. Nebo proč jsme o to vlastně tolik stáli. Podotýkám, že ani jeden z nás nebyl na amfetaminech.“
„Moje motivace je celý život stejná,“ prohlásila Hermiona. „Dostat se co nejdál to půjde a zjistit, jestli mám na to jít ještě dál, nebo jestli už jsem na hranici, kterou nepřekročím.“
„Žádné konání dobra, zachraňování lidských životů, splácení dluhu minulým generacím...?“
Hermiona pomalu zavrtěla hlavou.
„Posouvání vlastních limitů. Zdokonalování sebe sama. O ničem jiném to není.“
Lily na to nic neřekla. Paměť jí naservírovala další ze starých vzpomínek. Seděla ve studenstké kavárně naproti fakultě a třiadvacetiletý Severus se málem utopil čajem, když se ho zeptala, jestli mu vůbec záleží na pacientech.
„Na pacientech mi záleží vždycky. Závisí na nich moje kariéra. Nicméně, pokud se ptáš, zda mě zajímá něco víc než jejich zdravotní stav, pak ne, ani v nejmenším.“
„Proč jsi teda na medicíně?“
„Protože je to nejtěžší, nejprestižnější a nejobsáhlejší dostupné studium. Soustavný přísun dopaminu pro můj mozek.“

„Pan Fletcher se k vám vrací!“ zahlásila záchranářka a odevzdala na příjmu záznam výjezdu do obrovských Hagridových rukou.
Hagrid jen nevěřícně zakroutil hlavou, až se mu plnovous rozhoupal jako kyvadlo, a přivolal doktorku Johnsonovou.
„Tak co se vám zase stalo, pane Fletchere?“ optala se ho Angelina s nacvičeným úsměvem, zatímco otevírala dveře třetí vyšetřovny.
„Ále, ty vaše stehy jsou nějaký fórový. Se podívejte!“
Zvednul pravou nohu, v jejíž holeni zela rozšklebená, krvácející rána.
„Vy jste se škrábal, že?“
„No sakra aby ne, když to svědí jako čert!“ zařval pan Fletcher a zaryl špinavé nehty do rány, aby se znovu podrbal.
Angelina ho důrazně plácla po ruce, natáhla si rukavice a přijala od Susan dezinfekci ve spreji.
„Tak to zašijeme znovu, co říkáte?“

„Takže ses rozhodl do mimořádných zkoušek zůstat jako dobrovolník?“ ujišťovala se Lily a přisunula k Harrymu šálek kávy.
„Jo. Stejně nemám co dělat,“ zahučel Harry.
„Co třeba někam si vyjet? Odpočinout si? Hm?“
„Mluvila jsi s doktorem Binnsem?“
„Ne. S doktorem Binnsem jsem nemluvila celé věky. Vlastně, kdybys ho nezmínil, myslela bych si, že už je dávno mrtvý.“
„Trochu tak vypadá. Ale staral se o mě dobře.“
„A doporučil ti, aby ses v následujících měsících šetřil, že?“
„Jo, něco takového říkal.“
„Rozhodl ses ho ignorovat?“
„Rozhodl jsem se pracovat, abych nevypadl z rytmu. A taky abych se nezbláznil. A v neposlední řadě, abych měl relevatní výmluvu pro Rona, který mě zve na letní cestu do Cornwallu.“
„To zní fajn...“
„Čtrnáctidenní maraton v pití piva a jahodové vodky?“
„Taky jsem si užívala, když jsem byla... mladá. Nemyslíš, že bys to měl aspoň zkusit? Nikdo přece neříká, že se máš zpít do bezvědomí.“
„Ne, jenomže ostatní to udělají. A já budu jediný příčetný člověk s lékařským diplomem. Budu cítit morální povinnost se o ně postarat. To není zábava podle mého gusta.“
„Chápu,“ zabručela Lily. „Tady těch opilců ale zažiješ taky dost. Vůně léta je provázena pachem alkoholu.“
„Jo, ale aspoň to nebude Ronova holá zadnice s nápisem Kontejner na sklo, až sem někoho takového přivezou. Takže jak teda? Můžu tu do zkoušek zůstat?“
„Samozřejmě, že můžeš,“ přikývla Lily poněkud zachmuřeně. „Chybí mi lidi. Byla bych blbá, kdybych tvou pomoc odmítla.“
„Fajn,“ zazubil se na ni Harry. „Čili zítra ráno v šest?“
„Hm,“ broukla zamyšleně, pohled upřený na jeho rozzářený obličej, kde se ještě stále skvěly stopy prodělaných neštovic. Na čele byly drobné jizvy nejzřetelnější, protože tvořily zvláštní obrazec připomínající blesk. „Poslyš, Harry, chtěla jsem s tebou mluvit o Hermioně. Dnes ráno se tu za mnou stavovala, abychom vyřídily nějaké formality, a zmínila se, že by si ráda zkrátila postgraduální praxi na rok. Je to poměrně náročná výzva i pro člověka, který je v optimálním psychickém stavu. Myslíš, že –“
„Že to zvládne?“ odtrhl jí od úst. „O tom rozhodně nepochybuj. Ona zvládne naprosto cokoli, co si vezme do hlavy.“
„Cokoli?“ pozvedla obočí Lily.
„Cokoli,“ ujistil ji Harry. „V oblastech, o které se začne zevrubně zajímat, je nezastavitelná. V některých dokonce všehoschopná. Na fakultě se jí přezdívá Barakuda.“
„Vážně?“
„Smrtelně.“
Před jejím vnitřním zrakem vyvstala další hluboko zastrčená vzpomínka na studentská léta.
„Proboha, ten poděs už je zase tady!“ zvolal Sirius a ukázal prstem na Severuse, který právě dorazil na hodinu anatomie. „Očividně se o víkendu na pitevně nepodřezal.“
„Ššš,“ mírnil ho James. „Drž zobák, je s ním Evansová.“
„No a? To mě má jako ohromit?“
„Ne, ty blbečku, to tě má donutit sklapnout! Ona s ním chodí.“
„Ne! To jako vážně?! Jak to sakra – no to mi ho vyndej! On je jako barakuda! Zakousne se a nepustí, dokud oběť nepodlehne!“

„Rosmerta!“ zahulákal záchranář od prosklených dveří urgentního příjmu a tlačil před sebou na nosítkách ženu skrčenou do klubíčka, s pažemi přitisknutými k podbřišku. „Akutní břišní příhoda, silné bolesti i přes podání tří jednotek morfinu. Glasgow 15. Tlak 140/80, tep 100.“
„Doktore Diggory!“ zařval Hagrid přes hlavy pacientů v čekárně. „Rychle, doktore! Pojdťe sem!“
Cedric se omluvil slečně s astmatem, kterou vyšetřoval přímo v čekárně, a pospíšil si ke skupině záchranářů. Ty doprovodil na vyšetřovnu číslo 5 a pomohl jim pacientku přemístit na lůžko.
„Kde přesně vás to bolí?“ dotazoval se, mezitímco vynakládal snahu uvést ji do polohy vleže na zádech. Příliš se mu to nedařilo.
„Tam dole,“ rozdrtila Rosmerta mezi semknutými rty a táhle zakňourala, když se dotkl jejího podbřišku.
„A máte teď na mysli břicho nebo...?“
„Jasněže břicho! Na co vy hned nemyslíte, co?“
„Ta myšlenka nebyla od věci, paní Rosmerto, vzhledem k povaze vašeho... zaměstnání.“ Cedric si rozpačitě odkašlal a prohmatal ji. „Pravý dolní kvadrant tvrdý a palpačně citlivý. Zavolejte chirurgii, Hannah. Ať sem ihned někoho pošlou. Nabereme krev na obraz, jaterní enzymy, srážlivost a hCG.“
„Chcete gravitest?“ podivila se sestřička a ztuhla s telefonním sluchátkem na uchu.
„Ano, chci gravitest pro vyloučení mimoděložního těhotenství.“
„Rosmerto, máte ještě menstruaci?“ obrátila se sestra na pacientku.
„To je trošku impertinentní, ne? Ptám se sakra já vás, jak dlouho už jste ze školy?“
„Jsme zdravotnický personál,“ uklidňoval ji Cedric a do zavedené infúzní kanyly vstřikoval další tři jednotky morfinu, aby jí ulevil od bolesti. „Nechali bychom si to pro sebe, na to můžete vzít jed. Každopádně, ten těhotenský test stejně uděláme, takže nemusíte odpovídat.“

„Hele, v bytě je bordel, ten neřeš. V obejváku jsou dvě parožnatky, těm postříkej listy i zeminu, v kuchyni je bromélie – ta chce rosit jenom jednou tejdně, olivovníku si moc nevšímej, nemá to rád. V ložnici najdeš tři láčkovky – zalejvej je jenom do misky a moc na ně nesahej. A nezavírej okno, ať můžou dovnitř mouchy.“
Sirius odepnul svazek klíčů od karabiny na pásku kalhot, sundal z něj kroužek s domovním klíčem a hodil ho na stůl před Remuse.
„Na jak dlouho odjíždíš?“
„Čerpám starou dovolenou,“ odpověděl Sirius vyhýbavě. „Takže fakt nevím. Doufám, že tě to nějak neobtěžuje.“
„Ne,“ ubezpečil ho Remus a vyprázdnil svou sklenici piva do půlky. „Jen jsem chtěl mít představu, jak dlouho budu do toho strašidelného baráku docházet.“
„Do konce léta budu pryč určitě.“
„Jasně. A kam vlastně míříš?“
Snažil se, aby to znělo nenuceně, ale něco v Siriusových očích mu prozradilo, že se to příliš nezdařilo.
„Nemám tušení, kamaráde. Kam mě gumy odvezou. Tuhle cestu bez konkrétního cíle jsem chtěl podniknout už dlouho a teď mám konečně příležitost.“
„To chápu,“ zamumlal Remus do piva. „Víš, co je zajímavé? Severus si bere na celé léto dovolenou a odmítl uvést místo jejího čerpání.“
Sirius se nezatvářil ani trochu překvapeně, což Remuse velmi překvapilo.
„Hm,“ broukl zdánlivě bez zájmu a několika mocnými loky srovnal s přítelem krok. „Proč by to dělal? Aby mu někde na pláži pod slunečníkem v jednom kuse vyzváněl telefon?“
„Na pláži pod slunečníkem?“ Remus nebyl daleko od toho, aby se rozchechtal. „Dovedeš si ho představit, jak se povaluje na pláži?“
„V takových těch obstarožních pruhovaných plavkách?“
Tentokrát už se Remus neudržel a vyprskl smíchy.
„Na odhalené části těla by musel použít faktor 50, aby mu neslezla kůže.“
„Padesátku? To je málo. Sedmdesátku.“
„Ta se snad ani nevyrábí, ne?“
„Na internetu seženeš všechno. Speciální krém pro albíny a upíry.“
„Takže ty čistě náhodou nevíš, kam jede? Nezmiňoval se ti?“
„Fakt si myslíš, že by se zmínil zrovna mně?“
Sirius působil až do konce přátelského posezení uvolněně a žoviálně a v Remusovi tím vyvolával přesně opačný dojem. Remus nevěřil ani polovině toho klidu a bezstarostnosti, které Sirius dával najevo. Na to znal svého přítele až příliš dlouho.

Na recepci urgentního příjmu se sešli doktorka Johnsonová s doktorem Diggorym a oba se vyčerpaně opřeli o pult. Jejich hlasitý vzdech odnesla ozvěna až k výtahům.
„Strašnej den, co?“ nadhodil Diggory a protáhl si trapézy.
„Děsnej,“ souhlasila Johnsonová, jejíž zápěstní klouby silně protestovaly, když se je pokusila uvolnit. „Ty Mundungusovy nohy jsou čím dál horší. Čekám, kdy mu je nahoře budou muset uříznout. A nezačne brát inzulin a nezačne. Místo toho si dá po ránu frťana. Prý aby vypálil červa.“
„Rosmerta skončila na sále. Mimoděložní gravidita.“
„Cože? Naše stará Rosmerta?“
„Zase tak stará zjevně není. A sexuálně aktivní je dostatečně.“
„To sice jo, ale... Ona je v tomhle vážně poctivá. Chrání sebe i své klienty. Chodí sem už pětatřicet let a v její kartě není jediný záznam o pohlavně přenosné chorobě. Nikdy neotěhotněla. Za celou dobu, co vykonává tohle řemeslo.“
„Přišlo to pozdě, ale přece,“ pokrčil rameny. „Občas jako kdyby se nám osud vysmíval.“
„Ahoj,“ ozval se za jejich zády nesmělý hlas.
Když se otočili, pohlédli do tváře Katie Bellové.
„Ahoj, Katie!“ zvolal Cedric a poněkud neohrabaně ji objal.
„Tak se k nám vracíš?“ usmála se Angelina.
„Ano. Právě se vracím od doktorky Potterové. Nastupuju zítra ráno.“
„To je báječná zpráva!“ zhodnotil Cedric. „Co takhle zajít na večeři? Víte, že na rohu Bradbury a Swindon Street otevřeli burgrárnu ve stylu padesátých let?“
„To zní moc dobře,“ přikývla Katie. „Připojí se k nám Cho?“
„Že váháš! Za deset minut si mě tady vyzvedne a můžeme vyrazit.“
„Jdeš taky Angie?“
„Původně jsem chtěla doma uklízet, ale myslím, že ty chlupy na gauči a dřez plný nádobí do zítra počkají.“

„Připravenej?“ mrknul Sirius a nakopnul mašinu.
„Myslíš na darování orgánů?“ odvětil Severus a nasadil si helmu.
„Kušuj a sedej! Jedinej orgán, kterej na týhle cestě může přijít k úhoně, se darovat nedá.“
„Myslíš konečník, který po několika dnech strávených na téhle sedačce odumře a ztratí schopnost zadržovat stolici?“
„Myslel jsem penis, kterej by se lehce mohl stát obětí jistejch moc hladovejch slečen, ale jak tak na tebe koukám, tak to s tím konečníkem je asi pravděpodobnější. Musíš se posunout blíž ke mně.“
„Jestli se posunu ještě o milimetr blíž, tak to bude přesně o milimetr blíž, než jsem ti kdy chtěl být.“
„Já tvoje koule přes ten koženej oblek stejně necejtim, tak si nedělej starosti, zlato. A koukej se držet, protože tenhle motor fakt nehodlám šetřit!“
Jestli Snape zařval nebo ne, když se Blackova motorka s hvízdáním odrazila od parkovacího místa před domem číslo 12 na Grimmauldově náměstí, to už přes brutální zvuk šestiválce nebylo slyšet.
Jisté však je, že sevřel Siriusův pas tak drtivě, až se Sirius rozesmál.
Slunce nad městem zapadalo a mezerami mezi výškovými budovami ozařovalo silnici, po níž se vzdalovali všemu a všem.