17 Setkání

Za rohem se vynořila hubená postava, pak se ve světle louče zablýskla dlouhá blonďatá ofina. Užaslý Bořek poznal Bernarda Řehoře.
Bernard na něj zíral stejně vyjeveně: „Ty vole, co tu děláš takhle v noci?“
„A ty?“ vzpamatoval se Bořek. „Pomoz mi z té smyčky.“
Bernard mávl rukou, něco zašeptal a pastička zmizela.
„Jak ses sem dostal?“
„A ty?“ zopakoval Bořek.
„Já se ptal první.“
„Ale já tu nelíčím pitomý pasti.“
Bernard zaváhal, pak se uvolnil a přestal se tvářit výhružně.
„Jsem nemohl vědět, kdo jde, ty blbečku. Slavíček mě tu omylem zamknul, tak čekám na ráno. A nechápu, jak jsi otevřel tamty dveře, protože já to zkoušel skoro celou noc a nešlo to.“
Bořek jako by povyrostl: „Náhodou, otevřu každý dveře, na jaký si vzpomeneš.“
Bernard zakryl úžas a pokusil se o přátelský úsměv. Bořka mu seslalo samo nebe, jen to teď nezvorat.
„Jestli jsi chtěl vybrakovat špajz, tak už jsi to minul.“ Během řeči se nenápadně přesunoval tak, aby Bořkovi odřízl cestu zpátky.
„Já vím,“ ušklíbl se Bořek. „Špajz mě nezajímá. Já jsem se jen chtěl na něco podívat… ale to je jedno.“
„Jak jsi to chtěl provést? Tam dál jsou další závory.“
„To bys rád věděl, co,“ nafoukl se Bořek.
„Jo,“ přiznal Bernard upřímně. „Potřebuju se nutně někam dostat a pomoc by mi bodla.“
Bořek váhavě pokrčil rameny. Touha pochlubit se v něm zápasila s opatrností.
„Víš, že mě vylili?“ pokračoval Bernard zkormouceně.
Bořek soucitně přikývl: „Něco jsem zaslechl. Co teď budeš dělat?“
„Mám něco v merku, ale musím odsud vypadnout hned ráno, aby to klaplo. A… zkrátka… mám tady po baráku nějaké svoje věci a potřebuju je s sebou. Nebyl čas říct si nějakýmu profesorovi, všichni zmatkujou kolem zkoušek, tak jsem myslel, že si to v klidu posbírám sám, ale všechno je pozamykané. Píchneš mi?“