Polední slunce

Hleděl na ni, ptal se, jak je možné, že dala své srdce zrovna jemu…
Hleděla na něj, ptala se, kdy konečně uvěří v upřímnost jejích citů…
Zatvářil se odhodlaně a ona věděla, že jeho nepřátelé by se měli třást…
Usmála se a on věděl, že udělá cokoli, aby byla šťastná…
Přistoupil k ní, chtěl se rozloučit, v soukromí.
Zavrtěla hlavou, vzala ho za ruku, pokynula k východu.
„Je čas, abychom přestali naši lásku tajit. Jsem Arwen Večernice, ale nebojím se poledního slunce.“
Na okamžik zaváhal. Bylo to rozumné? Zřejmě ne, ale… když bok po boku vykročili ven… připadal si úplný…