Se zpožděním, protože včera jsem prostě byla strašlivě unavená a nedokázala to dodělat.
Org.: Zdržte se prosím orgovských komentářů. Vím, že bodovat nebudete, netřeba mi to omlacovat o hlavu.
„Co jsi provedl tentokrát?"
„Řekl jsem, že jako vždycky, umírat budou skřeti a získávat jen lidé."
„Aha."
„A Larimir se do mě pustil, že takhle je to se skřety pokaždé - jde nám jen o prospěch skřetů a zájem země je nám lhostejný."
„Co je zájmem země, když ne životy a štěstí jejích obyvatel?"
„Jako já sis toho asi nevšimla, ale v Mordoru nežijí jen skřeti." Odfrkne si. „O lidi se budu starat, až budou strádat stejně jako my."
„Tos mu řekl?"
Přikývne. „Hněváš se?"
Temně zavrčím, odhalím zuby a zlehka ho kousnu do nosu. „Trochu."
Zasměje se a políbí mě.
Byly kdysi časy, kdy lidi (i skřeti), kteří se měli rádi, měli ve zvyku se vzájemně dotýkat rty. Dokonce i na veřejnosti. Bylo to možné, protože celý den chodili s necudně odhaleným obličejem a klidně se přibližovali jeden k druhému. Doopravdy! Ale to už je fakt strašně dávno.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Stát jsem já (někdy my, nebo
Killman
Stát jsem já (někdy my, nebo strana), tak to chodí...