Tohle drabble bolí. Nechtěla jsem ho sem dávat, ale nedalo se odbýt. Pořád se mi vracelo a tak porazilo i proslulé páně von Drakovy sbírky a Magdalenu Vytáčkovou.
Co dodat. Stalo se. A já si můžu stokrát přát, abych si vzpomněla dřív...
Pohlédneš na nebe a vidíš jeho smích. Jako duha klene se přes propast času. Je jasné ráno, pole probouzející se z objetí mrazivé noci se třpytí jako ten smích.
Vzpomínáš. Namáhaná paměť plující tmou uplynulých třinácti let nabízí jen pohled na jeho ruce. Matně snad jeho tvář. Jenomže tenkrát tě on příliš nezajímal, byli tam mladší, hezčí a ty jsi vůbec netušila, že se s ním ještě setkáš.
O některých věcech se nemluví, proto ani ty nic neříkáš. Křivíš rty, smutnou nápodobu úsměvu jen pomalu nahrazuje radost a šibalství.
Úsměv šibalův společný jedné zvláštní rodině klene se nad propastí. Odpouští.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je krásné! A zrovna tohle
Aries
To je krásné! A zrovna tohle mi uteklo, díky za výběr
Já děkuji za komentář. :-)
Profesor
Já děkuji za komentář. :-)