DMD 2023

Hradiště na Jantarové stezce přetéká blahobytem z hostinců i z celní brány. Hradiště na Jantarové stezce předpokládá, že se o sebe sirotek postará, opatrně a chytře. V šeru hubenými prsty ohmatává pytel na voze před hospodou, přes plátno cítí poklad ze severu. Nemůže ho ukrást, ani by ho neunesl. Vytáhne z košile kus střepu, nařízne pytel u dna. Stačí počkat, pak jít hezky z dálky za vozem a sebrat, co spadne… Pevná ruka ho chytí za zápěstí, z tmavé tváře zasvítí bílé zuby. “Máš dobrou hlavu, chlapče, a já potřebuji pomocníka.” Cizí přízvuk, laskavý hlas. “Pojedeš se mnou do Aquileie?”

Ranní výpadek sítě přináší většinou jen vztek. To proto, že jen ráno je klid na řešení složitých případů. Ale tentokrát byl vlastně vítaný.

Na stole místo daňového řádu přistála učebnice logiky a vedle ní zadání úkolu. Výroková logika a transformace formulí si žádala nejen stohy papíru, ale i pořádný hrnek kávy.

Po třech hodinách usilovného přemýšlení a snahy o zjednodušení výroků přišlo zhroucení.

"Tohle nedává vůbec žádný smysl. Je to jen náhodný shluk miliardy rozsypaných písmen a symbolů!" vykřikla jsem zoufale.

Kolega obešel stůl. "Hej, to znám!" zasmál se a mně bylo do breku. "To jsou symboly na hvězdné bráně!"

"Zelený kůň pro fialovou lišku, kuličky v předsíni, opakuji, kuličky v předsíni, přepínám."
"Fialová liška pro zeleného koně, cože? Na trati se rozsypaly vagóny s municí? Přepínám."
"Vysypaly, ne rozsypaly, přepínám."
"Co je v tom do pytle za rozdíl? Není to doprdele jedno? Přepínám."
"Fysypání osnačuje fyprásdnění sypkécho materiálu s nádoby, f tomto pržípadě fagónu, ať uš plánované či ne. Rossypání je buť neplánofané fysypání, anebo, jelikoš mlufíme o fagónech, ne o nákladu, fatální stráta strukturální integrity.
"Merci, Hans."
"Hele, a co když je takový vagón jak rozsypaný, tak vysypaný?"
"Tak je f pržetsíni stafebnice a kulišky."
"Merci, Hans."
"...moment..."

Nejdřív uviděl rohový dílek, byly na něm Clarabeliny nárazníky.
Druhý dílek - okna vagonu. Jeho Teo měl doma stejnou skládačku, tak poznal, že tahle patří Annie.
Další kousky následovaly.
Kousek oblohy pod rozlomenou cihlou.
Koleje pod ohnutou železnou traverzou.
Komínek mašinky Tomáše v dětské pěsti.
Nezpanikařit. Odklízet trosky systematicky, aby nedošlo k druhotnému sesuvu.
Poslední dílek, který uviděl, byl lícem dolů. Na rozdíl od ostatních nebyl zaprášený, krylo ho tělo.
Hřbetem ruky si otřel čelo a otočil se. Zdravotník, kterému chlapce předal, ukázal palec vzhůru. Dítě jevilo známky života. Alespoň jeden malý zázrak, blesklo mu hlavou, než se vrátil k sutinám.

„No jen se na to pojďte podívat!“
Pokladní Dvořáčková nevěřícně potřásala hlavou, ale běžela společně s kolegou Rejskem dozadu, až na konec odstavné koleje č. 1. Už se tam shromáždil slušný hlouček lidí.
Bylo to tak! Povalený vagón ležel na boku a různými otvory se z něj valily proudy jakési nažloutlé nechutně páchnoucí hmoty. Když na ni paní Dvořáčková zaostřila pohled, rozeznala tam množství jakýchsi bílých zmítajících se věciček. Okamžitě se odvrátila, víc už toho vidět nechtěla.
„Jak dlouho to tady vůbec stálo?“ vypravila ze sebe.
„Přesně dva měsíce,“ odpověděl výpravčí Čermák. „Oni tehdy říkali, že chtějí ještě chvilku počkat...“

Tréning na medika měl svoje výhody i nevýhody.

Tvoji spolubojovníci byli vode, kterým do nádrže nezapomněli dosypat neurony. Zároveň jsi ale musel suplovat chůvu mladším ročníkům.

Hush asi někoho naštval, protože na něj vyšli vejškrabci. Slušněji se to říct nedalo. Kosmetické defekty - mizející pigment, různobarevné oči, poslední nervózně schovával pravačku. Kadet vepředu vypadal standardně, ale dokázal se ztratit třikrát na sto metrech.
Začínala mu docházet trpělivost.
“Dobrá,” řekl nejklidněji, jak to šlo: “CT-3567 se chytne mě, ostatní za něj. Uděláme vláček.”
Prcci to naštěstí pochopili celkem rychle.
S udržením to bylo horší. Vagonky se mu rozsypaly ani ne do minuty.

Po dni stráveném příjemnými nedělními aktivitami otevírám stránku DMD. Vida, zkušební téma! zaraduji se. Úsměv mi však v mžiku tuhne, po zádech přejede mráz.

Rozsypaný Vogon??? Cože??

Vybaví se vzpomínky, vracejí se všechny ty hrůzy.
Deset let.
Téměř poblité korunovační klenoty.
"A to víte, pane redaktore...?"
Novináře je třeba likvidovat!
Pasy. Passy. Putin.
Ovčáček.
Shut up!
Mynář a Nejedlý, debil a blbeček.
Free Kajínek!
Krteček v Číně, medvídek Pú v Česku. Lidé zbití pro tibetskou vlajku. Stabilizujeme společnost.
Bytostně odporný.
Bablbam.

Zavřu oči a znova je otevřu. Bohové! Jsem já to ale vtipálek. VAGON! Nikoli Vogon. Opravdu potřebuju nové brýle.

Kdysi, a už je to velice dávno, jezdila za Smíchovského nádraží Pracovitá mašinka. Byla to velice malá nákladní lokomotiva.
Nebyla rychlá, tahala nákladní vagóny mezi Smíchovem a Kařezem a zpět. Byla tichá, nikdy si nestěžovala, a to ani tehdy, když se jí vysmívala Pyšná mašinka. Vždy sklopila světla, zapřáhla vagónky s pískem a jela a jela, kama ji zavedly koleje. Celou dobu byla neviditelná. Teprve když se na nádraží vysypal celý náklad uhlí, pohladil ji pan Blahoš se slovy: "Ty to zvládneš, protože jsi silná a statečná."
Pracovitá mašinka se začervenala, a když dovezla obsah vysypaného vagónu, spokojeně si odpískla.

Malá holka na sedadle v protisměru lepí nos na okno. “Venku je zelený světýlko!”
“To bude pan výpravčí,” odpoví unaveně máma. “Dává znamení. Už pojedeme.”
A vlak číslo 608 se dává do pohybu.

Výpravčí stanice Stéblová vyběhne z kanceláře, svítilnou mává jako o život. Vlak 608 ale dál nabírá rychlost.

Telefon! Honem!

Vytáčí linku obsluhy závory přejezdu Stéblová a Semtín.
“Zastavte vlak 653!” vyštěkne. “608 vyrazil, hrozí čelní srážka!”

“Vlak 653 právě projel,” zachrčí ze sluchátka.

Malá holka na sedadle v protisměru maluje prstem na sklo. Vlak drncá, nedaří se jí rovná čára.
“Mami?” zeptá se. “Kdy už tam budem?”

Jedeme již od rána. V poledne narazíme na rozsypaný povoz se zbožím. Kočí sedí v příkopě a zachmuřeně čeká na koláře.
"Zieh dich das verdammte Wagen aus dem lausigen Weg!" zařve Jan. "Wir haben nicht den ganzen verfluchten Tag Zeit!"
„Cos mu řekl?“ ptám se.
„Ať uhne.“
„To bylo delší,“ namítnu. „A co bylo to slovo uprostřed? Wa-wagon?“
„Wagen. Vůz. Weg znamená cesta, Tag den, Zeit čas. Nadávky tě učit nebudu.“
„Wagen, Weg, Tag, Zeit,“ opakuji. Všechno to zní tak cize.
„Nedělej si s tím starosti, malá,“ usměje se a vezme mě za ruku. „Máme na to přeci celý život.“