Život v mlhách

„Jsi to ty, Morgaine?“ zašeptal a stiskl mou dlaň, „Nevidím tě Morgaine. Stmívá se snad? Zavez mě do Avalonu, tam mi můžeš vyléčit ránu. Zavez mě domů.“
Pohladila jsem ho po vlasech a závojem mu setřela slzy. Měl pravdu. To Avalon byl naším domovem. Ne Tintagel, ne Camelot. A teď, na konci svých dní, se Artuš znovu setkal s Bohyní, kterou prve zavrhl.
„Už mě nikdy neopustíš, že ne?“ zeptal se vystrašeně.
„Už tě nikdy neopustím, bratře můj, má lásko,“ odpověděla jsem tiše a políbila ho na čelo.
Mlhy se zvedly a slunce ozářilo břehy Avalonu, když Artuš vydechl naposledy.