10. Ozývání

„Naše třetí schůzka,“ usmál se doktor Carmichael a položil si na klín notes. „Jak se máte, Harry?“
„Líp, než když jsme se viděli naposled.“
Potter tentokrát namísto ušáku zvolil gauč. Seděl na něm uvolněně a neodmítl ani šálek kávy. Cítil se trochu jako u Eddieho v obýváku.
„To jsem moc rád. Jak pokračuje vaše snaha o usmíření s Dracem?“
„Dvakrát jsme spolu mluvili. Nebo jsem spíš mluvil já. Byl chladný. Odtažitý.“
„Naštvalo vás to?“
„Jo, pekelně mě to dopálilo, jo.“
„Jakou reakci jste od něj čekal?“
„Nepředpokládal jsem, že se to mezi námi okamžitě spraví. Chápu, že potřebuje čas. Ale to, že bude jako kus ledu, jsem nečekal. Já se snažím. Mrzí mě to. Toužím po něm. Chtěl bych, aby to bylo jako dřív. Když měl potíže on, já při něm stál. Spoustu jsem toho musel skousnout, spoustu jsem mu odpustil. Zatímco on si hraje na uraženou dámičku a přijde mi, jako by si tu roli vychutnával.“
„Přesto o něj pořád stojíte. Chcete se do toho vztahu vrátit.“
„Jo. Asi ho miluju.“
„Asi?“
„Byli jsme spolu dlouho. Mám pocit, že k sobě patříme. Něco mě k němu přitahuje navzdory všem těm stinným stránkám. Skvěle šoustá. Umí to s dětmi. Artur si s ním rozumí víc než se mnou.“
„Jak jste teď na tom s Arturem?“
„Je to na levačku. Připadá mi, že se mezi námi za ta léta vytvořila zeď. Když spolu mluvíme, jako bychom se pořádně neslyšeli. A já si uvědomuju, že je to moje vina.“
„V jakém smyslu?“
„Když byl malý, nestál jsem o jeho výchovu. Posílal jsem alimenty, založil mu spoření, platil školku, občas ho vzal do zoo, koupil mu dárek. Ale jinak jsem mile rád všechno přenechal Mikeovi. To je manžel Ginny. Vzali se brzy po tom, co se Artur narodil. Je to fajn chlap, tráví s ním všechen volný čas. Bere ho jako vlastního syna.“
„A Artur ho bere jako vlastního otce?“
Harry se ošil. Sebral ze stolku kávu a napil se. Pak pohledem provrtal koberec.
„Tohle se těžko přiznává. Ano, řekl bych, že ho vnímá jako tátu, zatímco já jsem jen dárce spermatu. A já to samozřejmě chápu. Dvanáct let jsem veškerou svoji energii soustředil na kariéru. Je blbost očekávat, že budeme mít láskyplný vztah.“
„Přesto byste si takový vztah se synem přál.“
„Je mi líto, že to takhle dopadlo. Ačkoli jsem si to kdysi sám vybral. Nechtěl jsem být otcem. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a já s tím prostě nepočítal. Mike byl v tomhle směru jako záchranný kruh, do kterého jsem Artura hodil.“
„Lidé v průběhu života mění svůj pohled, mění své názory, priority i cíle. To se v poslední době stalo vám… Co kdybyste si zkusil s Arturem otevřeně promluvit? Nebo myslíte, že ve svých dvanácti letech ještě není zralý?“
„Vím houby, na co je nebo není zralý. Prakticky ho neznám.“
„A je podle vás možné na tom něco změnit?“
„Nevím. To mi povězte vy.“
„Hmm…“ Eddie na chvilku odložil notes a také se napil kávy. „Děti dokáží odpustit až zarážející množství věcí, kterých se na nich rodiče dopouštějí. Křik, obviňování, vyčítání, peskování, komandování, manipulaci a dokonce i nepokryté násilí. Jedna z mála věcí, která je pro ně nestravitelná, je nezájem. My dospělí to ostatně máme podobně. Snáze se vyrovnáme s hněvem a nenávistí než s pohrdáním a lhostejností. Nezájem často pociťujeme jako tu největší urážku. Vzpomeňte na to, jak jste se cítil, když vás ignoroval Draco.“
Harry těžce polknul a odložil hrnek. V krku se mu sevřelo tak, že stejně nebyl schopný pít.
„Připadám si jako kretén. Teprve teď mi dochází, že jsem se na něj vlastně vykašlal. A je mi to líto.“
„Máte něco, co mnozí muži postrádají,“ mrknul na něj doktor Carmichael. „Sebereflexi. Čímž nehodlám potvrzovat vaše emotivní prohlášení. Chci pouze říct, že je moc fajn uvědomovat si svoje chyby, nedostatky a problémy. Tím, že jste mě vyhledal a začal na sobě pracovat, jste prokázal velkou odvahu a vůli žít lepší život. Záměrně nepoužívám frázi ,být lepší člověk‘, neboť nikdo není lepší nebo horší než druhý. Každý s sebou táhneme raneček nepříjemných a nechtěných věcí. Některé z nich jsme si ani nezabalili sami.“
„Jo, hm, ehm…“ Harry zjišťoval, že se knedlík v krku nějak zvětšil, a v očích cítil nahromaděné slzy. Ty o chvíli později vytryskly ven. „Promiňte, já –“
„Neomlouvejte se. Pod stolem jsou ubrousky, kdybyste potřeboval.“
„Strašně dlouho jsem neplakal.“
„Pláč má poměrně silnou očistnou roli. Vyhýbal jste se mu vědomě?“
„Ne. Ne, prostě to nešlo.“
„Vzpomenete si, kdy se to stalo naposledy?“
„Asi ten den, kdy… – Na pohřbu Severuse.“

Sirius seděl ve své kanceláři a krátil si dlouhou chvíli projížděním internetových nabídek stropních svítidel, když mu zazvonil telefon.
„Black.“
„To jsem já,“ ozval se Edward. Měl zastřený hlas, jako by byl nachlazený. „Ahoj.“
„Dal sis na čas, zlato. Když jsi v květnu říkal, že se ozveš, čekal jsem, že to bude třeba druhej den nebo tak nějak.“
„Hermiona zemřela. Je to pár hodin. Myslel jsem, že bys to měl vědět.“
„Ježíši…“
„Večer ji hospitalizovali kvůli arytmii, ráno už to srdce vzdalo.“
„Do hajzlu… Upřímnou soustrast… Já… Do píči, promiň.“ Black si hřbetem dlaně otíral oči a jen taktak se mu dařilo potlačit nával pláče. „Přál bych si tam bejt s tebou, jenomže kurva ani nevím, kde jseš!“
„Potřeboval jsem to někomu říct. Jsem v pořádku. Už tě nebudu zdržovat.“
„Nezdržuješ mě! Všichni operujou, jenom já se tu kopu do prdele, protože má v jedenáct přijít nějakej vocas z ministerstva, aby se mnou řešil čerpání dotací.“
„Lituju tebe i jeho. Ještě ti zavolám, ano?“
„Ne – !“
„Tak ne…“
„Počkej! Mluv se mnou, zlato! Prosím…“
„Teď to nejde. Promiň.“
„Počkej, nezavěšuj! Chci, abys věděl, že… Chybíš mi.“
Na druhé straně zaznělo krátké pípnutí. Nastalo hrobové ticho.
„Kurva!“ zakřičel Sirius do hluchého telefonu, praštil s ním o zem a rozeřval se na celou místnost jako smyslů zbavený.
Když dovnitř vletěla sekretářka, právě vrhal počítačem proti zdi.
„Doktore Blacku, co se stalo?“
„Nic. Všechno v cajku, Matyldo. Lockharta nevolejte. Ten počítač zaplatím. Připravte mi srážku ze mzdy.“
„Dobře. Vážně jste v pohodě?“
„Jo. Nic mi není. Umřela mi kamarádka.“
„To mě moc mrzí. Můžu pro vás něco udělat?“
„Vlastně jo. Udělejte mi čaj. Dvojitej.“
„Jako dva sáčky do jednoho hrnku?“
„Přesně tak.“

„O Severusovi už jsme mluvili. Jeho smrt vás hodně zasáhla.“
Eddie podal Harrymu krabici s kapesníky.
„Nikdy dřív – ani později – jsem nezažil nic příšernějšího. Bylo to jako scéna z hororu. Jako by vás přivázali k židli na festivalu otrlého diváka a donutili vás sledovat něco, co jste v životě nechtěl vidět… Já… Do prdele.“
Harry už na gauči vůbec neseděl uvolněně. S nahrbenými zády a lokty opřenými o kolena seděl na krajíčku a vytíral si slzy z očí.
„Nemusíte pokračovat,“ ubezpečil ho doktor Carmichael. „Ale hádám, že by vám to mohlo ulevit.“
„Viděl jsem spoustu ošklivých věcí. Ještě před pěti lety jsem jezdíval do terénu se záchrankou. Oběti autonehody, oběti násilí. Lidi, kterým chyběl obličej nebo končetiny. Popáleniny třetího stupně… Ale tohle bylo osobní, jestli mi rozumíte.“
„Myslím, že rozumím, jak to myslíte…“
„Přeříznutá krční tepna. Tři litry krve na podlaze, na stěně, na jeho oblečení, na všech, kteří ho zachraňovali. I já ji na sobě měl. A on zůstával při vědomí. Čtyři minuty dvacet sekund od traumatu stále při sobě. Díval se na nás a všechno vnímal. Doktor Black a moje matka ho kvůli časové tísni odmítli uvést do umělého spánku. Uspali ho, až když byly cévy zasvorkované a byla hotová tamponáda. Čtyři minuty dvacet sekund. Doteď to nechápu.“
„Někdy je vyplavení stresových hormonů poněkud kontraproduktivní. Řekl bych, že to se stalo. Adrenalin a kortizol držely jeho mysl bdělou, přestože by pro něj bylo lepší, kdyby omdlel… Hovořil jste o tomhle zážitku s někým?“
„Ne. Mluvím o tom poprvé.“
„Je to 12 let, Harry.“
„Já vím. Je to šílené, že?“
„Na vašem pracovišti došlo k otřesné události. Nenabídli vám psychologickou intervenci?“
„Nabídli. Odmítl jsem. Nechtěl jsem o tom mluvit.“
„A ani později jste to s nikým neprobral.“
„Ne.“
„Ukryl jste to v sobě co nejhlouběji a doufal, že to na vás už nikdy nevybafne? Že to možná časem úplně zmizí?“
„Jo. Přesně tak. Naivní představa, co?“
„Řekl bych, že to naopak ovlivnilo celý váš další život. Utíkal jste se k práci, odložil na vedlejší kolej svého syna, stejně jako další záležitosti, které byly příliš emocionálně náročné. Odstřihl jste se emočně i od svého partnera, vzdálil jste se mu. A to zapříčinilo, že váš vztah ochladl. Dává to smysl? Mohlo to tak být?“
„Mám dojem, že přesně k tomu došlo.“
„Jak se cítíte, když tu ránu znovu otvíráte, Harry?“
„Cítím… Já… Cítím strašnou bolest.“ Harry nechal slzy volně kapat na kalhoty, už se ani nesnažil utírat je kapesníkem. „A taky smutek. A vztek. A hořkost.“
„Hořkost?“
„Jo. Vztek a hořkost.“
„Připadá vám to nespravedlivé? Zlobíte se na osud?“
„Zlobím se na Severuse.“

Lily pracovala na ruptuře konečníku, když jí telefon v kapse zavibroval poprvé. Soustředěně dokončila šití, jen mírně ironicky chlácholivým hlasem ujistila pacienta, že bude v pořádku, doporučila mu, aby byl příště při análních hrátkách opatrnější, a teprve na recepci se podívala, kdo volal.
Když zjistila, že jde o neznámé číslo, ani ji nenapadlo ozývat se zpátky. Vzala si na starost šestnáctiletého chlapce s nepříliš podařeným a silně hnisajícím piercingem bradavky a po jeho ošetření si konečně po pěti hodinách odskočila na záchod.
Seděla v kabince a zkoumala nový nápis na dveřích, který osočoval pana Filche, že v pracovní době páchá velmi perverzní věci na vetché uklízečce paní Norrisové, a telefon začal vibrovat znovu. Pohlédla na displej a uviděla totéž neznámé číslo, které ji shánělo před půl hodinou.
Ještě malou chvíli váhala, pak hovor přijala.
„Ahoj, Lily.“
„Severusi! Totiž chci říct – Edwarde!“
„Vím, že máš hodně práce, jako vždy. Chtěl jsem tě jen slyšet…“
Zněl udýchaně, jako by někam běžel.
„Záchvat splínu? Nebo jen nostalgie?“
„Nebudu ti lhát, stýská se mi.“
„Divila bych se, kdyby se ti nestýskalo. Neviděl jsi mě 12 let, hochu.“
„Dlouhá doba…“
„Jsi v pořádku?“
„V pořádku.“
„Někam pospícháš? Máš zrychlený dech.“
„Vyšlapávám schodiště.“
„Ty jsi opilý?“
„Ne. Ještě ne.“
„Seve – Edwarde, stalo se něco?“
„Jen jsem tě potřeboval slyšet, Lily. Vědět, že jsi naživu.“
„Jo, ještě žiju. A čím silnější je můj pocit, že tu asi brzo vypustím duši, tím větší je moje vůle žít a ukázat, že živou mě rozhodně nedostanou.“
Na druhé straně zazněl krátký tlumený smích.
„Mám tě rád, Lily.“
„Já tebe taky, ty smutnej kašpare.“
„Promiň, musím končit. Opatruj se.“
Než stačila odpovědět, spojení se přerušilo.
S bušícím srdcem zůstala ještě dvacet minut sedět v kabince a zírat na teď už poněkud rozmazané nápisy.

„Program na ochranu svědků?“
Obočí doktora Carmichaela se vznášelo v letové hladině typické pro sira Humphreyho Appelbyho. Jeho zápisník už nějakou dobu ležel zavřený na stole, neboť to, co právě vyslechl, neměl v úmyslu písemně zaznamenávat.
„Ten příběh zní nejspíš neuvěřitelně. Věříte mi?“
„Věřím, Harry. Čili abych to shrnul: Sehrál jste v případu Riddle svou nemalou úlohu. Zajistil jste důkazní materiál, který doktora dostal za mříže – byť pouze na pár posledních měsíců jeho života. Zaplatil jste za to ošklivou zlomeninou paže, prožil nebezpečnou honičku, kdy vás přes celé město pronásledovaly Riddleovy gorily, v nutné sebeobraně zabil člověka a následně prošel tím šíleným traumatem na urgentním příjmu. A co jste dostal na oplátku? O vaší hrdinské roli nemá nikdo ani tušení, nikdo vám neprokázal žádný vděk, nikoho nezajímalo, jak se po tom všem cítíte.“
„Muselo to tak být. Kdyby se moje jméno objevilo ve spisu nebo by dokonce padlo u soudu, nebyl bych v bezpečí. Některý z Riddleových kumpánů by se mohl chtít pomstít. Proto vzal Severus všechno na sebe. Figuroval v případu jako jediný svědek obžaloby. Ten, který měl odvahu vrátit se na jeho kliniku a dostat se ke všem důležitým informacím. Nashromáždil toho hodně a ke konci celé té šarády je natolik vydráždil, že udělali chyby, které by je spolehlivě usvědčily i bez biologického důkazu.“
„To nikterak nesnižuje vaše zásluhy, Harry. A nemění to nic na oprávněnosti vašich emocí. V jeden jediný okamžik jste ztratil dvě blízké osoby. Se smrtí Severuse jste se musel vyrovnávat hned třikrát. Poprvé ve chvíli, kdy jste ho na pohotovosti pomáhal zachraňovat. Podruhé o týden později, kdy ho vaše matka prohlásila za mrtvého. A potřetí, když jste ve skříňce nalezl jeho vzkaz a uvědomil si, že je sice fyzicky naživu, ale pro váš svět musí zůstat mrtvý. Přiznal jste, že se na něj zlobíte. A tahle emoce je na místě, Harry. Zlobte se. Máte právo cítit vztek.“
„Vážně?“
„Samozřejmě. Z vašeho vypravování jsem získal dojem – opravte mě, jestli se mýlím – že Severus je něco jako váš homme fatal. Provází vás různým způsobem už od dětství. V každém období života měl pro vás jiný význam, ale vždy byl mimořádně důležitý.“
„Moc mi chybí.“
„Vybudoval jste si k němu silný vztah, který náhle skončil. Bez omluvy. Bez kompenzace. Bez slitování.“
„Chápu, že to tak muselo být, ale strašně to bolí! Ten paradox. Že někde je, živý a zdravý, jen s ním nemůžu mluvit, nemůžu ho vidět. Protože on prostě nechce být v kontaktu. Nechal mi jeden krátký vzkaz a svoji brašnu. Nic víc. Hermiona mi aspoň píše. Každý rok dvakrát. Dopis k narozeninám a přání k Vánocům. Bez zpáteční adresy, bez uvedení jakýchkoli místních názvů, razítko pokaždé z jiného francouzského města… Ale celých těch 12 let na mě myslí. Díky těm dopisům vím, že mají dceru, že koupili koně, že ona stále pracuje na pohotovosti, zatímco on otevřel soukromou ordinaci praktického lékaře. Taky vím, že jí našli rakovinu. Před dvěma lety. Ale vypadá to, že všechno zvládá. Věřím, že vyhraje. Je neskutečně umíněná. Vždycky dosáhla přesně toho, co si umanula. V kariéře i mimo ni. Severuse si omotala kolem prstu, jako by nebylo nic jednoduššího. A přitom je to ten nejméně přístupný muž, jakého znám.“
„Zaznívá v tom osten žárlivosti…“
„Žárlím. Závidím jí. I já měl jistou dobu na Severuse crush. Ještě jako student. Jenomže na rozdíl od ní jsem neměl ty správné věci na správných místech. To je fuk. Teď už na tom sotva záleží. Nejsem naštvaný na Hermionu. Mám vztek na něj.“
„Pokračujte. Nebojte se to vyslovit.“
„Jsem tak brutálně nasranej, že si to ani nedovedete představit! 12 let, kurva, do prdele! Za 12 let ani jedna blbá čárka! Kdyby mu na mě záleželo… Á, k čertu s tím!“
Harry se zvedl z gauče, jedním prudkým pohybem převrátil stolek a v návalu plačtivého vzteku začal obcházet místnost.
Eddie Carmichael se na své židli nepohnul ani o centimetr. Klidně ho pozoroval.
„Nebraňte se tomu, Harry. Prožijte si ty pocity. 12 let jste je v sobě věznil. Pusťte je ven.“
„Nenávidím ho! Vykašlal se na mě, opustil mě, nebyl jsem připravený, ještě ne, potřeboval jsem, aby tu byl, potřeboval jsem ho… Zůstalo po něm hrozné prázdno, které nedokážu ničím zaplnit. V mém srdci jsou obrovské zející díry, které mě děsí, kdykoli se do nich podívám. V jedné býval on, ve druhé Hermiona, ve třetí Ron – můj kamarád z dětství. Studovali jsme medicínu spolu. Tehdy, když se to všechno semlelo, odletěl na pracovní stáž do Austrálie a už se nevrátil. Potkal tam dívku. Oženil se. Taky si zařídil nový život. Všichni si zařídili nový život. Jen já zůstal na místě, jako uvízlý v nějaké podělané smyčce, zaseklý mezi zdmi té proklaté nemocnice a marně doufající, že jednou se někdo z nich vrátí.“

Harry seděl za psacím stolem ve své kanceláři a s rukama za hlavou si rovnal záda. Ta poloha byla po čtyřicetiminutové resuscitaci předávkovaného mladíka tak pohodlná, že dokonce na pár minut usnul. Probrala ho pevná linka.
„Potter, ARO.“
„Zdravím vás, Pottere.“
Harry dokonale procitl během nanosekundy. Našponoval se v křesle jako krejčovský metr, sluchátko telefonu sevřel tak drtivě, až mu zakřupalo v kloubech.
„Severusi?“
„Jak se máte?“
„Co-cože?“
„Mám zopakovat otázku?“
„Ne. Já – do háje, já nevycházím z údivu. Zavoláte po 12 letech, uprostřed noci, do služby –“
„To byla sázka na jistotu, že vás zastihnu, Pottere. Kdybych volal v neděli kolem poledne, tak mi to nezvednete, protože budete s panem Malfoyem obědvat jehněčí kotlety nebo starému Arturovi pomáhat s grilováním. Alespoň tedy doufám, že jste dal na mou radu a sedmý den odpočíváte.“
„Ano, neděle mám volné. Poslyšte, proč vlastně voláte?“
„Chtěl jsem vědět, jak byste se tvářil, kdybych vám řekl, že se vracím domů.“
„Co?“ vyjekl Harry a nervózním pohybem ruky shodil stojánek na tužky.
Okamžitě vlezl pod stůl, aby je posbíral, do toho se několikrát hystericky uchechtl a celou dobu se snažil zkrotit zrychlený dech.
„Myslím, že tahle reakce mi stačí. Taky se budu těšit. Zatím nashle.“
„Počkejte! Počkejte, hergot! Kdy? Kdy se chystáte přijet?“
„Brzy.“
„To znamená…?“
„Brzy na viděnou.“
„Ne, počkejte, vy darebáku!“
To už ale promlouval k hluchému telefonu.