Úsměv!

„Právě včas, Wilhelm čeká v zahradě.“
Bývalý soudce si v posledních letech oblíbil umění fotografie, vyhradil v domě místnost na temnou komoru a pilně studoval všechny nové módní a technické trendy oboru. Své příbuzenstvo začal do více či méně přirozených pozic aranžovat záhy po pořízení aparátu a s tímto terorem nehodlal zjevně do smrti přestat.
„Judito, vítej!“ zavolal na ni s úsměvem z druhého konce zahrady. „Postav se mi prosím támhle ke stolku.“
Judita byla jediná členka široké rodiny s nadšením pro zaznamenávání vlastních podobenek. Neomylně vykročila k cíli.
„Drahá, to je moc daleko!“ Přistoupila. „Moc blízko.“ Ustoupila. „Dokonalé. Úsměv!“