Čtyřicátádevátá

„To snad nemyslíš vážně?“ zařve Cal a strhne ze sebe deku. Perenara k němu přiskočí a zabrání mu vstát.

„Po tom všem mi nebudeš poroučet, co mám dělat,“ pokračuje Cal a v hlase mu zazní ocelový tón, ozvěna hlasu jeho otce.

„Jako kdyby se mi to u tebe někdy dařilo, poručit ti,“ štěkne Vrchní, „ty se prostě nikdy nenaučil poslouchat. Ani rady, ani prosby, ani cokoli jiného. Ale kdybych tě měl přivázat v Metru, ty nahoru nepůjdeš. Ani nikdo ostatní.“

„Tak mě klidně zavři! Můžeš mi zase nechat zašít oči! Všechny nás zavři! Nebo rovnou zabij, to bude jistější!“

Než se Vrchní stihne nadechnout k odpovědi, Cal se otočí na ostatní: „A co vy? Co mlčíte? Sklopíte oči a budete poslouchat? Toho, kohos označoval za tyrana, Luko?“

Oslovený se Cala klidně podívá.

„Co když má pravdu,“ zeptá se tiše a pokračuje, „co když nás nečeká nic dobrého, tam nahoře? Ty sám, Cale, ses nechtěl vrátit, pokud vím. Když tě dostali z vězení, ještě když jsi přišel k světlonošům, tvrdil jsi, že nebudeš ukazovat nikomu cestu.“

Cal zchladne. Položí hlavu do Perenarova klína a zašeptá: „Máš pravdu, Slobodane. Nechtěl jsem. Ale teď už si nedovedu představit žít v Metru. Sám. Promiň, tati, ale já cítím, já vím, že moje místo je tam nahoře.“

Vrchní si unaveně promne rukou čelo. Ticho v pracovně prolomí jako první Perenara. Nedívá se přitom na Cala, ale na jeho otce.

„Myslím, že cesta byla otevřena. Bránit tomu, je jako snažit se prstem ucpat díru v hrázi.“

„Chápu, že nemůžete mluvit jinak,“ odpoví mu Vrchní studeně, „je to jen ve vašem zájmu. Rád bych ale věděl, jak si to představujete. To, že nás vaši lidé přijmou s otevřenou náručí, asi předpokládat nemůžeme, že? Viděl jsem, co dokážete. Dokonce jsem i cítil, co dokážete, sám na sobě... Mám pustit svoje lidi tam, kde jim vaši lidé usmaží mozky v hlavách? Nebo snad použít zbraně a rozpoutat válku?“

Perenara dlouho mlčí a dívá se na svoje ruce na Calových ramenou.

„Zkuste věřit některým z nás,“ odpoví pak.